Hilbert, Jaroslav

H. vyrůstal spolu se sestrou-dvojčetem Emilií jako nejmladší z šesti dětí. Jeho matka Karolina Hilbert-Reifová byla malířka, otec Petr H. advokát a politik, jehož dlouholeté působení ve funkci lounského starosty je připomínáno jako velmi úspěšné. Otcovo rozhodnutí také předurčilo synovo praktické vzdělání: H. po ukončení měšťanské školy v Lounech navštěvoval nižší reálku v Praze (1885–86) a německou vyšší průmyslovou školu v Plzni (maturita 1889). Po zisku titulu strojního inženýra na pražské vysoké České škole technické (1892) pracoval v Praze-Libni jako asistent v Českomoravské továrně na stroje. 1895 se však rozhodl naplno věnovat literatuře využívaje zprvu rodinné podpory; od 1899 pak byl existenčně zajištěn i díky sňatku s Miladou Weissovou (1875–1955) z významné pražské patricijské rodiny. Své první texty (verše, stati a povídky) H. zveřejnil 1993 v časopisech Niva a Zlatá Praha a poté přispíval do řady dalších periodik, zejména do Času, Moderní revue, Volných směrů, České revue a Nové české revue, či Zvonu. 1902 byl mezi zakladateli Kruhu českých spisovatelů a stal se jeho místopředsedou. 1906 byl přijat do redakce agrárního deníku Venkov, pro nějž psal divadelní recenze, kulturně orientované fejetony i břitké společensko-politické poznámky a polemiky. 1919 spolu s K. H. Hilarem inicioval vznik Dramatického svazu a až do smrti působil jako jeho agilní předseda. Rád cestoval do zahraničí, literárně jej inspiroval nejen ibsenovský Sever, ale také Itálie. V polovině 1919 se přidal k devítiměsíční výpravě, vedené spisovatelem F. V. Krejčím, jež měla československým legiím na Sibiři předat Masarykovo „poselství národa“: cesta tam vedla přes Marseille a Cejlon, zpátky se vraceli přes Japonsko a USA. Po návratu H. přispíval do Venkova už jen jako externista (do 1933), publikoval v časopisech Národní a Stavovské divadlo či Sever a východ. Svými současníky byl považován za natolik významného pokračovatele národní tradice, že byl pohřben na vyšehradském Slavíně. – Jeho bratr Kamil H. (1869–1933) byl významným architektem, jehož stěžejním – celoživotním – dílem byla novogotická dostavba katedrály sv. Víta na Pražském hradě (hlavní architekt 1899–1929).

