Plachý, Jiří

Narodil se jako nejstarší z pěti dětí v rodině podúředníka okresního soudu Josefa Plachého. Matka Marie, rozená Tůmová, hrála ochotnické divadlo (v Železném Brodě), hercem se stal také bratr Vojtěch (1903–1968). P. začínal v ochotnickém sdružení v Pardubicích, první angažmá získal ve Švandově divadle (1922), většinu divadelní kariéry pak strávil v Městském divadle na Královských Vinohradech a jeho pobočné scéně Městském komorním divadle (1929–48). Několik sezon působil v Národním divadle v Praze (1948–52). 1934 si vzal historičku umění Jitku Gollerovou, jejíž otec byl členem výboru Městského divadla na Královských Vinohradech a družstva Národního divadla. Jejich syn Jiří (* 1946) se stal hercem.

Rodina se brzy po P. narození přestěhovala kvůli otcově práci z Železného Brodu do Pardubic, kde chlapec po obecné škole nastoupil na strojní průmyslovou školu. Po maturitě (1918) začal pracovat jako konstruktér v továrně na mlýnské stroje, coby voják-dobrovolník narukoval nakrátko do první světové války. Po válce se vrátil do továrny, přičemž současně studoval pardubickou uměleckou školu (zpěv a hru na klavír a housle) a tři roky učil technické předměty na strojní průmyslové škole. Počátkem 20. let se stal hlavním organizátorem Studentského divadelního sdružení, které vedl a připravoval pro ně inscenace. Skupina, fungující pouze několik měsíců, hostovala se svou inscenací Šrámkova Léta v pražském Švandově divadle (asi 1921). Od 1921 studoval strojní inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze, studia však přerušil a 1922 nastoupil jako elév do Národního divadla. Angažmá získal v období vedení K. H. Hilara, který jej obsadil do drobné role v inscenaci bratří Čapků Ze života hmyzu(1922). P. záhy dostal nabídku od režiséra J. Bora a ještě v témže roce se stal členem souboru Švandova divadla. 1924–25 působil jako jednatel v Organizaci československého herectva, v té době byl též krátce angažován v divadle Komedia. 1927 odešel ze Švandova divadla, získal vlastní divadelní koncesi a založil Českou komorní scénu. Divadelní společnost, s níž působil dvě sezony na severovýchodu Čech, vedl s důrazem na uměleckou hodnotu repertoáru, který sám sestavoval; působil tu rovněž jako herec a režisér. Ve společnosti vystupoval i P. bratr Vojtěch. Z finančních důvodů a kvůli nabídce z vinohradského divadla soubor koncem sezony 1928/29 rozpustil. 1929 přešel za J. Borem do Komorního divadla, nově zřízené pobočné scény Městského divadla na Královských Vinohradech, kterou od 1942 rok a půl vedl jako umělecký šéf (oficiálně byl šéfem Městských divadel pražských, prakticky však vedl pouze Komorní divadlo, jelikož hlavní scéna na Vinohradech byla zabrána Němci). Jako herec a režisér působil na obou vinohradských scénách do 1948, aktivně činný tu byl i jako člen Kruhu sólistů: jednal s vedením a s divadelním výborem o provozních záležitostech. Od sezony 1948/49 nastoupil do pražského Národního divadla, kde působil až do své předčasné smrti. Počátkem 50. let hostoval ve Vesnickém divadle a 1951 pohostinsky režíroval Gorkého Měšťáky v Městském divadle v Mladé Boleslavi (o tři roky dříve je inscenoval v Národním divadle, když J. Honzl nemohl režii pro nemoc dokončit), s úspěchem v nich také hrál.

Po válce P. dostával stále výraznější filmové role, celkem hrál ve 39 snímcích a pro kritiku a širší veřejnost se od této doby stal především oblíbeným filmovým hercem. Vystupoval též v rozhlase. Po únoru 1948 na něj dopadly odplaty nově nastoleného režimu: byl vyslýchán Státní bezpečností kvůli údajné (nepodložené a neprokázané) kolaboraci za uměleckého vedení Městských divadel v době okupace. Zemřel 1952 po pádu z okna svého vinohradského bytu.

