Lichtenštejnové (německy Liechtenstein) jsou původem starý dolnorakouský šlechtický rod. Od 13. stol., kdy získali panství Mikulov, postupně rozšiřovali svoje statky na Moravě, i když jádro rodové moci zůstávalo v rakouských zemích. Český knížecí titul získal 1608 Karel L., zakladatel rodové větve, jež vymřela 1712. Druhá větev se nazývá Gundakarova podle Karlova mladšího bratra († 1658). Divadelní aktivity rodu byly spojeny především se zámeckým divadlem ve Valticích, které byly v držení Lichtenštejnů od 1391. Zdejší, dodnes dochované zámecké divadlo dal vybudovat L. z gundakarovské linie; podporou umělců byli však známi již jeho předchůdci a také příbuzní z linie Karlovy. Nové výzkumy spojují např. jednu životní etapu principála → H. Rademina s knížetem Maximilianem Jakobem Morizem L. a Moravským Krumlovem, kde byla v listopadu 1703 provedena hra Die Gedruckte Doch nicht unterdruckte Unschuld Agnetis…, doložená tiskem textu (⇒ Rudin 2002).
Karel L. (1569–1627) studoval na proslulé bratrské akademii v Ivančicích. 1592 se oženil s bohatou dědičkou rodu pánů z Boskovic Annou Marií (asi 1577–1619) a o rok později začal svoji úřednickou kariéru jako hejtman Hradišťského kraje. Přestup ke katolictví mu umožnil postup až k hodnosti moravského zemského hejtmana (1604). V průběhu českého povstání se postavil na stranu císaře, za což mu byly vypleněny jeho moravské statky a on sám našel útočiště ve Vídni. Spolu s císařským vojskem se účastnil bitvy na Bílé hoře a poté mu byla svěřena správa Čech. 1622 byl jmenován českým místodržitelem a získal řád Zlatého rouna. Svůj majetek rozmnožil zisky z pobělohorských konfiskací. V jeho službách působil italský stavitel a architekt G. M. Filippi, dříve dvorní architekt Rudolfa II. v Praze, mj. autor Rudolfovy funerální dekorace „castra doloris“ (1612). V Praze pobýval v době neobyčejného rozkvětu scénografické složky zdejšího jezuitského divadla 1602–17, pro obvinění ze zpronevěry peněz musel však službu opustit. Přijal nabídku Karla L., jenž byl také spolu s Rudolfem II. kmotrem jeho syna. Filippi působil ve službách Lichtenštejnů v Brně a ve Valticích do konce třicátých let 17. stol.
Karlův vnuk, Jan Adam Andreas L. (1656–1712), císařský komoří a tajný rada, byl posledním mužským členem karlovské větve. Proslul jako dobrý hospodář i mecenáš umění, založil lichtenštejnskou obrazárnu a začal budovat zámek v Plumlově, který se měl stát jeho sídlem. Na přelomu 17. a 18. stol. koupil říšská panství Schellenberg a Vaduz, která císař Karel VI. 1719 povýšil na knížectví Lichtenštejnsko, jež se později stalo hlavní rodovou základnou. Za Jana Adama Andrease se ve Valticích vytvořila tradice podzimních honů, kterých se účastnila přední dvorská šlechta a nejednou i sami panovníci či členové císařské rodiny a k jejichž programu patřila i divadelní představení, doložená účetními doklady již 1696. Není však známo, ve které části zámku se divadlo nebo sál pro divadelní představení nacházel. Při rozsáhlé přestavbě v první polovině 18. stol. vzniklo kolem 1725 i malé barokní divadlo, které zřejmě stálo v místě dodnes dochované divadelní budovy z 1790. V něm ve čtyřicátých letech 18.stol. vystupovala profesionální divadelní společnost → F. A. Defraina (1746–49), jejímž členem byl 1749 → J. Tilly. K tomuto divadlu přibyla v druhé polovině 18. stol. i přírodní scéna v parku na východ od zámecké budovy.
L. nastoupil vojenskou kariéru, 1778/79 se zúčastnil války o dědictví bavorské. Po odchodu z armády se věnoval správě rozsáhlých rodových statků, podporoval rozvoj lesnictví, chov dobytka. Manželství s Karolinou hraběnkou Manderscheid zůstalo bezdětné. Koncem 1789 pověřil svého dvorního architekta K. Rudzinského rozšířením a novým vybavením stávajícího divadla. Autorem dekorací byl → J. Platzer, malíř dvorních divadel ve Vídni, tvůrce dekorací pro pražské Nosticovo divadlo. Nové divadlo bylo otevřeno 10. 9. 1790 zpěvohrou Prometheus, kterou pro tuto příležitost napsal a kněžně dedikoval knížecí hospodářský rada J. A. Lewenau. Významnou událostí byla koncem roku 1790 návštěva císaře Leopolda II. s manželkou, doprovázeného arcivévodou Františkem, velkovévodou Ferdinandem Toskánským a dalšími členy císařské rodiny. Součástí programu slavností, které začaly 20. 11. 1790, byla také činoherní a operní představení. Do 1805, kdy L. předčasná smrt přerušila činnost valtického divadla, byly na provoz divadla vydávány velké finanční částky, neboť herecké společnosti byly najímány na celý rok a jejich povinností bylo hrát i na jiných lichtenštejnských panstvích (např. principálové K. Mayer, 1792, 1794/95; → G. Wilhelm, 1793; → J. Rothe, 1793/94, 1796; F. X. Felder, 1798). Vystupovali např. v Opavě, v Penzingu u Vídně a ve Vídeňském Novém Městě. Denní repertoár zaznamenaný na podzim 1799 obsahuje mj. celou šíři oblíbených zpívaných kusů včetně děl Mozartových (Die Zauberflöte [Kouzelná flétna], Figaros Hochzeit [Figarova svatba], Die Güte des Titus [Velkomyslnost Titova]). Hudebním ředitelem společnosti byl lichtenštejnský kapelník J. Triebensee, později činný ve Stavovském divadle v Praze. Obyvatelé Valtic a okolí měli v prvních letech do divadla volný vstup, po 1804 se při letních produkcích vybíralo vstupné. Angažmá herců měl na starosti zprvu Lewenau, později správce F. Belot, který se stal intendantem a Lewenau režisérem. Belota 1802 ve funkci vystřídal dvorní rada F. von Haymerle, potomek rodáka z Čech a pořadatele císařských divadelních produkcí za Karla VI. → J. W. Haymerleho.