H. fascinace dramatem se promítla do více než dvou desítek divadelních her, jakož i do množství novinových kritik a teoretizujících reflexí soudobé divadelní produkce. Jeho prvním a největším úspěchem bylo drama Vina (1896), jehož uvedení v Národním divadle bylo v polovině 90. let vnímáno jako svrchovaný výraz dobových snah o velké moderní drama. Oceňováno bylo, žeH. dokázal působivě propojit téma individuální morální odpovědnosti s komorní formou zdánlivě privátní hry, jež po vzoru Ibsena psychologicky vykreslila tragický střet přítomnosti s neodbytně se připomínající minulostí. Děj hry, odehrávající se mezi několika postavami během několika málo hodin na jediném místě tematizuje nejednoduchý vztah matky a dcery, především však rozhodování dívky, která kdysi ztratila panenství se špatným mužem a nyní nedokáže – navzdory nabízejícímu se odpuštění – unést svou vinu. Již v této hře se projevuje pro H. příznačné přesvědčení, které později zformuloval do slov: dramatika „jest vzpoura a každé její vyústění jest vítězstvím řádu“ (Duch dramatiky, úvod k publikaci Nové české divadlo 1978–1926, 1926). Střet lidské individuality s vědomím vyššího Řádu, pojímaného v náboženské, katolické tradici, dal vzniknout rovněž jeho druhé hře, nazvané O Boha (1898). Neodvratná smrt dítěte v ní přivádí trpící matku až k malověrnosti, aby posléze v zápase s vyšší vůlí i sebou samou pochopila, že Jeho vůli je nutné respektovat, ať již Boží pěst dopadá na člověka jakkoli. Způsob, jakým H. konflikt pokoušené a posílené víry vyhrotil, ale paradoxně vedl k inscenačnímu zákazu dramatu pro přílišné hlásání ateismu. Uvedeno tak bylo až 1904 pod změněným titulem Pěst v jediném představení zorganizovaném Kruhem českých spisovatelů ve Švandově divadle. Dramatikův sklon pojímat drama jako prezentaci filozofických tezí a osobních názorů se naplno projevil v generační symbolistní hře Psanci (1900), pokoušející se prostřednictvím komplikovaných milostných vztahů mezi šesticí umělců a ambiciózního literárního jazyka vyjádřit vzdor vůči vyprázdněné každodennosti soudobé společnosti. Nezdar tohoto pokusu obrátil H. pozornost k možnostem historického žánru, jenž vnímal jako adekvátní prostor pro drama vyhrocených idejí, pracující s postavou mužného reka, jehož ctižádostí je navzdory všemu a všem dobýt svět, jeho odhodlání však nicméně nestačí na mocnou malost lidí průměrných. Takovýmto smutně prohrávajícím hrdinou je nejen snem o nezávislých a mocných Čechách posedlý titulní hrdina dramatu Falkenštejn (1903), ale také objevitel Nového světa v dramatické básni Kolumbus (1915). Alegorická aktovka Česká komedie (1909, s podtitulem Tragická epizoda z války 1866) pak s ironickým nadhledem zpodobňuje několik Čechů, kteří po ztracené bitvě odhodlaně bojují za to, co rakouští generálové už prohráli. Snaha vyslovovat se prostřednictvím dramatu k aktuálním politickým problémům zůstala H. vlastní i po vzniku Československa, kdy vystupoval jako přesvědčený individualista a konzervativec, jenž aktivně hájí standardní morálku a měšťanské a náboženské hodnoty a varuje před názorovým relativismem a materialismem. Do dobových politických polemik přímo vstoupil dramatem Druhý břeh (1924), které je tematickým ozvukem atentátu na A. Rašína: zpodobňuje bezbožnost materialismu, vedoucího až k terorismu, a naopak sílu pravé víry, kterou spravedlivě udělený trest smrti probudí v atentátníkovi a jeho otci, předsedovi komunistické strany. H. se však ironicky vymezoval nejen proti politické levici, ale také vůči hmotařství buržoů, kteří se ženou jen za ziskem a korumpují stát (Prapor lidstva, 1926). Ve hře Job (1928) pak zaútočil na přítomnou dobu zpodobením vědce, který je pronásledován za to, že dospěl k náboženské konverzi a k přesvědčení, že pravý zdroj poznání je jedině v Bohu; jeho materialistickým pokušitelem je přitom sovětský agent.

Zatímco značná tezovitost autorových společenských her vzbuzovala stále větší rozpaky kritiky, diváky si H. získal konverzačními dramaty francouzského střihu. První z nich napsal a vydal již na začátku své tvorby (Hodinu manžely, 1891); měšťanské publikum však zaujal až hrou Jejich štěstí (1916), která uprostřed světové války kombinovala exotismus cizokrajného prostředí s tématem útěku před vášnivou, zapovězenou, leč opětovanou láskou k bratrově ženě, přičemž vše skončí happy endem. Autorovu diváckou popularitu následně podpořily i hry Hnízdo v bouři (1917), Irena (1929) a Třidič štěrku (1930).

