Voskovec, Jiří

V USA známý též jako George Voskovec či Voskovek. Narodil se jako Jiří Wachsmann do umělecké rodiny – otec Vilém Wachsmann (během 1. světové války si změnil jméno na Václav Voskovec) býval kapelníkem v carském Rusku, dědeček z matčiny strany, malíř Hippolyt Soběslav Pinkas, žil dlouhá léta ve Francii, kde se oženil a kde se narodila V. matka. Ruské a francouzské vlivy předurčily V. kosmopolitismus, obdiv k dramatice A. P. Čechova i dobrou jazykovou vybavenost (kromě mateřštiny hovořil francouzsky a anglicky). Starší bratr Prokop překládal z angličtiny a francouzštiny, vyrůstal stejně jako sestra Olga ještě v Rusku.

Na reálném gymnáziu v Křemencově ulici se V. setkal se spolužákem J. Werichem. Po třech letech na lycée Carnot v Dijonu (1921–24), návratu do Čech a maturitě (1924) navázal studiem na pražské právnické a filozofické fakultě, které však nedokončil. Začal psát futuristickou, dadaistickou a poetistickou poezii, obrazové básně, překlady, filmové referáty a recenze do studentských a avantgardních časopisů (Disk, Pásmo, Přehled, Přerod, Studentský časopis). V polovině 20. let sbíral první zkušenosti před filmovou kamerou: Pohádka máje (1926), Paní Katynka z Vaječného trhu a Ve spárech upíra (obé 1927). Kvůli prvnímu filmu byl vyloučen ze Svazu moderní kultury Devětsil (členem od 1924), neboť komerční melodramatický snímek se svou „pokleslostí“ neslučoval s ideou avantgardního hnutí.

V polovině 1927 se V. s Werichem stali členy Osvobozeného divadla. Po kolizi Honzlových experimentálních inscenací s divácky úspěšnými produkcemi V + W a Honzlově odchodu do Brna (1929) se V. stal koncesionářem divadla. Současně ve 30. letech s Werichem natočili slavné filmové komedie Pudr a benzin (1931), Peníze nebo život (1932), Hej rup! (1934) a Svět patří nám (1937). Počátkem sezony 1938/39 byla V. výměrem zemského úřadu divadelní koncese odňata. V + W emigrovali v lednu 1939 společně s J. Ježkem do USA, kde se v krajanských spolcích pokoušeli prosadit se svými do angličtiny přeloženými hrami (The Ass and Shadow, The Heavy Barbara). Od března 1940 se angažovali v Úřadu pro válečné informace (OWI) v New Yorku – připravovali relace pro čs. posluchače a příležitostně spolupracovali s BBC. Na počátku 1945 se objevili na Broadwayi jako Trinculo a Stephano v produkci Shakespearovy romance The Tempest.

Po návratu do vlasti V. v září 1946 založil s Werichem Divadlo V + W, kde převzal po B. Záhorském roli Banja v inscenaci Přišel na večeři, přenesené z Realistického divadla. Obnovená premiéra Pěsti na oko měla vyplnit období, kdy se V + W marně pokoušeli napsat novou hru.

V dubnu 1948 V. odjel díky přímluvě A. Hoffmeistra do Francie jako programový specialista Mass Communication Department tamní pobočky UNESCO a do Československa se už nevrátil. Po dvou letech v Paříži, kde založil American Club Theatre (později American Theatre of Paris), chtěl v květnu 1950 obnovit své americké domovské právo a vyjednat podporu pro své skomírající pařížské divadlo. Nebyl však na území USA vpuštěn – pro podezření ze sympatizování s komunistickou ideologií strávil jedenáct měsíců v internačním táboře na Ellis Islandu (jako jeden z důkazů byl uváděn film Svět patří nám z 1937). Tato zkušenost měla rámovat nedokončený autobiografický román Stín svobody (též Shadow of Liberty či The Attorney General’s Bosom). Poté žil V. v New Yorku a od 70. let v kalifornském Pearblossom v mohavské poušti. Byl třikrát ženatý, s druhou manželkou adoptoval dcery Victorii a Georgeannu. Blízké přátelství jej pojilo s malířem J. Šímou. Zemřel jako americký občan (od 1955) na srdeční příhodu v 76 letech. Část jeho popela byla roztroušena do Atlantského oceánu, část uložena na Olšanský hřbitov k J. Werichovi. In memoriam mu byla udělena Medaile Za zásluhy II. stupně (1995).

Obdiv k cirkusovým klaunům, filmu, němé grotesce a jejím představitelům, jazzové hudbě i podobný smysl pro humor spojoval V. a Wericha. Poprvé spolu vystoupili 19. dubna 1927 v Umělecké besedě v autorském představení Spolku bývalých žáků československého oddělení na francouzských lyceích Vest Pocket Revue. Od čtvrté reprízy byla inscenace zařazena do repertoáru Osvobozeného divadla a dosáhla 208 repríz. J. Honzl přičítal neočekávaný úspěch improvizaci, J. Frejka kabaretnímu stylu V + W vycházejícímu z commedie dell’arte, o jejímž zpřítomnění hovořil ve spojitosti s V + W také V. E. Mejerchold. Vest Pocket Revue znamenala novou etapu českého divadelnictví: V + W si v ní vyzkoušeli principy a postupy, které tříbili a rozvíjeli i v následujících 25 autorských titulech.