P. byl hercem propracované dikce, se širokými výrazovými možnostmi. Roli tvořil soustředěně a racionálně; snažil se pronikat k samotnému jádru osoby a brát ji jako jedinečné individuum s neopakovatelnými vlastnostmi – pomocí konkrétního motivu (gesto, styl chůze, tón hlasu) ji pak představoval divákovi. Nejvyšším cílem mu bylo převtělení v postavu. Uměl působit klidem, jistotou a přirozenou elegancí, zároveň neztrácel schopnost ironického výrazu a vtipu. Upoutával především očima – jiskřivě planoucí dodávaly tragickým postavám na upřímnosti – a expresivním pohybem obočí; četné vrásky na čele a podmračenost propůjčovaly hrdinům jistou tajemnost. Další mimika zůstávala většinou chladná či trhaná s charakteristickými rýhami ve tvářích a prohloubeným dolíčkem na bradě (často zakrytým vousem). V P. hereckém rejstříku však nechybělo ani šibalství, jež rozvíjel v komických polohách přihlouplých chlapíků; stejně tak ironizující úsměv, jímž rozšiřoval možnosti interpretace vážných úloh. Pružná postava a napjaté tělo se vzpřímenými rameny dodávaly eleganci pohybu a monumentálnost jeho vojevůdcům, šlechticům i chladnokrevným padouchům; pro komické postavy, zemité sedláky, dělníky a vesničany tělo povolil, nechal končetiny rozvláčně plandat a postavu snížil hlubokým rozkročením.

Od svého prvního angažmá ve Švandově divadle ztvárňoval role širokého typového rozpětí: jako pohledný mladík s vysokým čelem a s dosud jemnými rysy hrál milovníky (i komické), romantické hrdiny a salonní bonvivány (v těchto polohách pokračoval i posléze ve veselohrách a v lehčím repertoáru Komorního divadla), později přibyli šlechtici, zádumčiví muži či tragičtí hrdinové. Stěžejním P. typem byli mužové uzavření, na venek chladní, skrývající tajemnou minulost, hříchy, zločiny či smutný osud a zlé úmysly. Byl typickým představitelem mužné citlivosti a vznešené lidskosti. Jinou jeho polohou byli hrdinové naplňovaní ironií a sarkasmem, s posměšným úšklebkem v koutku rtu; často šlo o velikány a vůdce, přísně skrývající vnitřní citový život. Jinou tvář dostával P. v komické poloze: s výsměchem malosti lidských povah či měšťanské zahleděnosti tvořil postavičky s rošťáckými gesty, živýma očima a přihlouplým výrazem. Několik rolí se k P. opakovaně vracelo na různých scénách: bratři Moorové z Schillerových Loupežníků a Herdal Solness z Ibsenova realistického dramatu jej provázeli ze Švandova divadla přes vlastní soubor až do vinohradského ansámblu. Z Francka v Maryše bratří Mrštíků, kterého hrál ve své České komorní scéně (1927–29), vyrostl do uzavřeného Vávry (ve vinohradském a později v Národním divadle), kterého hrál jako zatrpklého vesničana: shrbeného morouse, shlížejícího na svět štěrbinami přivřených očí. Třicátá léta ve vinohradském divadle znamenala pro P. důležité období, v němž se řadil mezi pilíře hereckého souboru napříč repertoárem i žánry; spolupracoval hlavně s kmenovým režisérem J. Borem. Byl vyzdvihován jako Dostojevského Ivan Karamazov, skeptik s plamenným, analyzujícím pohledem, stejně jako tvrdohlavý sedlák Havelka ze Stejskalovy inscenace Mahenova Mrtvého moře, kde vesnického hrdinu odhodlaného vytrvat ve své víře ztvárnil s mučednickou zaníceností. Kritika jej chválila též za přísného profesora Higginse v Shawově Pygmalionu, Kapitána Nika z chorvatského dramatu B. Lovriće, a zejména za Kolbena v Langerově Dvaasedmdesátce, působivý obraz roztříštěné postavy vězně, herce, manžela, podaný s dobře odměřeným patosem. Ve 40. letech zapůsobil především v titulní roli Ibsenova dramatu Stavitel Solness, kdy do zkřivené tváře a zachmuřeného čela promítl úzkost a vyčerpanost postavy, v rozvážných gestech s citlivými pomlkami zobrazil nekončící proud obav. V roli Oinomaia z Vrchlického Námluv Pelopových (1943) ve vlastní režii vytvořil velkolepého hrdinu, jenž uchvacoval pevností, dravostí a energickým pohybem; P. zvučný hlas dal vyniknout rezonanci verše (roli ztvárnil také 1950 v Národním divadle: poněkud umírněnější Oinomaos s rozevlátou parukou mohutného vlasu a vousu, ve zdobeném oděvu s masivním řetězem působil monumentálně). 1947 ztvárnil vojevůdce Kutuzova ve stejnojmenné hře K. A. Treněva: ostře řezaný portrét z řady důstojných mužů s tvrdým pohledem, elegancí a vnitřní silou. Z vinohradského divadla odcházel s rolí hraběte Richarda z Shawovy Svaté Jany, chladného cynika s mrtvou tváří, přes typicky „plachovské“ svraštělé obočí pochybovačně hledícího na svět.