H. přímá účast v dobových bojích o charakter dramatiky a společnosti formovala také jeho činnost recenzní a publicistiku, v níž se projevoval jako soudce ve své konzervativnosti mnohdy velmi zaujatý, až jednostranný, nebojící se útočit ani na čelní osobnosti národní ikonografie, počínaje Husem přes Tyla, Mrštíky, Jiráska, Masaryka až po Šaldu či Vodáka. Odmítal narůstající význam režiséra, neboť byl přesvědčen, že divadlo má sloužit dramatikovi. V době, kdy se bez skrupulí střetl s J. Kvapilem a jeho ženou, H. Kvapilovou (v důsledku čehož se mu zkomplikoval přístup na jeviště Národního divadla), pokusil se H. přenést svůj dramatický talent do prózy. Výsledkem byl román Rytíř Kura (časopisecky 1906, knižně 1910), vyhrocený příběh o silném a mužném kapitalistovi, jehož „zápas s hmotou“ a posedlost majetkem posléze přináší jemu samotnému i jeho bližním „pomstu hmoty“ a zlo. Soustředěním cestopisných fejetonů vznikla kniha Léto v Itálii (1915); vzpomínková kniha Dům na náměstí (1922) je vyznáním důvěry v tvořivou sílu měšťanstva.

Pseudonymy a šifry

Hilbert, Jaro, Duhan, Jaro, Jaro-Jaro, Karel Vyšín; Ht., J. H.

Hry

Hodinu manžely, t. [1891]; Vina, ND 1896, i t.; O Boha, Kruh českých spisovatelů ve Švandově divadle 1905 pod titulem Pěst, t. s původním názvem 1898; Psanci, Kruh českých spisovatelů ve Švandově divadle 1906, t. 1900; Falkenštejn, ND 1903, i t., přeprac. vyd. 1927; Česká komedie, ND 1909, i t.; Patria, ND 1911, i t.; Kolumbus, ND 1915, i t.; Jejich štěstí, ND 1916, i t.; Hnízdo v bouři, ND 1917, i t.; Podzim doktora Marka, ND 1922, i t.; Domů, ND 1923, t. 1927; Druhý břeh, ND 1924, i t.; Prapor lidstva, ND 1926, i t.; Job, ND 1928, i t.; Irena, ND 1929, i t.; Třidič štěrku, ND 1930, i t.; Blíženci, ND 1931, i t.; Let královny, ND 1932, i t.; Sestra, ND 1933, i t.; Michael, ND 1934, t. 1935.

Teatralia

O dramatu. Přednáška laikům, Praha 1914; Duch dramatiky, Praha 1941; Spisovatelé a vlast, Praha 1941.

Prameny

LA PNP: osobní fond.

Archiv ND: osobní složka.

