Pocházel z německé rodiny, která přesídlila ze Sedmihradska do Horních Uher. K. otec zastával ve městě Šťávnica (Schemnitz) čestnou funkci městského kurýra. Pravděpodobně na školách v rodišti nebo v Kremnici, která měla zásluhou německých přistěhovalců živé styky s Německem a hned od počátku nejvíce přívrženců reformace, se K. seznámil s luteránstvím. Není vyloučeno, že studoval také v cizině (mnoho studentů ze Slovenska v té době odcházelo na univerzitu do Wittenbergu, která byla střediskem reformace). Známo je pouze to, že v mládí studoval, cestoval a byl ve službách vyššího i nižšího panstva. Kolem 1560 se usadil na Moravě. Pravděpodobně záměrně si zvolil za své působiště rozvinutější společenské a kulturní prostředí českých zemí. Požádal Bernarda ze Žerotína a na Strážnici o místo latinského a německého písaře a stal se nejdříve učitelem a potom rektorem strážnické školy. Asi před 1566 zde byl městským písařem. Po neshodách se strážnickými obyvateli a po vlastních finančních potížích odešel do Krakova, kde byl vysvěcen na kněze. Působil jako farář v Těšíně, a poté v Bořitově ve službách Albrechta z Boskovic a na Černé Hoře. Zde také řídil činnost luteránských kněží. Od Jetřicha z Kunovic dostal faru v Uherském Ostrohu, kde působil asi 1572–75. 1576 mu byla svěřena fara v Uherském Brodě, kde se stal záhy děkanem.
Teologicky byl K. přívržencem Melanchtonova směru, v některých otázkách se přikláněl ke kalvinismu, takže ho mnozí, např. i → J. A. Komenský, pokládali za kalvína. Jeho cílem bylo sjednocení protestantských církví na východní Moravě. Stal se hlavou organizace, která byla řízena jednotnou konfesí i církevním řádem, a začal jednat o spojení s Jednotou bratrskou. Narazil však na silný odpor (nekompromisní postoj obou stran dokumentuje korespondence K. se členy Jednoty v Aktech Jednoty bratrské). Psal proti Jednotě ostré pamflety a svůj spor s nimi vylíčil v díle Acta concordiae [Rokování o sjednocení, 1580]. Získal si mnoho nepřátel a ztratil i přízeň svých patronů. Byl přeložen na vesnickou faru a po obvinění z kalvinismu odešel do slovenského Holíče. Zde se dostal do sporu s novokřtěnci, proti kterým sepsal dílo Confessio fidei et doctrinae de vera aeterna deitate Jesu Christi… [Vyznání víry a učení o pravém věčném božství Ježíše Krista…, Hlohovec 1585]. Zemřel v bídě v Uherském Brodě podporován členy Jednoty bratrské, s nimiž se smířil.
S humanistickým školským divadlem se K. mohl seznámit již v mládí. V Kremnici, Banské Štiavnici a Banské Bystrici, kam tento zvyk přinesli němečtí přistěhovalci, byla žákovská představení běžná a měla delší tradici. K. první hra s názvem Komedia česká o bohatci a Lazarovi vznikla v šedesátých letech 16. stol. ve Strážnici a 1566 vyšla tiskem v Praze. Jak naznačuje titul, text je dramatizací evangelijního podobenství, v němž boháč odmítá pomoci chudému Lazarovi a po smrti je zatracen, zatímco Lazara přenášejí andělé do nebe (L 16, 19–31). K. pravděpodobně znal latinské nebo německé verze tohoto námětu, které se hrávaly na školách v Německu a byly vydávány tiskem. U nás zpracoval tento námět jako první. Děj rozdělil dle obvyklého schématu humanistického dramatu do pěti dějství. Anonymnímu boháči přidělil jméno Kresus podle lýdského krále známého svým bohatstvím, koncizní biblický příběh rozpracoval do řady konkrétních situací a oživil ho novými postavami, z nichž především komické postavy čertů, připomínající podobné postavy středověkého divadla a nahrazující šašky či blázny obvyklé v renesančním dramatu, vnášejí do děje lidový prvek a humor. Děj je přesazen do soudobého českého prostředí a motiv sociální nerovnosti tvoří jeho centrální bod. Realistické uchopení námětu dokládá stručnost a věcnost zpracování a úspornost v počtu postav. Hra je napsána plynulým jedenáctislabičným veršem, rýmy jsou převážně gramatické, většinou slovesné. Scénické poznámky předepisují simultánní jeviště s dvěma hracími místy (boháčův dům a místo před domem, kde leží Lazar), zmiňují se i o rekvizitách (boháčův kožich, prsteny) a hudbě (hudba k tanci, troubení na konci aktů). Zda byla hra skutečně inscenována, není známo. Byla napsána česky a určena tedy zřejmě strážnickým obyvatelům. Hra je jednou z nejstarších ukázek humanistického měšťanského dramatu v českých zemích.