Koncem 40. let vstoupil do angažmá v pražském Národním divadle; v tomto období mu také stále přibývalo filmových rolí, 1948 natočil pět snímků a v obdobném tempu pokračoval. V Národním divadle hrál na podzim 1949 v režii J. Honzla Gavlase v budovatelské hře Veliká tavba L. Bublíka a M. Fialy: v tmavém dělnickém obleku s čapkou byl důstojnou socialisticko-realistickou figurou, která hledá svou pravdu. Vybavil ji autoritativními gesty, přísnýma očima a prázdně netečným výrazem tváře. Typově se k postavě dělníka v podstatě vracel: již 1939 hrál kupříkladu továrního dělníka Kováře ve vinohradské inscenaci dramatu A. Pacovské Chudí lidé vaří z vody a tehdy si kritika všimla ubrané herecké síly a nezvyklého hercova upozadění – trendu, jenž se později dostavil s budovatelskými hrami v Národním divadle. V 50. letech zastával stěžejní herecké party tendenční dramaturgie; poslanec Jandák z Olbrachtovy Anny proletářky se v P. pojetí strohým a poněkud prázdným výrazem podobal Gavlasovi. V Jiráskově Vojnarce, interpretované režisérem A. Dvořákem jako hra o třídním boji, byl Vojnar – P. ztvárněn s typicky zamračenou tváří, rozvážnými pohyby a přihrblým postojem – coby sedlák přidružován ke kapitalistickému nebezpečí. Lékaře Tjan Men China v korejské hře Na jih od 38. rovnoběžky podal jako muže s očima plnýma revoluce a odhodlání k boji za svobodu, proti nenáviděným americkým utlačovatelům; hrál Kondratěva ze Surovovy agitační Zelené ulice. V souladu s obecným směřováním dobové produkce první české scény tvořil P. v těchto hrách mělké realistické postavy zasazené do zápasů tříd a socialistického soutěžení. Od monumentálních hrdinů s bohatým vnitřním životem tak klesal k těžko uchopitelným plochým postavám, vnějším výrazem sice vycházejícím z jeho předchozí herecké zkušenosti, pro herce zkoumajícího podstatu jednání a individualitu figur však nedostačujícím. Z řady těchto plytkých figurek 50. let vystupuje Sigmund z Jiráskova Jana Žižky, impulsivní císař v zdobeném oděvu a dlouhovlasé paruce, kterého P. originálně charakterizoval sípavým hlasem a dynamickým pohybem, a drobná role z rodu zlých samotářů ve Škodově inscenaci Ostrovského Výnosného místa – na P. mistrný výstup v roli Dosužova se chodili dívat kolegové z Národního divadla. Komický nápadník Čubkin z Gogolovy Ženitby (1951) s přilepeným nosem jako bambulí a s přihlouplým výrazem čouhajícím z pestrobarevného obleku byl v kontextu P. rolí na první scéně kuriozitou. Poslední jeho divadelní úlohou se stal Gerasim Portifirjič Margaritov v Pozdní lásce A. N. Ostrovského v režii F. Salzera. V bílé paruce, s jemným knírkem a smutnýma očima hrál postavu uhlazeného starého advokáta, životem ztrhaného, avšak s nedotčeným charakterem, který díky své neústupnosti a smyslu pro pravdu dojde spokojenosti.

