Rozená Bauer, příjmení po sňatku psáno též jako Kerner. – Životní data, známá z různých zdrojů v mnoha variantách, převzata z příručky Adels-Schematismus(⇒ Schönfeld 1825). Provdána (nejpozději 1768) za pražského rodáka, herce → J. Körnera. Po jeho smrti 1789 zřejmě zdědila dům na Starém Městě. Druhý sňatek uzavřela 4. 8. 1801 s hrabětem Kašparem Heřmanem Küniglem (1745–1814). Syn Niklas (Nicolas, * asi 1775), prokazující od dětství herecký talent, nadějně rozvíjený pod dohledem → K. Wahra, debutoval 1779 v Prešpurku (Jüngster Sohn, J. A. Benda: Medea, t: F. W. Gotter) a v dětských rolích se uplatňoval 1779–84 v Praze (York, W. Shakespeare: Richard der Dritte; Der Sohn, O. H. von Gemmingen: Der deutsche Hausvater [Německý otec rodiny]; Der Edelknabe, J. J. Engel: Der Edelknabe [Páže]). O jeho dalším hereckém působení není však nic známo. K. měla ještě další děti, jejichž jména Antonia a Josef jsou známa z poslední vůle → Ch. H. Spieße (1795). Stálými členy Wahrovy společnosti se 1775 stali také J. W. Bauer (* 1744, Bayreuth) a jeho syn Johann (* 1768, Bayreuth), jejich příbuzenský vztah ke K. však není potvrzen.
Podle nejstarší biografie tradované literaturou (⇒ Litteratur- und Theater-Zeitung 1779) debutovala K. v Praze 1766. Její angažmá ve společnosti → J. J. Bruniana dokládá však až tištěný text veselohry Die Schnitter [Ženci], uvedené v Divadle v Kotcích k Novému roku 1769, kde hrála vedlejší roli žnečky Evy. 1769/70 působila spolu s manželem v Augsburgu u společnosti hrající na koncesi T. Kurtzové (posléze na koncesi G. Köppeho), do níž patřili také K. Wahr a → J. B. Bergobzoom. K. začínala ve vedlejších rolích důvěrnic a komorných, ale už 1770 hrála titulní roli v tragédii A. S. Goueho Iwanette und Stormond po Wahrově boku. Stala se jeho stálou hereckou partnerkou a odešla s ním do Vídně, kam ji následoval i manžel. Představila se jako Roxelane v prvním vídeňském uvedení veselohry A. Starkeho Soliman der Zweite v Divadle u Korutanské brány (29. 9. 1770). K. a Wahr tu nastudovali hlavní role (Luise, Hollmann) pro první uvedení veselohry M. Brahma Der Deserteur (19. 11. 1770), pravděpodobně ale neměli naději na stálé angažmá.
Wahr sestavil vlastní společnost, v níž si K. po celou dobu její existence udržovala postavení první herečky. K zakládajícím členům patřil i J. Körner, jehož oborem byly komické role hrubšího ražení. S Wahrovou společností působili oba manželé ve Vídeňském Novém Městě (1771/72, 1772/73), Esterháze (letní pobyty 1772–76), Prešpurku (1773/74, 1774/75, 1777/78, 1778/79), Salcburku (1775/76) a Pešti (1776/77), v dubnu 1779 s ní přišli do Prahy, kde si Wahr nejprve pronajal Divadlo v Kotcích (1779–83) a posléze působil v Nosticově divadle (1783/84, 1788–91). Po rozpuštění společnosti 1784 se K. zřejmě přechodně zdržovala v Bezděkově u Klatov jako družka svého hereckého kolegy a dramatika Ch. H. Spieße, jejž tehdy zaměstnal hrabě Künigl. V té době asi také opustila společný život s J. Körnerem, který se po vynucené pauze do Wahrovy společnosti už nevrátil, ale stal se hercem a spoluředitelem Vlastenského divadla v Boudě. V literatuře časté tvrzení o sňatku K. se Spießem není pravdivé, nicméně Spieß ji 1795 ustanovil svou univerzální dědičkou. Do Prahy se K. vrátila nejpozději na podzim 1788, opět angažována Wahrem pro Nosticovo divadlo. V jedné z posledních premiér společnosti, v Shakespearově tragédii Othello (30. 12. 1790), ztělesnila Desdemonu. Její pozdější osudy nejsou známy.