Prvotina V + W byla následována Smoking revuí, vystavěnou taktéž na půdorysu jednotlivých obrazů volně spojených dějem a prokládaných písňovými čísly, respektive anglickými songy otextovanými v češtině V + W. Tanec v podobě baletních kreací choreografky M. Mayerové zde měl větší prostor než v první revui. Přelom 20. a 30. let byl pro autory ve znamení žánrových experimentů, rychle za sebou jdoucích a nepříliš zdařilých pokusů o detektivní hru i frašku, které trpěly komplikovaným, nepřehledným dějem: … si pořádně zařádit, Gorila ex machina, Kostky jsou vrženy, Líčení se odročuje. Od Premiery Skafandr se datuje jejich umělecká spolupráce s J. Ježkem. Následovaly dvě hry s exotickou tematikou – Fata morgana a Ostrov Dynamit. Romanticky laděné revue Sever proti Jihu (v prologu je zde poprvé patrná protiválečná tendence), Don Juan a comp., Golem a o něco mladší Robin Zbojník pracují s legendárními postavami, které nahlížejí novou optikou. Např. Juan je nezkušeným, roztřeseným mladíkem, z něhož se ikonický španělský svůdník teprve stane; zdravotními neduhy trýzněnému lordu Broadcastingovi je svěřen dohled nad Anglií během křížové výpravy krále Edwarda a Broadcasting se díky kouzlům skřítka Puka stává ochráncem chudých a utiskovaných pod přezdívkou Robin Zbojník. Ještě před sherwoodskou legendou přichází na jeviště Caesar, v němž V. s Werichem upouštějí od relativně bezstarostné komedie, grotesky a dadaismu. Úměrně vzrůstajícímu společenskému napětí se rozvíjí jejich politická angažovanost, adresná satira i sociálně kritická nota, reflektující události ve fašistické Itálii, nacistickém Německu i v Československu. Čas od času si autoři odskočili do nezávazného světa secese (adaptace vaudevillu E. Labiche Slaměný klobouk), antiky (Nebe na zemi), rekapitulovali (Panorama 1927–1937) či odlehčili repertoár revuálním pásmem (Vždy s úsměvem, Panoptikum). S A. Hoffmeistrem se pokusili o komedii v americkém stylu tematizující prohibici Svět za mřížemi.

Stěžejními, ostře satirickými tituly jejich nejúspěšnějšího období byly Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Těžká Barbora a Pěst na oko. V prvním, vycházejícím z antické anekdoty zaznamenané Lúkianem, se malicherný spor o vlastnictví osla a jeho stínu stává rozbuškou v rukou představitelů dvou politických demagogií. Adresné dialogy se proměňovaly dle aktuálních informací o požáru německého Říšského sněmu. Na politické dění reagovala i hra Kat a blázen, v níž se nástroji k usurpování moci stali fiktivní mexičtí národní hrdinové: měkkosrdcatý kat Gaspar Radúzo (V.) a nespravedlivě odsouzený Melichar Mahuleno (Werich). Balada z hadrů, sehraná pro ukrácení dlouhé chvíle hladovými nocležníky postiženými ekonomickou krizí 30. let 20. století, byla inspirována legendami opředeným životem F. Villona. Název protiválečné hry Těžká Barbora ze středověkého města Eidam odkazoval ke kanónu, s jehož pomocí za přispění vyhlášených místních sýrů sloužících jako střelivo odrazí eidamští vojenský útok. Revuální Pěst na oko ukazovala (s využitím principu divadla na divadle, stejně jako v Baladě z hadrů), že zlomové historické události jsou dílem obyčejných lidí a náhodné souhry okolností, čímž chtěla mobilizovat k občanské statečnosti a aktivitě.

Duo V + W přitahovalo diváky, kritiky, intelektuály a umělce. K jejich nejvýraznějším spolupracovníkům patřili choreograf J. Jenčík, výtvarník F. Zelenka a především skladatel J. Ježek, jehož hudba a písňové texty V + W se staly nejživotaschopnější částí jejich uměleckého odkazu. Zřetelně kopírují vývojovou linku humoru autorů od dadaistického stylu (V domě straší duch, Na Poříčí dítě křičí, Strýček Jack) přes inspiraci v bajkách a lidové moudrosti (Ezop a brabenec, Zlatá střední cesta), výsměch maloměšťáctví a byrokracii (Šaty dělaj člověka, Pochod stoprocentních mužů, Tragedie vodníkova, Tys bratr náš), sociální tematiku (Civilisace, Hej, pane králi, Hej rup, Nebe na zemi, Proti větru), kritiku korupce a politických machinací (Babička Mary, Konšelská), až k upozornění na nebezpečí fašismu a zbrojení (Kat a blázen, Pra-pra-prabába mé prabáby, Pochod neutrálů, Potopa, Svět naruby, Kolumbovo vejce).

Honzl upozornil na jedinečnost herectví V + W, které nic nehrálo, neznázorňovalo, ale rodilo se v konkrétní chvíli před konkrétními diváky. Zatímco při forbínách vystupovali sami za sebe a vtahovali do dialogu vedle hereckého partnera i diváky, v rámci dramatického textu ztvárňovali postavy, i když rovněž s jistou distancí. Jejich výstupy často souvisely s dějem jen volně a teprve na konci do hry zasáhly (začasté omylem) a dovedly zápletku ke zdárnému konci. Postavy V + W se vyznačovaly bezprostřední, klaunskou, jakoby dětskou vnímavostí, s níž viděly svět v neočekávaných konotacích; odhalovaly pravou podstatu věcí. Specifické slovní klaunerii V + W (spočívající do značné míry na slovních hříčkách a přesmyčkách, čímž se lišila od commedie dell’arte či cirkusu), vycházející z lidové smíchové kultury, byl vlastní absurdní humor, moderní poezie a bytostný humanismus. Při forbínách V + W zapáleně debatovali o podstatných věcech i všednodenních margináliích, neotřele pracovali s homonymy, asociacemi a různými rovinami češtiny, do níž často mísili cizí jazyky (latinu, francouzštinu, angličtinu, němčinu…). Předscény se měnily představení od představení – dané bylo pouze ústřední téma, které ústilo v píseň.

Střídmostí pohybů, střízlivostí hereckých gest, měkkostí a vázaností řeči i křehčí tělesnou konstitucí se V. jevil jako opak impulzivního, temperamentního, hlučného, rychle hovořícího a poznenáhlu tloustnoucího Wericha. V. odkazoval k tradici pierotovských vážných klaunů (tento dojem podporovala i nabílená tvář s úzkými červeně nalíčenými rty), zachovával si od diváků jistý odstup. Jeho postavy se vyznačovaly přehnaně spisovnou mluvou, příměsí absurdity a především naivity.