Režírovat začal P. – pomineme-li inscenace v amatérském studentském sdružení – ve své České komorní scéně, kde obstarával více divadelních profesí. V režiích nezastával žádný specifický styl; snažil se vystihnout atmosféru děl, dosáhnout harmonické souhry textu, herce, scény, světla. Ve vinohradském divadle režíroval poprvé komedii P. GéraldyhoRozčarování (1936), nejvýznamnější jeho režijní prací se tu stala trilogie J. Vrchlického a Z. Fibicha Hippodamie (poslední díl Smrt Hippodamie měl premiéru těsně před uzavřením divadel, v červnu 1944 v karlínském divadle, kam byl vinohradský soubor přesunut). P. inscenaci budoval na působivé stylizaci a všeobjímajícím patosu; dílo vynikalo citlivým souladem hudby a vytříbeného přednesu. Počátkem 40. let inscenoval s výraznějším úspěchem ještě Aristofanovu komedii Ženský sněm, kterou postavil na živelnosti a nespoutaném humoru postav a orámoval zcizujícím úvodem, v němž usazen v křesle sám krátce přednášel o autorovi a zvláštnostech hry. Kromě režie se podílel také na některých scénických návrzích pro inscenace Komorního divadla.

V prosinci 1936 začal vyučovat na dramatickém oddělení pražské konzervatoře a spolu s A. Iblovou se tu stal na dvě dekády určující autoritou v přístupu k herectví: psychologické budování postavy „zevnitř“, její rozumové uchopení s důrazem na silný emocionální účinek. Akcentoval též práci s hlasem a výslovnost. Učitelského místa se 1944 pro situaci v zemi i v divadlech vzdal ještě před uzavřením škol. Po válce se na konzervatoř vrátil, po zrušení dramatického oddělení (1949) vyučoval externě herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (1949–52).

Role

Švandovo divadlo

Petruccio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Abbé Cajus (W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské), Bušek (L. Stroupežnický: Naši furianti), Dr. Schön (F. Wedekind: Lulu), Herdal Solness (H. Ibsen: Stavitel Solness), Šavlička – Alamír (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Johanson (A. Strindberg: Sonáta příšer), Rüdiger (F. Wedekind: Zámek Weterstein), Kapitán Blumsly (G. B. Shaw: Čokoládový hrdina), Otec (B. Lovrić: Syn), Milič gospodar (F. Werfel: Kozlí zpěv), Joe Vilím (F. Langer: Velbloud uchem jehly), Doktor (G. B. Shaw: Člověk nikdy neví) – 1922–27 (přesné vročení není známo).

Martin (A. Vildgans: Láska), Pavel Alexandrovič Mozgljakov (F. M. Dostojevskij: Strýčínkův sen) – 1923; P. Claudel: Bitva – 1924; Karel Moor (F. Schiller: Loupežníci) – 1925.

Divadelní odbor Tělocvičné jednoty Sokol Rokycany
? (G. Preissová: Jaro v podzámčí, j. h.) – 1927.

Jihočeské národní divadlo
? (F. Molnár: Ďábel, j. h.) – 1927.

Česká komorní scéna

Franz a Karel Moor (F. Schiller: Loupežníci), Výrava (F. A. Šubert: Jan Výrava), Francek (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Jánošík (J. Mahen: Jánošík), Plukovník Švec (R. Medek: Plukovník Švec) – 1927–29 (přesné vročení není známo).