Bratr L., Jan I. Josef (1760–1836), byl známým vojevůdcem přelomu 18. a 19. stol. Patřil mezi nejstatečnější a nejschopnější rakouské důstojníky a jako jeden z mála vojáků byl vyznamenán všemi stupni vojenského řádu Marie Terezie. Účastnil se války proti Turecku v osmdesátých letech 18. stol., bojů s Francouzi po 1792 a rovněž bitvy u Slavkova (1805). 1809 odešel do ústraní a pečoval o správu a zvelebování svých statků. Velkou pozornost věnoval zámku v Lednici, kde nejpozději od 1793 existovalo zámecké divadlo nebo alespoň divadelní sál. Jan I. Josef v rámci rozsáhlé přestavby zámku a jeho okolí dal pod vedením J. Kornhäusela 1815/16 vybudovat při východní straně zámku budovu s reprezentačními místnostmi a divadelním sálem, zrušeným 1844 při přestavbě zámku ve stylu anglické novogotiky.
Činnost valtického zámeckého divadla nedosahovala po 1805 už takové intenzity jako za L. života. Poslední významnou událostí byla slavnost na počest císaře Františka Josefa I. a korunního prince Rudolfa, kterou ve Valticích uspořádal L. vnuk Jan II. (1840–1929) u příležitosti jejich návštěvy ve dnech 2.–6. září 1876. Po čtyři večery vystupovali na zdejším jevišti herci a zpěváci vídeňských divadel s ředitelem F. Jaunerem. Poté sloužila valtická scéna již jen zřídka.
Prameny a literatura
Die Gedruckte Doch nicht unterdruckte Unschuld Agnetis, Einer Röm. Kayserin, Comoedi Weiß vorgestellet In der Hochfürstl. Max-Liechtensteinischen Residentz zu Märisch Cromau den [chybí] Novemb. 1703 (Liechtensteinische Fideikommißbibliothek, Wien, C.tir.20 ⇒ Rudin 2002). • Nesign.: Feldsperg. Fürstlich-Alois Lichtensteinisches Theater, ADT 2, 1798, s. 255n. (obsazení pro sezonu od 4. 9.); nesign.: Fürstlich Lichtensteinisches Hoftheater zu Feldsberg, tamtéž 3, 1799, s. 161–164 (vedení, obsazení a repertoár společnosti v září, říjnu a listopadu 1799); H. Bohatta: Das Theaterwesen am Hofe des Fürsten von und zu L., Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1950/51, Wien 1952, s. 38–86 (přepis pramenů – soupisy vybavení, dekorací, repertoáru; smlouvy, pravidla provozu aj.); O. G. Schindler: Wandertruppen in Niederösterreich im 18. Jahrhundert, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung (Wien) 17, 1970, s. 23, 38, 49, 62 + Smrt na lovu v Brandýse a zmařená divadelní slavnost v Krumlově, DR 7, 1996, č. 1, s. 16; G. Wilhelm: Die Fürsten von L. und ihre Beziehungen zu Kunst und Wissenschaft, Jahrbuch der Liechtensteinischen Kunstgesellschaft (Vaduz) 39, 1976, s. 102n.; Der ganzen Welt ein Lob und Spiegel. Das Fürstenhaus Liechtenstein in der frühen Neuzeit, ed. E. Oberhammer, München 1990, s. 176, pozn. 32; J. Pömerl: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, DR 3, 1992, č. 4, s. 3–17 + První italští jevištní výtvarníci ve střední Evropě, 6, 1995, č. 4, s. 37–41; J. Županič–M. Fiala–F. Stellner: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001; J. Kroupa: Zámek Valtice v 17. a 18. století, Město Valtice, Břeclav 2001, s. 155–196; B. Rudin: Heinrich Rademin, Hanswursts Schattenmann, Theater am Hof und für das Volk (Maske und Kothurn 48), ed. B. Marschall, Wien–Köln–Weimar 2002, s. 280n.; L. Slavíček: Sběratel z vášně. Kníže Karl Eusebius z Liechtensteina a výtvarné umění, Dějiny a současnost 24, 2002, č. 4, s. 31–34; F. Holeček: Lichtenštejnské mauzoleum ve Vranově u Brna, 27, 2005, č. 10, s. 12. • EDS (Společnost F. A. Defraina), Pouzar
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 343–346