Dramatické postavy V + W nebyly myšlenkovými a intelektuálními protipóly, ale rovnocennými partnery. Místy mohl divák nabýt dojmu, že poslouchá monolog rozdělený mezi dva mluvčí. Oba protagonisté používali klaunské masky a kostýmy korespondující s plebejským stavem většiny jejich postav, kromě Nebe na zemi veskrze pozitivních. Hry byly svázány s autenticitou tvůrců, a proto obtížně přenositelné na jiné scény. Svým herectvím založili V + W v Čechách a na Slovensku tradici divadla komické dvojice, kterou oživila v 60. letech divadla malých forem.

Tvorba V. a Wericha se od Premiery Skafandr (1929) šťastně doplňovala s hudbou J. Ježka; ve Fatě morganě (1929) se přičlenily taneční kreace J. Jenčíka a jeho „girls“, od sezony 1936/37 je vystřídal S. Machov.

S přibývajícími divadelními zkušenostmi se měnil styl her i herectví V + W od uvolněných revuí (Vest Pocket Revue, Smoking revue) přes období hledání (… si pořádně zařádit, Gorila ex machina, Kostky jsou vrženy…, Líčení se odročuje aj.) k čím dál propracovanějším divadelním formám (Fata morgana, Ostrov Dynamit, Don Juan a comp., Golem aj.) až k satirickému a aktuálnímu reflektování reality, které se v rámci předscén měnilo představení od představení (Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Těžká Barbora, Pěst na oko aj.). Zostřující se satira a příklon k sociální a politické kritice pružně reagující na měnící se domácí i světovou situaci (velká hospodářská krize, vzmáhající se fašismus, nacismus a stalinský komunismus) se stávaly předmětem kritiky. Skandalizování inscenace Kat a blázen zapříčinilo přesun divadla – na sezonu 1935/36 – do sálu Rokoka, kde byla uvedena Balada z hadrů (hra o F. Villonovi, k němuž se V. autorsky vrátil o dvacet let později v dramatu Time and Again). I ve 30. letech však V + W rádi odbočili k nostalgické secesi (Slaměný klobouk) či revuální formě (Vždy s úsměvem, Panoptikum, Panorama 1927–1937). Poslední „osvobozenecká“ hra, Nestroyova fraška Hlava proti Mihuli, zůstala poté, co byla V. počátkem sezony 1938/39 odňata koncese, jen na papíře.

Kromě vlastního repertoáru účinkoval V. také v Honzlových inscenacích Osvobozeného divadla: Prsech Tiresiových (1927), Učiteli a žáku (1927), Orfeovi (1928) a Králi Ubu (1928). V. autorský poetistický skeč Růže z Jericha byl součástí Visacího stolu č. 2, provozovaného v divadle Dada (1927).

V Osvobozeném divadle sbíral V. také režisérské zkušenosti. Po válce pak inscenoval v USA Blithe spirit (N. Coward), Petticoat Fever (M. Reed) a Whistling in the Dark (L. Gross, E. Ch. Carpenter). První dva tituly byly zájezdovými inscenacemi pro americké vojáky na zahraničních základnách, třetí nastudoval pro letní turné po USA. V Československu následně V. režíroval v Národním divadle, na scéně Stavovského divadla Wilderovu hru Jen o chlup ve vlastním překladu a úpravě (1947). V létě 1947 přivezl z USA muzikál Finian’s Rainbow, který s Werichem přeložili a upravili jako Divotvorný hrnec. Postavu irského skřítka Oga značně rozšířili a transformovali do podoby jihočeského vodníka Čochtana. Tento první v Československu uvedený americký muzikál měl premiéru ve změněných politických podmínkách a V. se na něm podílel jako režisér. Přestože měl v plánu věnovat se režii soustavně, šlo o jednu z posledních příležitostí. Tou poslední byla inscenace Two from Prague (1968) při Helmerich School of Drama na oklahomské univerzitě. Pod večerem aktovek J. Topola Nightingale for Dinner a Cat on the Rails byl V. podepsán jako překladatel, dramaturg a režisér. Byl oceňován za svůj intelektuální přístup k těmto textům, jejichž hlubinné pochopení pro něj bylo nezbytnou predispozicí divadelní práce. Broadwayská produkce Cat on the Rails s R. Redfordem v roli Vény zůstala neuskutečněným záměrem.

Po svém druhém odchodu do emigrace založil V. s manželkou Anne Gerlette v budově Théâtre de l’Humour na Montmartru komorní American Club Theatre, posléze přejmenované na American Theatre of Paris, kde jako dramaturg, překladatel, scénograf a příležitostný režisér inscenoval v angličtině hry G. Courtelina, N. Corwina, E. M. Labiche, W. Saroyana, J. P. Sartra, I. Shawa, T. Wildera a T. Williamse. Vzdor titulkovacímu zařízení, jež mělo přilákat i francouzsky hovořící obecenstvo, se divadlo potýkalo s finančními problémy a 1950 bylo definitivně uzavřeno.

Nejen režisérské a podnikatelské, ale ani V. literární a scénáristické ambice nedošly naplnění. Bez pokračování zůstaly první kapitoly retrospektivního románu Angel with Hourglass, začínajícího u lůžka umírajícího T. G. Masaryka a mapujícího jeho život. Dramatický pokus Time and Again (razantně přepracovaná Balada z hadrů) byl první spoluprací s M. Mannesovou, s níž pak psal komedii Speak to Me, problematizující technologizaci a medializaci světa, kdy v televizní reality show lidé ztrácejí soukromí a nedokáží komunikovat. S Werichem vytvořil filmovou povídku Švejk (1947), zpracovávající tzv. putimskou epizodu a reflektující hrozbu, představovanou atomovou bombou. V 60. letech rozepsali V + W filmové scénáře Filmfalstaff (dle Werichovy hry Falstaffovo babí léto) a Válka s mloky. Do výčtu V. prací patří i povídka Alenka takes the Pilsen Express, jejímž spoluautorem byl J. Kárnet, a dramatizace pohádky B. Němcové The Bowl of Soup, která rovněž nebyla inscenována. Kromě her, známých z Osvobozeného divadla, je součástí V. pozůstalosti nepříliš zdařilé drama Hotel Edelweiss, které napsali V + W ve spolupráci s T. Kraberem anglicky na přelomu 30. a 40. let. V. poslední poetické texty jsou z doby internace na Ellis Islandu. Obsáhlá trojjazyčná korespondence, jejímž prostřednictvím udržoval styk nejen s přáteli v Československu, je též významnou součástí V. literární pozůstalosti. Udržoval si nezastaralou, vynikající češtinu, jeho dopisy byly často svébytnými umělecko-filozofickými díly (vydána byla třísvazková Korespondence V. a Wericha).