Armand (A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi) – 1928; Hadimrška (V. Wasserman – F. Anders: To neznáte Hadimršku) – 1929.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Oblomskij (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Zločin a trest, j. h.) – 1928; Osborne (R. C. Sherriff: Konec cesty), Karenin (L. N. Tolstoj: Anna Karenina), Ing. Fabry (K. Čapek: R. U. R.) – 1929; Tenaldo, Bajan (E. O’Neill: Milionový Marco), Tracy Tupman (Ch. Dickens, dram. F. Langer: Pan Pickwick), Prokurátor (G. Courteline: Přátelé zákona) – 1930; Ivan (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Bratři Karamazovi), Herec (M. Gorkij: Na dně), Roy Cronin (R. E. Sherwood: Londýnský most), Baron Gaigern (V. Baumová, dram. E. Knoblock: Lidé v hotelu), Adolf Casius (G. B. Shaw: Major Barbora), Bušek (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1931; Faust (J. W. Goethe: Faust), Weinwright (E. J. Mayer: Děti temnoty), Bonaparte (S. Zweig: Ovečka chudého) – 1932; Mydlář (J. J. Kolár: Pražský žid), Mezzana (H. R. Lenormand: Asie), Otec (F. Bruckner: Markýza z O.) – 1933; Rogožin (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Idiot), Šidlík (F. Langer: Manželství s. r. o.), Petr Masoubre (J. Deval: Modlitba za živé), ? (H. L. G. Bernstein: Manuela) – 1934; Spasitel (I. Vojnović: Lazarovo vzkříšení), Bernard Ast (E. Vachek – F. Tetauer: Krev nevolá o pomstu), Ježíš (J. Port – B. Stejskal: České pašije), Rokycana (V. Hálek: Král Jiří z Poděbrad), Nagulnov (M. Šolochov: Rozrušená země), Dr. Fergusson (S. Kingsley: Muži v bílém), Kalaš (F. Langer: Jízdní hlídka), Juan Ponce de León (E. O’Neill: Pramen věčného mládí) – 1935; Hus (F. Zavřel: Jan Žižka z Trocnova), Niko (B. Lovrić: Kapitán Niko), Vávra (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Audiguane (S. Passeur: Vlajka hoří) – 1936; Adolf Kolben (F. Langer: Dvaasedmdesátka) – 1937; Biskup (G. B. Shaw: Ženění a vdávání), Artur Strechmann (G. Hauptmann: Růžena Berndová), Jiří Simon (E. Rice: Právní zástupce), Václav IV. (J. K. Tyl: Jan Hus) – 1938; Havelka (J. Mahen: Mrtvé moře), Josef Kovář (A. Pacovská: Chudí lidé vaří z vody) – 1939; J. J. Kolár (F. Götz: Soupeři), Pán z Wehrhahnu (G. Hauptmann: Bobří kožich), Hejtman (N. V. Gogol: Revizor) – 1940; Prubík (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Dr. Brankestad (V. Werner: Půlnoční slunce), John Gabriel Borkman (H. Ibsen: John Gabriel Borkman) – 1941; Otec (L. Pirandello: Šest postav hledá autora), Oinomaos (J. Vrchlický – Z. Fibich: Námluvy Pelopovy) – 1943; Vintimille (R. Rolland: 14. červenec) – 1945; Vladař (O. Scheinpflugová: Viděla jsem boha), Přednosta stanice (A. P. Čechov: Višňový sad) – 1946; Kutuzov (K. A. Treněv: Vojevůdce Kutuzov), Famusov (A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu), Muž před oponou (F. Langer: Periférie) – 1947; Richard de Beauchamp (G. B. Shaw: Svatá Jana) – 1948.

Městské komorní divadlo

Karel (J. Hilbert: Jejich štěstí) – 1930; Didier Collet (H. Jeanson: Do smrti dobří), Albert (T. Bernard: Kavárnička), Elyot (N. Coward: Intimní život) – 1931; Koutný (A. Bernášek – B. Vrbský: Jedna a jedna je jedna), Fritz Bernt (M. Alsberg – O. Hesse: Ve vyšetřovací vazbě) – 1932; Bedřich II. (R. Presber – L. W. Stein: Tanečnice Barberina) – 1933; Athos (V. Nezval dle A. Dumase st.: Tři mušketýři), Vance (G. S. Kaufmann: Černá věž) – 1934; Lonsdale (A. Savoir: Krotitel aneb Jak chutná Angličan) – 1935; Albert (O. Scheipflugová: Chladné světlo), Jakub (P. Géraldy: Rozčarování), Edgar (A. Strindberg: Tanec smrti), Koval (F. Tetauer: Diagnóza) – 1936; Pavel (A. Salacrou: Žena, která se osvobodila), Amalric (P. Claudel: Polední úděl), Antonín (J. Giono: Rozsévači) – 1937; Germain Serrurier (H. L. G. Bernstein: Cesta), Hora (J. Mahen: Ulička odvahy), Veliký mág (V. Dyk: Veliký mág), Profesor Karel Heřman (R. Jesenská: Devátá louka) – 1938; Karel Conture (F. Mauriac: Našeptavač), Jan (J. Giono: Věčná pouť), Higgins (G. B. Shaw: Pygmalion) – 1939; Dr. Strengholt (A. J. Lippl: Známá melodie) – 1941; Sluha (Z. Lipanská: Kateřina), Talácko (L. Stroupežnický: V panském čeledníku), Emmanuel Princ (M. Hlávka: Světáci) – 1942; Solness (H. Ibsen: Stavitel Solness), Starosta (A. Hinrichs: Za ranního kuropění) – 1943; Šedivý (N. Rybak – I. Savčenko: Letadlo se zpozdilo o 24 hodin), Sartorius (G. B. Shaw: Domy pana Sartoria), Esprit (J. Sarment: Prababička Mouretová) – 1946; Jaroslav Prus (K. Čapek: Věc Makropulos) – 1947.