Literatura

Ref. Vina: jv. [J. Vodák], Literární listy 17, 1896, s. 367, 405; F. X. Šalda, tamtéž, s. 305–309 → Kritické projevy 3 (1950); B. [T. G. Masaryk], Naše doba3, 1895/96, s. 1037; J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 14, 1896, s. 334 ● ref. O Boha: P., Světozor 32, 1898, s. 321; J. Karásek, Moderní revue 7, 1898, sv. 8, s. 115; Žd. [A. Žalud], Akademie 3, 1898/99, s. 45; OC [A. Procházka], Nový kult 2, 1898/99, s. 28; jv. [J. Vodák], Obzor literární a umělecký 1, 1899, s. 78 ● ref. Psanci: F. X. Šalda, Lumír 28, 1899/1900, s. 274–276 → Kritické projevy 4 (1951); J. Karásek, Moderní revue 8, 1899/1900, sv. 11, s. 208; jv. [J. Vodák], Obzor literární a umělecký 2, 1899/1900, s. 88; F. V. Krejčí, Rozhledy 9, 1899/1900, s. 599; Mortuus [S. K. Neumann], Nový kult 3, 1900, s. 11; O. Fischer, Česká revue 6, 1902/03, s. 574 ● ref. Falkenštejn: O. Theer, tamtéž s. 849; ech. [V. Štech], Máj l, 1902/03, s. 309; J. Ladecký, Osvěta 33, 1903, s. 850; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 26. 5. 1903; A. Novák, Samostatnost 30. 5. 1903 ● J. Karásek: Impresionisté a ironikové, Praha 1903, s. 155–165 ● ref. Česká komedie: O. Theer, Česká revue 2, 1908/09, s. 382; V. Dyk, Lumír 37, 1908/09, s. 232 J. Karásek, Moderní revue 21, 1909, sv. 21, s. 307; F. X. Šalda, Novina 2, 1908/09, s. 369-370 → Kritické projevy 7 (1953); O. Fischer, Přehled 7, 1908/09, s. 371 ● ref. Patria: H. Jelínek, Lumír 40, 1911/12, s. 46; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 11. 10. 1911; E. Konrád, Česká revue 5, 1911/12, s. 254; F. Langer, Umělecký měsíčník l, 1911/12, s. 57 ● ref. Kolumbus: F. V. Krejčí: Právo lidu 25. 3. 1915; O. Fischer, Česká revue 8, 1914/15, s. 447 ● jv. [J. Vodák], Lidové noviny 21. 5. 1916 [ref. Jejich štěstí] ● ref. Hnízdo v bouři: jv. [J. Vodák], Lidové noviny 3. 10. 1917; O. Fischer, Národ 4. 10. 1917; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 2. 10. 1917; W. [R. Weiner], Venkov 2. 10. 1917; M. Majerová, Ženský svět 21, 1917, s. 295; F. Pujman, Kmen 1, 1917/18, č. 35, s. 7; B. B-ová [Benešová], Lípa l, 1917/18, s. 47; K. Engelmüller, Zlatá Praha 35, 1917/18, s. 624 ● ref. Podzim doktora Marka: M. Majerová, Rudé právo 19. 3. 1922; J. Kolman: Venkov 19. 3. 1922; or [O. Fischer], Jeviště 3, 1922, s. 170–171 ● ref. Druhý břeh: Cassius [J. Kolman], Lidové noviny 22. 11. 1924; R. Bechyně, Nová svoboda 1, 1924, s. 561, 603; A. C. Nor, Oheň 1, 1924, s. 54; O. Fischer, Právo lidu 22. 11. 1924 + Kritika 2, 1925, s. 34; M. M. [Majerová], Rudé právo 22. 11. 1924; J. Hora, tamtéž 23. 11. 1924; V. Tille, Venkov 25. 11. 1924; E. Konrád, Cesta 7, 1924/25, s. 225; Z. Nejedlý, Pondělní noviny 15. 12. 1924 → Z české literatury a kultury (1973) ● ref. Prapor lidstva: E. Konrád, Cesta 8, 1925/26, s. 274; -jef [J. Fučík], Pramen 6, 1925/26 → Divadelní kritiky (1956); O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 1, 1925/26, s. 79; F. X. Šalda, Tvorba 1, 1925/26, s. 180–181 → Kritické projevy 13 (1963); J. Knap, Kritika3, 1926, s. 40; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 2. 2. 1926; V. Tille, Venkov 2. 2. 1926; M. M. [Majerová], Rudé právo 2. 2. 1926; jk [J. Kodíček], Tribuna 2. 2. 1926; H. Jelínek, Lumír 53, 1926/27, s. 54, 107 ● J. Knap: Hilbert. Případ české dramatiky, Praha 1926; M. Rutte: J. H., Tvář pod maskou, Praha 1926, s. 166–172 ● ref. Job: M. Majerová, Literární noviny 2, 1928, č. 20, s. 2; L. Suchý, Venkov 16. 