V. snahy překládat do angličtiny hry L. Smočka a V. Havla narážely na problematiku překladatelských práv, nedostatečnou pružnost agentury DILIA a neshody s dramatiky. Soustavně se zajímal o čs. politické i kulturní dění a byl nápomocen emigrantům (M. Formanovi, I. Passerovi, J. Třískovi aj.). Spolupracoval s nakladatelstvím Sixty-Eight Publishers – napsal předmluvy ke Škvoreckého Zbabělcům a k Havlovým hrám.

Herecké zkušenosti předával V. kanadským studentům na semináři (přednášky, diskuse i praktická cvičení) na filmové fakultě v Montrealu na podzim 1976.

Vedle těchto aktivit se V. věnoval především herecké profesi. Z komika a glosátora se stal charakterním hercem hojně obsazovaným do činoher soudobého (E. Albee, S. Beckett, R. Bradbury, F. Dürrenmatt, A. Hanley, A. Miller, G. B. Shaw) i klasického (Aischylos, A. P. Čechov, B. Johnson, W. Shakespeare) repertoáru, byť spíše do menších rolí, což jej stavělo mimo zorný úhel recenzentů (na vině byl údajně silný akcent, který jej často předurčil pro role cizinců, i příliš intelektuální založení). Precizně zvládal hereckou techniku, aniž by se poddal psychologickému prožívání, své role vždy důkladně promýšlel a scénáře opatřoval mnoha poznámkami. V. hrál primárně na newyorských off-broadwayských scénách, v letních měsících pak v putovních inscenacích. Po intermezzu na Ellis Islandu byl jeho první rolí A. Frappot v komedii Love of Four Colonels. Následovaly čechovovské postavy – Dr. Dorn (The Seagull) a Voinicky (Uncle Vanya), který mu vynesl cenu OBIE, následujícího roku vznikl na základě inscenace televizní film s téměř identickým obsazením. Kromě toho hrál i v Londýně – např. otce Franka v The Diary of Anne Frank. K nejúspěšnějším rolím V. kariéry patřily Alper (The Tenth Man), Caesar (Caesar and Cleopatra), first player (Hamlet), Ernesti (The Physicists), Schultz (Cabaret – jediné představení, v němž v USA zpíval), Glas (Slow Dance on the Killing Ground), Hammarskjöld (Murderous Angels), Gayev (The Cherry Orchard) a Willie (Happy Days). V pásmu Brecht on Brecht měl V. jedinečnou možnost vystoupit jako performer, nikoliv jako herec v roli, čímž se přiblížil stylu z Osvobozeného divadla 20. a 30. let 20. století. Ojedinělou příležitostí bylo ztvárnění důstojníka Herodesovy armády ve hře Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko O. Daňka v čs. krajanském spolku v Novém divadle v Torontu.

Americká divadelní praxe sériových inscenací umožnila V. trávit dostatek času v Hollywoodu. Pouze v sezoně 1966/67 mělangažmá ve Vivian Beaumont Theatre. V divadle spolupracoval s režiséry P. Brookem, J. Gielgudem, T. Guthriem, A. Serbanem a herci L. Lenyou, M. Streep, M. Truman, I. Worth, R. Burtonem, H. Cronynem, R. Harrisonem, R. Redfordem ad. Mezi kolegy i kritiky byl vážen jako vynikající herec – v polovině 50. let byl kritikem R. Wattsem označen za nejlepšího soudobého čechovovského herce, oceňován byl také W. Kerrem. Popularity u obecenstva se přesto nedočkal.

Finanční zajištění plynulo V. primárně z televizních (12 Angry Men, Autumn Crocus, I was Accused, Hedda Gabler, Arsenic and Old Lace, An Enemy of the People, Paradise Lost, Einstein before Lunch, The Nativity), filmových (Affair in Trinidad, 12 Angry Men, The 27th Day, Uncle Vanya, The Bravados, Butterfield Eight, The Spy who came in from the Cold, The Boston Strangler, The Iceman Cometh, Somewhere in Time, Barbarosa) a seriálových (The Untouchables, The Defenders, 12 O’Clock High, The F. B. I., Nicky’s World, Roots: The Next Generations, Skag, Wolfe) příležitostí.

V. výrazně formoval podobu československého divadla po 1. světové válce, když spolu s Werichem a Ježkem povýšili literární i hudební úroveň kabaretního umění. Stal se inspirací dalším generacím, přestože většinu životaprožil v zahraničí. Z autora, klauna a glosátora se proměnil v charakterního divadelního herce spíše menších rolí. Zatímco v Československu panovala představa o muži, který si plní americký sen a žije nad poměry, V. bral herectví jako obživu, která jej čas od času umělecky naplňovala, ale kolidovala s jeho literárními i režijními ambicemi.

Pseudonymy a šifry

George Voskovec, George Voskovek, Petr Dolan

Role

Dada

? (J. Voskovec: Růže z Jericha, in: Visací stůl č. 2) – 1927.