Divadlo Na poříčí

Vypravěč (Aristofanes: Ženský sněm) – 1941.

Divadlo J. K. Tyla

Sýkora (J. K. Tyl: Pražský flamendr), Marke (E. Hardt: Blázen Tantris) – 1944.

Městské lidové divadlo Karlín

Zikmund (A. Dvořák: Husité), Čuganov (A. N. Ostrovskij: Vlci a ovce) – 1945.

Městské divadlo Plzeň
Tiberge (V. Nezval: Manon Lescaut, j. h.) – 1940; Král Marko (E. Hardt: Blázen Tantris, j. h.) – 1944.

Národní divadlo

Otec Josip (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: Bratři Karamazovi), První hoch z městečka (F. X. Svoboda: Čekanky), III. mravenec-voják (J. a K. Čapkové: Ze života hmyzu) – 1922; Jan de Stogumber (G. B. Shaw: Svatá Johanka, j. h.) – 1924; Vévoda de Gramont (E. Scribe: Leonie, j. h.) – 1927; Bernard Kersal (W. S. Maugham: Konstance, j. h.) – 1928; Hodinář (N. F. Pogodin: Kremelský orloj, j. h.) – 1946; Vávra (A. a V. Mrštíkové: Maryša) – 1948; Bezsemenov V. Vasilijevič (M. Gorkij: Měšťáci /Maloměšťáci/), Důstojník (J. Mahen: Janošík), Gavlas (L. Bublík – M. Fiala: Veliká tavba) – 1949; Dojčin Radionov (K. Zidarov: Carská milost), Sigmund (A. Jirásek: Jan Žižka), Kiril Pavlovič Kurčatov (A. P. Štejn: Čestný soud), Dosužov (A. N. Ostrovskij: Výnosné místo), Potapov (V. V. Višněvskij: Nezapomenutelný rok devatenáctý), Oinomaos (J. Vrchlický – Z. Fibich: Námluvy Pelopovy) – 1950; Tjan Men Chi (Tchaj Djan Čun: Na jih od 38. rovnoběžky), Čubkin (N. V. Gogol: Ženitba), Jandák (I. Olbracht, dram. E. Vrchlická: Anna proletářka) – 1951; Kondratěv (A. Surov: Zelená ulice), Skrobotov Michail (M. Gorkji: Nepřátelé), Gerasim P. Margarilov (A. N. Ostrovskij: Pozdní láska) – 1952.

Režie

Česká komorní scéna
F. Wedekind: Lulu, À. Guimerà: Nebe a moře, Ch. Dickens: Cvrček u krbu, F. Crommelynck: Velkolepý paroháč, A. Jirásek: Vojnarka, V. a A. Mrštíkové: Maryša, F. Schiller: Loupežníci, E. Vachek: Lišák Stavinoha – [1927/28]; W. Somerset Maugham: Konstance, E. Rey: Michelina, V. Vynnyčenko: Černá Panthera a bílý medvěd, J. Brandt: Bobyho poslední noc, C. Farrere: Bitva, A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi – 1929.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

L. Marchand: Život je tak krátký! –1937; A. Pacovská: Chudí lidé vaří z vody – 1939; A. Pacovská: Vdovin groš – 1942; H. H. Ortner: Švec Antonín Hitt, J. Vrchlický – Z. Fibich: Námluvy Pelopovy – 1943; J. Vrchlický – Z. Fibich: Smír Tantalův – 1944; A. P. Čechov: Višňový sad – 1946.