10. 1928; -FR- [J. Frejka], Národní osvobození 16. 10. 1928; F. Tetauer, Nová svoboda 5, 1928, s. 667; Ot. F. [O. Fischer], Právo lidu 16. 10. 1928; L. Suchý, Venkov 16. 10. 1928; E. Konrád, Cesta 11, 1928/29, s. 45; -vč- [V. Řezáč], Český svět 25, 1928/29, s. 82 ● ref. Irena: kd. [E. Konrád], Národní osvobození 5. 11. 1929; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 5. 11. 1929; AMP [A. M. Píša], Večerník Práva lidu 4. 11. 1929; jh [J. Hora], Telegraf 4. 11. 1929; M. M. [M. Majerová], Čin 1, 1929/30, s. 43 ● k šedesátinám: V. Závada: Rozhovor s J. H., Rozpravy Aventina 6, 1930/31, s. 205; M. Rutte: J. H. Portrét dramatika, tamtéž, s. 207; J. Knap, Venkov 18. 1. 1931; K. H. Hilar: J. H. a moderní české divadlo, Venkov 18. 1. 1931; J. Sajíc, Česká osvěta 27, 1930/31, s. 274; E. Konrád, Národní osvobození 18. 1. 1931; Ot. F. [O. Fischer], Lidové noviny 18. 1. 1931; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 18. 11. 1931; Č. [V. Červinka], Zvon 31, 1930/31, s. 167 ● ref. Třidič štěrku: J. H. [Hora], Telegraf 19. 9. 1930; jt [J. Trojan], Večerník Práva lidu 19. 9. 1930; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 20. 9. 1930; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 20. 9. 1930 ● P. Buzková: České drama, Praha 1932, s. 140–175 ● ref. Let královny: Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 2. 11. 1932; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 2. 11. 1932; jtg [J. Träger], Čin 4, 1932/33, s. 261; H. Jelínek, Lumír 59, 1932/33, s. 119 ● ref. Sestra: Ot. F. [Fischer], Lidové noviny22. 9. 1933; AMB [A. M. Brousil], Venkov 22. 9. 1933; H. Jelínek, Lumír 61, 1934, s. 54 ● ref. Michael: jt. [J. Trojan], Večerník Práva lidu 17. 11. 1934; MilNý [M. Novotný], Lidové noviny 18. 11. 1934; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 18. 11. 1934; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 18. 11. 1934; F. Urban, Tvorba 9, 1934, s. 470; O. Srbová, Studentský časopis 14, 1934/35, s. 108 ● nekrology: M. Rutte, Lumír 36, 1936, s. 429 → Mohyly s vavřínem (1939); O. Fischer, Lidové noviny 11. 5. 1936; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 12. 5. 1936; A. N. [A. Novák], Lidové noviny 14. 5. 1936 ● k 70. výročí narození: KZK [K. Z. Klíma], Lidové noviny 19. 1. 1941; Venkov 19. 1. 1941, příl. Neděle Venkova (příspěvky: K. Hadrbolec, S. Lom, J. Knap, F. Götz) ● ref. Duch dramatiky: J. Honzl, Slovo a slovesnost 8, 1942, s. 136; A. M. Brousil, Venkov 5. 10. 1941 ● F. Zavřel: Zaživa pohřbeni, Praha 1942, s. 70–73; atl. [A. M. Píša]: K dvojímu výročí, Národní divadlo 21, 1945/46, s. 39; J. Janů: Hilbertovské jubileum, Svobodné noviny 19. 1. 1946; K. Engelmüller: Vzpomínky na J. H., Z letopisů českého divadelnictví, Praha 1946, s. 277, 231; J. Vodák: Kapitoly o dramatu, Praha 1941, s. 82–86; S. Lom: J. H., Praha 1947; J. Knap: doslov, in J. H.: Falkenštejn, Praha 1948; E. Konrád: Nač vzpomenu, Praha 1957, s. 126–127; A. M. Píša: Předchůdce a průkopník J. H., Stopami dramatu a divadla, Praha 1967, s. 9–27; E. Turnovský: Gesto konformní opozice, Divadlo 19, 1968, č. 8–9, s. 30–37; J. Hilbert: Falkenštejn, Program k inscenaci ND, 1992 připravil J. Král; J. Vostrý – Z. Sílová: Záviš z Falkenštejna: Je hrdina totéž co silný jedinec?, České drama a český hrdina, Praha 2017, s. 60–73.

LČL, Otto, Otto-dod, SČS 1964

Vznik: 2018