Osvobozené divadlo

Lacouf (G. Apollinaire: Prsy Tirésiovy) – 1926; Publius Ruka (V + W: Vest Pocket Revue) – 1927; Positiv (V + W: Smoking revue), Maxmilián (V + W: … si pořádně zařádit), Celsius (V + W: Gorila ex machina), Otokar (V + W: Kostky jsou vrženy), Zloděj (V. Vančura: Učitel a žák), Heurtebiss (J. Cocteau: Orfeus), Kapitán Votruba (A. Jarry: Král Ubu), ? (V + W: Bydlí tady pan Bulánek?) – 1928; Ten (V + W: Premiera Skafandr), Garmond Petit (V + W: Líčení se odročuje), Eufrat (V + W: Fata morgana) – 1929; Kozoroh (V + W: Ostrov Dynamit) – 1930; Gala Peter (V + W: Sever proti Jihu), Don Parola (V + W: Don Juan a comp.), Prokop Prach z Prachatic (V + W: Golem) – 1931; Terentius Bulva (V + W: Caesar), Barnabáš, řečený Roura (V + W: Robin zbojník) – 1932; František Hej (V + W: Svět za mřížemi), Skočdopolis (V + W: Osel a stín) – 1933, Ženich, [Zloděj] (V + W: Silvestrovská revue) – 1933; Důstojník (V + W: Slaměný klobouk), Gaspar Radúzo (V + W: Kat a blázen) – 1934; ? (V + W: Vždy s úsměvem), Majitel panoptika (V + W: Panoptikum), Georges (V + W: Balada z hadrů) – 1935; Scipio Calaber (V + W: Nebe na zemi), Krev (V + W: Rub a líc) – 1936; různé role z předchozích inscenací (V + W: Panorama 1927–1937), První žoldnéř (V + W: Těžká Barbora) – 1937; Ředitel divadla, První pěšák, První vystěhovalec, Bulva (V + W: Pěst na oko aneb Caesarovo finále) – 1938.

Alvin Theatre, New York

Trinculo (W. Shakespeare: The Tempest) – 1945.

Divadlo V + W

Banjo (G. S. Kaufman: Přišel na večeři) – 1946.

Shubert Theatre, Broadhurst Theatre, New York

Aime Frappot (P. Ustinov: Love of four colonels) – 1953.

48th Street Theatre, New York

Dr. Carl Halek (M. a F. Kanin: His and Hers) – 1954.

Phoenix Theatre, New York

Dr. Dorn (A. P. Čechov: The Seagull) – 1954.

Longacre Theatre, New York

Sasha Rostov (S. a B. Spewack: The Festival) – 1955.

4th Street Theatre, New York

Ivan Petrovitch Voinicky (A. P. Čechov: Uncle Vanya) – 1956.

Phoenix Theatre, London

Otto Frank (F. Goodrich – A. Hackett: The Diary of Anne Frank) – 1956, 1978 (místo druhé produkce nedohledáno).

Drury Lane Theater, Chicago

Steiner (C. L. Anthony: The Autumn Crocus) – 1958.

Booth Theatre, Ambassador Theatre, New York

Alper (P. Chayefski: The Tenth Man) – 1959.

ANTA Playhouse, New York

Paul Stumpfig (H. Wheeler: Big Fish, Little Fish) – 1961.

Broadhurst Theatre, New York

V. V. Kuprin (J. Lawrene, R. E. Lee: A Call on Kuprin) – 1961.

Billy Rose Theatre, New York

Dr. Neuross (K. Wittlinger: Do You Know the Milky Way?) – 1961.

Lucille Lortel Theatre, New York

G. Tabori: Brecht on Brecht – 1962.

Bucks County Playhouse, New Hope

? (N. Simon: Nobody loves me) – 1962.

Forrest Theatre, Philadelphia

Kurt Pastro (D. Schary: Banderol) – 1962.

American Shakespeare Festival, Stratford

Caesar (G. B. Shaw: Caesar and Cleopatra) – 1963.

Lunt-Fontanne Theatre, Shubert Theatre, New York

first player (W. Shakespeare: Hamlet) – 1964.

Orpheum Theater, New York

Stockwel, old man (R. Bradbury: The World of Ray Bradbury – The Pedestrian, The Veldt, The Chicago Abbys) – 1965.

Vivian Beaumont Theatre, New York

Epicur Mamon (B. Johnson: The Alchemist) – 1966; Konarski (L. Lehman: The East Wind), cardinal Barberini (B. Brecht: Galileo) – 1967; Leonid Andreyevich Gayev (A. P. Čechov: The Cherry Orchard), chorus leader (Aischylos: Agamemnon) – 1977.

Actors’ Playhouse, New York

Teddy (J. Allen: The Other Man), Pop (J. Allen: Oh, say, can you see L. A.) – 1968.

Broadway Theatre, New York

Schultz (J. Masteroff – J. Kander – F. Ebb: Cabaret) – 1968.

Royale Theatre, Colonial Theatre, New York

Dr. Wolf Axelrod (E. Baker: The Penny Wars) – 1969.

Center Theatre Groupof the Mark Taper Forum, Los Angeles

Dag Hammarskjöld (C. C. O'Brien: Murderous Angels) – 1970.

Sheridan Square Playhouse, New York

Glas (W. Hanley: Slow dance on the Killing Ground) – 1970.

Martin Beck Theatre, New York

Ernst Heinrich Ernesti (F. Dürrenmatt: The Physicsts) – 1964; best friend (E. Albee: All over) – 1971.

Studio Arena Theatre, Buffalo

? (L. Roman: Buying Out) – 1972.

Joseph Papp Public Theater, Newman Theater, New York

Otto Beethoven (J. Broad: The Kildeer) – 1974; Willie (S. Beckett: Happy Days) – 1979.

Eisenhower Theater, New York

Artur Freeling (H. Denker: The Headhunters) – 1974.

Nové divadlo, Toronto

Důstojník královské Herodesovy armády (O. Daněk: Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko) – 1975.

Manhattan Theater Club, New York

Ludwig van Beethoven (D. Rush: Beethoven/Karl) – 1979.

hostování a turné po různých divadlech

? (P. Green: Janus) – 1957; manufacturer (P. Chayefski: Middle of the Night) – 1958; ? (M. Achard: Would you like to play with Me?) – 1959; Leduc (A. Miller: Incident at Vichy) – 1966.