Další K. hra s názvem Komedia nová o vdově vydaná 1573 v Litomyšli, vznikla pravděpodobně rovněž ve Strážnici, v roce vydání však autor působil již v Uherském Ostrohu. Při zpracování biblického příběhu o chudé vdově, které v nouzi pomohl prorok Elizeus (2 Kr 4, 1–7), použil jako předlohu drama německého teologa L. Culmanna Ein schön Teutsch Geistlich Spiel von der Widtfrau [Pěkná německá duchovní hra o vdově, 1544]. K. však rozdělil děj do jednotlivých jednání odlišně a celkově si počínal samostatně. Rozsáhlý text je opatřen latinským úvodem, českým prologem, argumentem a epilogem. Také v tomto případě je biblický námět široce rozpracován a aktualizován. Výběr tématu, dramatický konflikt a postavy hry prozrazují K. dobrou znalost života a lidí na malém městě. Dokladem je i autorův jazyk, který používá lidová přísloví a pořekadla. Originálním přínosem jsou i motivy prodejnosti práva a kritika sociální nerovnosti, které v předloze chybí. Verš hry je jedenáctislabičný se sdruženými, opět většinou slovesnými rýmy. Řídce se vyskytující scénické poznámky naznačují použití hudby a základních rekvizit.
Poslední známá K. hra, jejíž titulní list se nezachoval a je proto stručně nazývána Komedie o Tobiášovi (Olomouc 1581), se od předchozích značně odlišuje. K. psal tuto hru k příležitosti svatby Arkleba z Kunovic s Alžbětou ze Šternberka, a zřejmě proto zvolil jako předlohu starozákonní knihu Tobiáš. Toto téma bylo před K. několikrát zpracováno, avšak není známo, zda autor některou z předchozích verzí znal. Ve své hře se věrně přidržoval biblického textu, zdramatizoval téměř celou knihu. Text je značně rozvláčný, s množstvím ponaučení a příkladů zbožnosti a neliší se od konvenční dobové produkce. Do děje jsou opět zakomponovány postavy čertů, schází jim však komická funkce. Verš hry je osmislabičný se sdruženým rýmem. Hru uvedli snad žáci na zámku pánů z Kunovic v Uherském Brodě. K. si pravděpodobně chtěl naklonit panstvo, jehož přízeň svým vystupováním proti členům Jednoty bratrské ztratil. Podle reakce kalvinisty Jeronýma Šlika, zaznamenané v Aktech Jednoty bratrské, se však zdá, že K. hra vzbudila u panstva spíše odpor. Psaní divadelních her pokládal K. zřejmě jen za okrajovou záležitost vedle svých hlavních náboženských aktivit. Jeho hry však představují jeden z nejvyspělejších projevů českého dramatu 16. stol.
Edice
Staročeské drama, ed. J. Hrabák, Praha 1950, s. 77–90 (Komedie česká o bohatci a Lazarovi, torzo podle exempláře NMk), 91–147 (Komedie nová o vdově); Divadelné hry Pavla Kyrmezera, ed. M. Cesnaková-Michalcová, Bratislava 1956, s. 69–111 (Komedia česká o bohatci a Lazarovi), 113–200 (Komedia nová o vdově), 201–269 (Komedia o Tobiášovi).
Prameny a literatura
NK, sign. 65 F 1835 přív. (též NMk, sign. 27 F 4/3, neúplný exemplář): Komedia česká o bohatci a Lazarovi, kratíčce sebraná z evangelium svatého Lukáše v XVI. kap. skrze Pavla Kyrmezerského z Šťabnice, písaře radního a obyvatele města Strážnice, Staré Město pražské 1566; NMk, sign. 27 F 7 (Sborník Stolovského): Komedia nová o vdově, kteruž Pán Buoh předivným spuosobem skrze Elizea proroka od věřitele jejiho vysvobodil, vzatá z čtvrté kapitoly čtvrtých kníh Královských. Ku potěšení v těchto těžkých časích všechněm chudým vdovám i sirotkům skrze kněze Pavla Kyrmezerského, Litomyšl 1573; tamtéž: Komedie o Tobiášovi, Olomouc 1581 (unikátní neúplný exemplář). • J. Jireček: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku I, Praha 1875, s. 437–440; J. Máchal: O dvou českých komediích biblických z 16. století, Věstník KČSN, třída filos.-hist.-jazykozpytná, Praha 1902, s. 1–10; A. Pražák: Sociální a realistické prvky v K. a Tesákových dramatech, Slovesná věda 2, 1949, s. 129–131; B. Bálent: K životu a dielu P. K., Cirkevné listy 63, 1950, s. 369–372; M. Cesnaková-Michalcová: Dramatické dielo P. K., Slovenské divadlo (Bratislava) 2, 1954, č. 1; viz Edice. • DČD I, Knihopis, LČL, OSN, Rukověť 1966
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 335–337