Městské komorní divadlo
P. Géraldy: Rozčarování – 1936; H. L. G. Bernstein: Cesta, M. Duran: Barbara, R. Jesenská: Devátá louka – 1938; P. Armont – L. Marchand: Sluha pánem, G. B. Shaw: Pygmalion, J. Nestroy: Lumpacivagabundus – 1939; C. Goetz: Doktor Praetorius, A. Coolen: Cizinec – 1940; Z. Lipanská: Kateřina – 1942.

Divadlo Na poříčí

Vypravěč (Aristofanes: Ženský sněm) – 1941.

Městské lidové divadlo Karlín

J. Vrchlický – Z. Fibich: Smrt Hippodamie – 1944

DISK

M. Hodge: Vítr a déšť – 1947; Ch. Dickens: Cvrček u krbu – 1948.

Městské oblastní divadlo Mladá Boleslav

M. Gorkij: Měšťáci – 1950.

Vesnické divadlo
A. D’Usseau – J. Gow: Hluboké kořeny, j. h. – 1950; Molière: Tartuffe, A. Jirásek: Vojnarka – j. h., 1951.

Prameny

Archiv ND: složka Jiřího Plachého, sign. P 365.

NMd: rukopisy, fotografie.

Teatralia

O hereckém umění, Národní politika 28. 11. 1943.