Režie

Osvobozené divadlo

V + W: Vest Pocket Revue – 1927; V + W: Smoking revue – 1928; V + W: Fata morgána – 1929; V + W: Ostrov Dynamit – 1930; V + W: Don Juan & comp. – 1931 (vše s J. Werichem).

zájezdové režie pro The United Service Organizations

N. Coward: Blithe Spirit – 1945; M. Reed: Petticoat Fever – 1946.

Národní divadlo

T. Wilder: Jen o chlup (StD) – 1947.

Divadlo V + W

E. Y. Harburg – F. Saidy – B. Lane: Divotvorný hrnec – 1948.

Rupel J. Jones Theatre, Norman, Oklahoma

J. Topol: Two from Prague – 1968.

další režie v USA

L. Gross, E. Childs Carpenter: Whistling in the Dark, Molière: The Doctor in Spite of Himself – 1946.

Hry, Dramatizace

Růže z Jericha, Dada 1927, t. 1993; Vest Pocket Revue, OD 1927, i t. (s J. Werichem); Smoking revue, OD 1928, i t. (s J. Werichem); … si pořádně zařádit, OD 1928, t. 1957 (s J. Werichem); Gorila ex machina čili Leon Clifton čili Tajemství Cliftonova kladívka, OD 1928, t. 1929 (s J. Werichem); Kostky jsou vrženy, OD 1928, t. 1995 (s J. Werichem); Bydlí tady pan Bulánek?, OD 1928, t. 1993 (s J. Werichem); Premiera Skafandr, OD 1929, i t. (s J. Werichem); Líčení se odročuje, OD 1929, i t. (s J. Werichem); Fata morgana, OD 1929, t. 1967 (s J. Werichem); Ostrov Dynamit, OD 1930, t. 1956 (s J. Werichem); Sever proti Jihu, OD 1930; i t. (s J. Werichem); Don Juan a comp., OD 1931, i t. (s J. Werichem); Golem, OD 1931, i t. (s J. Werichem); Caesar, OD 1932, i t. (s J. Werichem); Robin zbojník, OD 1932, i t. (s J. Werichem); Svět za mřížemi, OD 1933, i t. (s J. Werichem); Osel a stín, OD 1933, i t. (s J. Werichem); Silvestrovská revue, OD 1933, t. 1992 (s J. Werichem); Slaměný klobouk, OD 1934, i t. (s J. Werichem); Kat a blázen, OD 1934, i t. (s J. Werichem); Panoptikum, OD 1935, t. 1967 (s J. Werichem); Balada z hadrů, OD 1935, t. 1936 (s J. Werichem); Nebe na zemi, OD 1936, i t. (s J. Werichem); Rub a líc, OD 1936, i t. (s J. Werichem a A. Hoffmeistrem); Panorama 1927–1937, OD 1937, t. 1974 (s J. Werichem); Těžká Barbora, OD 1937, i t. (s J. Werichem); Pěst na oko aneb Caesarovo finále, OD 1938, i t. (s J. Werichem); Hlava proti Mihuli, [vznik 1938], t. 1996 (s J. Werichem); Hotel Edelweiss, [napsáno 1940] (s J. Werichem); Time and Again, [napsáno v 2. pol. 50. let 20. stol.] (s M. Mannes); Speak to Me, [napsáno v 1. pol. 60. let 20. stol.] (s M. Mannes) ■ The Bowl of Soup, [napsáno v 70. letech 20. stol.], dle pohádky B. Němcové O Pánu Bohu.

Překlady

Do češtiny:

A. Jarry: Král Ubu, Osvobozené div. 1928, t. 1930; J. Cocteau: Orfeus, Osvobozené div. 1928, t. 1931; T. Wilder: Jen o chlup, ND-StD 1947, i t.; E. Y. Harburg – F. Saidy – B. Lane: Divotvorný hrnec, Divadlo V + W 1947, t. 1965 (s J. Werichem).

Do angličtiny:

V + W: Ass and Shadow, V + W: Heavy Barbara [vznik počátkem 40. let 20. stol.] (s J. Werichem); J. Topol: Nightingale for Dinner, Helmerich School of Drama 1968, t. 1994 (s Ch. Voskovec); J. Topol: Cat on the rails, 1968, t. 1994 (s Ch. Voskovec).

Prameny

Howard Gotlieb Research Centre: pozůstalost J. V.

New York Public Library: zvukové a obrazové záznamy.

DÚdok.

LA PNP: fragment fondu J. V.

NMd: programy, plakáty, fotografie, scénografie, makety.

Teatralia

Fotogenie a suprarealita, Disk 2, 1925, s. 14–15; Jsem rozhněvaný starý muž (rozhovor s P. Tigridem), Svědectví (Paris) 22, 1963, s. 163–179; Nářek nad humorem, Divadelní a filmové noviny 1, 1965, s. 7–8; Da-da humor: Ze zákulisí Osvobozeného divadla V & W, Rovnost 4. 5. 1965, s. 4; Klobouk ve křoví, Praha 1966; Havlovo Vyrozumění v New Yorku, Divadelní noviny 1, 1969, s. 4; George od Central Parku, Neděle 14, 1969, s. 10–11; Humor v revui (jenom hlína), in: Avantgarda známá i neznámá, Praha 1972, s. 601–602; Humor na scéně a jeho chemie, tamtéž, s. 632–638; Rekomandace,in Tankový prapor, Praha 1980, s. 8; Komedie psaná a komedie improvizovaná, Divadelní revue 3, 1992, s. 66–71; Srdečně Váš Jiří Voskovec: Malý výbor z korespondence v letech 1948–1977, Praha 1992.

Literatura

E. Bass: Vest pocket revue, Lidové noviny 9. 11. 1927; J. Fučík: Ubu v Osvobozeném, Revue Devětsilu 2, 1928, č. 2; J. Götzová: Profily českých herců, Praha, 1931, s. 81; J. Träger: Dvojí svět komický, in sb. Nové české divadlo 1930–1932, Praha 1932, s. 80; M. Rutte: Osel a stín, Národní listy 15. 10. 1933; A. M. Píša: Kat a blázen, Právo lidu, 21. 10. 1934; M. Pujmanová: Několik slov o OD, Přítomnost 12, 1935, s. 216–218; O. Rádl: Historie OD, tamtéž, s. 347–349, 360–362; J. Vodák: Balada z hadrů, České slovo 30. 11. 1935 + Spoutané divadlo začalo, České slovo 28. 11. 1936; Rozhovor s Voskovcem a Werichem, České slovo 3. 11. 1937; sb. 10 let Osvobozeného divadla 1927–1937, Praha 1937; J. Frejka: Smích a divadelní maska, Praha 1942; J. Träger: V + W po dvaceti letech, Divadelní zápisník 2, 1947, s. 108; H. Budínová: Líbivá opereta, Kulturní politika 3, 1947/48, č. 25, s. 8; eas [E. A. Saudek]: Z jednoho hrnce, Svobodné noviny 9. 3. 1948; A. M. Brousil: Pokus o vyvlastnění operety pro hodnotné divadlo, Zemědělské noviny 12. 3. 1948; W. Kerr: “The Sea Gull”, New York Herald Tribune, 1954, s. 16; B. Atkinson: “The Sea Gull” at the Phoenix, New York Times 12. 5. 1954; J. Träger: Od poetismu k politické satiře, in Hry OD II, Praha 1955, s. 413–419 + Od první revue OD k Pěsti na oko, in Hry OD III, Praha 1956, s. 579–584; W. Kerr: “Uncle Vanya” Is Revived At the 4th Street Theater, New York Herald Tribune 1956; B. Atkinson: Chekov’s “Uncle Vanya”; 4th St. Group Excels in Acting, New York Times 1. 2. 1956; J. Träger: Trojice veseloherních adaptací, in Hry OD IV., Praha 1957, s. 341–350; V. Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, Praha 1957, passim; M. Blahynka: Básnické dílo J. V. a J. Wericha, Nový život 10, 1958, s. 33; J. Träger: V + W, historičtí i současní, Praha 1961; B. Rádl: Osvobozené divadlo. Dokumentace (I. část: Od počátků do 30. června 1927, II. část: Od podzimu 1927 do konce jara 1930, III. část: Od podzimu 1930 do roku 1938), strojopis, 1961, DÚk; M. Tytherleigh: Voskovec brilliant in Wittlinger play, The Province 19. 8. 1961; M. Obst – A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, Praha 1962, s. 115–118; Z učňovských let OD, Divadlo 1, 1965, s. 41–47; kolektiv autorů: Jan Werich …tiletý, Praha 1965; T. Pěkný: Humor V. a W., dipl. práce, FF UK 1965; J. Frejka: O rozštěpení OD, Divadelní noviny 10, 1967, č. 19–20, s. 1; V. Müller: Na počátku byla Vest Pocket Revue, tamtéž, s. 3; J. Broady: Plays Provice Puzzle, The Daily Oklahoman 8. 5. 1968; J. Craddock: Two Czech Plays at University Draw Praise, The Norman Transcript 8. 5. 1968; anon.: Voskovec to Debut, The Oklahoma Daily 25. 4. 1968; N. L. Abrams: A Study of the Production of Two One-Act Plays, nepublikovaný dokument uložený v Howard Gotlieb Archival Research Center, 1968; V. Just: Herectví V. a W., dipl. práce, FF UK 1969; Rozhovor s J. Voskovcem, nepublikovaný dokument uložený v Howard Gotlieb Archival Research Center, [bez přesné datace, 2. pol. 60. let]; R. Watts: Three Consciences, N. Y. Post Saturday 14. 5. 1970; Z. Salivarová: Rozhovor s J. V., Parabola, Edmonton 1971; B. Jankowska: Parodia we wczesnych rewiach Voskovca i Wericha, Wroclaw 1973; A. J. Liehm: S J. V. o čemkoli, Listy 5, 1974, s. 1–44; V. Procházka: Režie J. Honzla v OD, dipl. práce, FF UK 1977; J. M. Burian: The Liberated Theatre of Voskovec and Werich, San Francisco 1977; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 192–201; A. M. Píša: Divadelní avantgarda, Praha 1978; J. Kárnet: Rozhovor s J. V., nepublikovaný dokument uložený v Howard Gotlieb Archival Research Center, 1979; V. Just: Kabaretní proměny – Zrod kabaretního herce I.–IV., Amatérská scéna 16, 1979, č.1–4, s. 24–25 + Kabaretní proměny – Osvobozené divadlo I.–III., tamtéž 17, 1980, č. 1–3, s. 24–25; J. Škvorecký: J. V., Západ 3, 1981, č. 4, s. 1–2; J. Sýkora: A conversation with J. (George) V., tamtéž, s. 47–48; J. Pelc: Meziválečná avantgarda a OD, Praha 1981 + Zpráva o Osvobozeném divadle, Praha 1982; J. Janoušek: Rozhovory s Janem Werichem, Praha 1982; V. Just: Dluh ne tak docela splacený, Scéna 7, 1982, s. 3; DČD IV; J. Lederer: … a když se řekne Voskovec, Köln 1983; D. Monmarte: Voskovec et Werich, le Théatre libéré, Paris 1983; V. Just: Proměny malých scén, Praha 1984; J. Posset: OD: seine Geschichte und eine sprachliche Analyse der Stücke von V + W, Wien 1987; M. Schonberg: Osvobozené, Toronto 1988; M. Bregnant: Několik poznámek na téma J. V. a film, Iluminace 1, 1989, s. 95–116; R. Dolejš – V. Kofroň: V + W ne známí, Divadelní revue 1, 1990, č. 3, s. 99–100; A. J. Liehm: Rozhovor s J. V., in Generace, Praha 1990, s. 400–467; [J. V. – J. Werich]: Zvukový měsíčník Voskovce a Wericha, Divadelní revue 1, 1990, s. 100–103 + Májový zvukový měsíčník pro den 30. dubna 1933, tamtéž, s. 104–108 + Velikonoční rozhlas 1934, tamtéž, s. 108–110; D. Monmarte: Le Théâtre libéré de Prague – Voskovec & Werich, Paris 1991; V. Just: Il Teatro Liberato 1927–1938, Biblioteca Teatrale (Roma), č. 22/23, 1991 + Nad Silvestrovskou