Literatura

nesign., Národní politika 14. 9. 1924, s. 10 [přijetí angažmá v Komedii]; vr., Právo lidu 15. 7. 1927 [změny ve Švandově divadle]; J. O. Novotný: Po třetí Sheeriff, Cesta 12, 1929, s. 66 [Osborne, Konec cesty]; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 11. 9. 1929 [nově angažovaný člen MD J. P; Prokurátor, Přátelé zákona] ● ad Česká komorní scéna: nesign., Východočeský republikán 9, 1927, č. 36, s. 4; nesign., Nové směry 9, 1927, č. 41, s. 3; nesign., Národní politika 17. 8. 1928, s. 12; nesign., Rozhledy 11, 1929, č. 16, s. 4; -cký, Štít 25, 1931, č. 3, s. (5); nesign., Východ 12, 1929, č. 20, s. 3 ● J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 55, 87; K. Engelmüller, Národní politika 7. 3. 1931 [Ivan Karamazov, Bratři Karamazovi], 20. 10. 1931 [Herec, Na dně]; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 20. 2. 1932 [režie, Škaredá holka]; Era., Rozvoj 39, 1932, č. 12, s. 4 [Alois Koutný, Jedna a jedna je jedna]; K. Engelmüller, Národní politika 4. 5. 1933 [Otec, Markýza z O…]; acb, Jas 7, 1933, č. 50, s. 13 [Král Bedřich II., Tanečnice Barberina]; Ot. F. [Fischer]: Dvě pražské premiéry, Lidové noviny 9. 12. 1934 [Masoubre, Modlitba za živé]; ach., Jas 9, 1935, č. 16, s. 20 [Karenin, Anna Karenina]; nesign.: J. P. a interview, Pressa 24. 1. 1935; K. Engelmüller, Národní politika 7. 5. 1936 [Jakub + režie, Rozčarování] ● ref. Kapitán Niko: J. H.-H., Československo-jihoslovanská revue 6, 1936, č. 6–7, s. 117; ach., Jas 10, 1936, č. 43, s. 19 ● B, Lidové noviny 30. 11. 1937 [Kolben, Dvaasedmdesátka]; ach.,Jas 12, 1938, č. 30, s. 16 [Václav IV., Jan Hus], č. 45, s. 13; ]Jiří Simon, Právní zástupce]; K. Engelmüller, Národní politika 16. 12. 1938 [Profesor Karel Heřman, Devátá louka]; nesign., Národní listy 20. 8. 1937 [J. P. jmenován režisérem MDP]; H. Jelínek, Lumír 65, 1938/39, č. 3, s. 161 [Coutur, Asmodée]; K. Engelmüller, Národní politika 23. 3. 1939 [režie, Sluha pánem] ● ref. Havelka, Mrtvé moře: J. Drda, Lidové noviny 24. 9. 1939; K. Engelmüller, Národní politika 23. 9. 1939, M. Rutte, Národní listy 23. 9. 1939 ● kd, Lidové noviny 16. 11. 1939 [Josef Kovář, Chudí lidé vaří z vody]; K. Engelmüller, Národní politika 3. 1. 1940 [Lumpacivagabundus], jd, Lidové noviny 13. 9. 1940 [Revizor v MDP]; M. Rutte, Národní listy 18. 4. 1940 [režie, Doktor Praetorius]; šk, Lidové noviny 19. 9. 1940 [Tiberge, Manon Lescaut]; nesign., Národní listy 26. 9. 1940 [J. P. možná povede „Vinohradské studio“]; jd, Lidové noviny 30. 11. 1940 [režie, Cizinec]; nesign., Lidové noviny 26. 1. 1941 [Prubík, Jak se vám líbí], B, Lidové noviny 14. 2. 1941 [Brankestad, Půlnoční slunce], jd, tamtéž 20. 3. 1941 [John Gabriel Borkman]; A. J. Urban, Národní politika 20. 6. 1941 [režie, Vdovin groš]; A. J. U., tamtéž 16. 9. 1941 [režie, Ženský sněm], B, Lidové noviny 11. 12. 1941 [Dr. Strengholt, Známá melodie]; nesign., Venkov 18. 12. 1942 [J. P. uměleckým šéfem MDP]; J. K., Lidové noviny 26. 9. 1943 [režie, Švec Antonín Hitt] ● ref. Smír Tantalův: R., Pressa 7. 1. 1944; nesign., Árijský boj 5, 1944, č. 4, s. 4 ● nesign., Pochodeň 1948, č. 3, s. 4 [J. P. k filmu Napoleon v Moskvě a své roli Kutuzova ve stejnojmenném dramatu]; anketa: Sto hlasů národní jednotě, Lidové noviny 23. 5. 1948; A. Urbanová, tamtéž 7. 10. 1950 [Dosužov, Výnosné místo]; Z. Josková, Mladá fronta 24. 6. 1951 [Tjan Men Chi, Na jih od 38. rovnoběžky]; J. Hrbas: Za J. P., Kino 7, 1952, č. 26, s. 492 [styl herectví J. P.]; nesign., Zemřel člen činohry Národního divadla, Mladá fronta 5. 12. 1952]; A. Radok: O J. P.?, in Padesát let Městských divadel 1907–1957, Praha 1957, s. 118–119; 150 pražské konzervatoře, Praha 1961, s. 287; A. Dvořák: J. P., Praha 1964; A. Dvořák: K nedožitým sedmdesátinám J. P. Vzácné je herecké umění, Rudé právo 29. 7. 1969, s. 5; V. Bor: Jaký to byl Karamazov…!, Právo 4. 8. 1969; J. Träger: P. – velikán, Svobodné slovo 6. 8. 1969; Z. Bláha: J. P., Praha 1972; L. Páleníček: Hledání a mistrovství, Práce 27. 7. 1974; da: Vzpomínka na herce, Rudé právo 30. 7. 1979; fk: Herec zralé mužnosti, Lidová demokracie 2. 12. 1982; DČD IV; H. Konečná [J. Kopecký]: Čtení o Národním divadle, Praha 1983, s. 262, 263, 266; A. Dvořák: J. P., Květy 33, 1983, č. 41, s. 38–39 [úryvek z knihy A. Dvořáka o J. P.]; kop: Velký kouzelník jeviště, Lidová demokracie 27. 7. 1989; V. Kudělka: Nejcennější herectví, Svobodné slovo 28. 7. 1989; V. Hrouda: Jaký byl J. P., Haló noviny 18. 4. 2003 [výběr z knihy A. Dvořáka o J. P.]; J. Žák: Divadlo na Vinohradech 1907-2007.Vinohradský příběh, Praha 2007, s. 154, 157, 175, 179, 191; Z. Sílová: Divadlo na Vinohradech 1907–2007.Vinohradský ansámbl, Praha 2007, passim; J. Černý: Osudy českého divadlo po druhé světové válce, Praha 2007, passim; J. Machalická: V divadle ukrýval lidi před gestapem, Lidové noviny 3. 9. 2009 [rozhovor s J. P. ml. o otcově smrti] + Měli ho vyzvednout cestou…, tamtéž [o okolnostech smrti J. P.].

EDS, Fikejz – Film II, NDp

Vznik: 2018