revuí V. a W. (a Vlasty Buriana), Divadelní revue 3, 1992, č. 1, s. 65–66; R. Truhlařík: Můj strýc Artur, aneb Vzpomínky na Voskovce a Wericha, Praha 1992; sb. Tři strážníci: čtení o J. V., J. Werichovi a J. Ježkovi, Ostrava 1992; P. Král: Voskovec a Werich, čili Hvězdy a klobouky, Praha 1993; V. Just: Nad dvěma ranými skeči V + W,Divadelní revue 4, 1993, č. 1, s. 77–78; M. Schonberg: Rozhovory s Voskovcem, Praha 1995; A. Borovičková: Voskovec a Wachsmanni (z rodinné kroniky a dopisů), Praha 1996; V. Kofroň: Putimská epizoda, Iluminace 2, 1996, s. 121–124; R. Dolejš – V. Kofroň: V + W neznámí I, 1922–1929. Faustovy skleněné hodiny, Praha 1997; L. Goslar: What’s so funny?: Sketches from my life, New York 1998, s. 33–37; V. Effenberger: Osvobozené divadlo, in Analogon 22: Theatrum mundi, 1998, s. 10–27; V. Just: Byli V. a W. salonními komunisty?, Divadelní revue 9, 1998, č. 2, s. 19 + Peripetie a návraty V + W, in Hry Osvobozeného divadla IV., Praha 2000, 12–13; J. Croall: Gielgud A Theatrical Life, London 2000, s. 441–445; R. Dolejš – V. Kofroň: V + W neznámí II, 1929–1938. Nikdy nic nikdo nemá..., Praha 2001; kolektiv autorů: J. V. a Jan Werich: v divadle, ve filmu, v soukromí, Praha 2001; J. M. Burian: Leading creators of twentieth-century Czech theatre, London 2002, s. 20–39 + Příhody Voskovce a Wericha v Americe, 1939-1945, Divadelní revue 16, 2005, č. 4, s. 3-14; Korespondence J. V. a Josefa Topola, Divadelní revue 3, 2003, s. 79–114; J. Škorpil: George Voskovec – An American Actor, Divadelní revue 1, 2004, s. 93–118; M. Schonberg: Váš vždy Šašek Georges, Divadelní noviny 12, 2005, s. 10–11; kolektiv autorů: V + W = Pocta Jiřímu Voskovci a J. W., Praha 2005; J. V. – J. Werich: Korespondence I–III, Praha 2007–2008; F. Nedvěd: Jednou jsi dole jednou nahoře. S J. V. v New Yorku, Praha 2005; J. Farník – F. Cinger: Voskovec a Werich, aneb Válka s lidskou blbostí, Praha 2007; F. Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Praha 2008; V. Just: Před kamerou jen tak blbnout, Film a doba 57, 2011, č. 2–3, s. 74–77; F. Cinger – K. Koliš: Voskovec+Werich – Dialogy přes železnou oponu, Praha 2012; B. T: Jankowska: Divadelní dobrodružství Voskovce a Wericha – Co jste ještě nečetli, Praha 2012; V Procházka: Honzl, Voskovec a Werich I, Divadelní noviny 22, 2013, č. 3, s. 16; V. Procházka: Honzl, Voskovec a Werich II, Divadelní noviny 22, 2013, č. 4, s. 16; V. Procházka: Honzl, Voskovec a Werich III, Divadelní noviny 22, 2013, č. 5, s. 16; P. Bár: Divotvorný počátek muzikálu v Československu, in: Od operety k muzikálu – Zábavněhudební divadlo v Československu po roce 1945, Praha 2014, s. 81–98; J. Šotkovská: Těžká Barbora (příběh jedné hry), in: Těžká Barbora, Brno 2014, s. 11 – 41; Z. Sílová: V + W, in Komedianti na české scéně, Praha 2014, s. 127–147; J. Suchý – O. Suchý: Pan Voskovec z Manhattanu, Praha 2016; L. Rudinská: Americká léta J. V., Praha 2017; J. Janoušek: J. W. za oponou, Praha 2018 ■ V. Luptáková – I. Němec: Rus, který vystudoval ve Francii a nezaložil Osvobozené divadlo. Příběhy slavných: Jiří Voskovec (online, cit. 21. 8. 2019), URL: https://dvojka.rozhlas.cz/rus-ktery-vystudoval-ve-francii-a-nezalozil-osvobozene-divadlo-pribehy-slavnych-7491662; S. Motl: Černé dny Jiřího Voskovce (online, cit. 31. 7. 2019), URL: https://dvojka.rozhlas.cz/cerne-dny-jiriho-voskovce-7457300; M. Fikejz: Jiří Voskovec (online, cit. 20. 5. 2018), URL: http://www.libri.cz/databaze/film/heslo/5804;I. Chmel Denčevová: Poslední setkání Voskovce a Wericha (online, cit. 28. 1. 2019), URL: https://plus.rozhlas.cz/posledni-setkani-voskovce-a-wericha-6505833; Ježek Jaroslav (online, cit. 8. 5. 2019) URL: https://www.musica.cz/cz/composers/show?itemId=56; J. Riedel: Nahrávky Osvobozeného divadla: Chyby zdánlivě reprezentativní edice (online, cit. 8. 5. 2019), URL: https://www.advojka.cz/archiv/2008/21/nahravky-osvobozeneho-divadla; Přemek: Rockets Red Glare (Rudě planoucí rakety) (online, cit. 15. 5. 2018), URL: http://mluveny.panacek.com/rozhlasove-hry/36041-rockets-red-glare-rude-planouci-rakety-2005.html; M. Schonberg: Proč nevyšel Stín svobody (online, cit. 15. 5. 2018), URL: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2005/6-2005/proc-nevysel-stin-svobody; J. Černý: Jiří Voskovec (online, cit. 10. 5. 2018), URL: https://www.reflex.cz/clanek/causy/73842/jiri-voskovec.html ■ Hamlet [CD], 1964; Relativně vzato [CD], 1970; Báje Z Nového Světa [CD], 1973; Nashledanou v lepších časech [CD], 1996; Richard Burton's Hamlet [DVD], 1999; Osvobozené divadlo I. – VII. 1929–1938 [CD], 2007; Poklady z archivu [CD], 2011; Jiřímu Voskovcovi k narozeninám [CD], 2012; Poslední forbína [CD], 2012, Tak se ti hlásím... [CD], 2012; Babí léto Jana Wericha [CD], 2013; Vídeň 1971 – Montreal 1977 [CD], 2014 ■ Magistři smíchu [TV pořad], 1978; Tři strážníci [dokument], 2005; Můj otec George Voskovec [dokument], 2011; [[|Voskovec a Werich, paralelní osudy [dokument], 2012;]] My měli kliku moc brzy [TV pořad], 2015.

Brabec, EDS, Fikejz – Film III, Film II, LČL

Vznik: 2018