K. byla herečkou mimořádného formátu. Dlouhodobé působení ve společnosti K. Wahra, který vedl hereckou výchovu K., přispělo podstatnou měrou k příznivému přijetí jeho činoherní dramaturgie. Měla ideální tělesné předpoklady, tvárný hlas a dobrou výslovnost, okouzlovala zvládnutým pohybem a mimikou, včetně výrazu očí. Vyznačovala se velkou pílí a pečlivým studiem rolí. Její hra naplněná autentickým vnitřním prožitkem dokázala upoutat publikum k soustředěnému vnímání, což tehdy nebylo obvyklé. Hrála s noblesou, přirozeností a pravdivostí. Zpočátku byly jejím oborem první milovnice a naivky, postupně přibírala role hrdinské, tragické a role matek. Pražský recenzent oceňoval, že K. podává vyrovnané výkony ve všech rolích, což je při téměř každodenním nasazení hodno obdivu (⇒ Karakteristik 1784). Herectví K. inspirovalo literárně činné herce v jejím okolí nejen k oslavným básním, ale především k dramatické tvorbě akcentující ženské hrdinky, která se pak stávala součástí Wahrova repertoáru a byla přejímána dalšími společnostmi (např. Ch. H. Spieß: Roxelane als Braut [Roxelana nevěstou]; Maria Stuart; Klara von Hoheneichen; Christina von Schweden; J. Protkhe: Das leidende Mädchen [Trpící děvče]). Repertoárová proměna Wahrovy společnosti, probíhající od počátku osmdesátých let 18. stol., která směřovala k posílení hudební části provozu, znamenala oslabení pozice K. jako první herečky. Do popředí se dostávaly mladší, pěvecky a pohybově nadané síly (T. Leiferová), případně školené zpěvačky (→ K. Bergobzoomová). Kariéra tragédky byla pak na vrcholu jejích sil přerušena zánikem původní Wahrovy společnosti 1784. Ve druhé polovině osmdesátých let výkony stárnoucí K. již vyvolávaly kritické výhrady vůči tradičnímu hereckému projevu.
Prameny a literatura
NK, sign. 49 G 53 [z děčínské thunovské knihovny]: Die Schnitter, Oder das Glück der Unterthanen, Prag b. d. [k 1. 1. 1769 datoval A. Scherl]; Zámecká knihovna Křimice (fond spravuje NMk, oddělení zámeckých knihoven), sign. 3366, přív. 2: Iwanette und Stormond, Augsburg 1770; sign. 3252, přív. 6: Medea, ein mit Musik vermischtes Drama, libreto s obsazením; sign. 3217: Das leidende Mädchen, Prag 1780. • Historisch-Kritische Theaterchronik (Wien) 1774, díl 1, 127n.; díl 2, s. 158; díl 3, s. 105; Theaterwochenblatt (Salzburg) 1775/76, s. 19, 22–25, 39, 41, 46n., 52n., 61, 68n., 75–77, 86n., 128, 133, 178, 183, 233, 273, 282, 289, 305–307; -p.: Ungedruckte Gedichte an Madame Körner, s. 22–24; S-s.: Gedicht an Madame Körnerinn, als Marie von Beaumarchais, s. 68–69; Verzeichniß einiger im Oesterreichischen lebenden Schauspieler, Litteratur- und Theater-Zeitung(Berlin) 2, 1779, s. 401n.; An Madame Körner in Prag…, 6, 1783, s. 145; Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber, Offenbach 1779, s. 374; Wahrisches Theater, Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1779, část 9, s. 56–58; Karakteristik der Mitglieder der Nazionalschaubühne in Prag, tamtéž 1784, část 22, s. 34–47; Der dramatische Faustin für Hamburg, Thaliens Freystadt [Hamburg] 1784, s. 59–62; nesign. [K. H. Kröger]: Freye Bemerkungen über Berlin, Leipzig und Prag, [Kopenhagen] 1785, s. 206; I. v. Schönfeld: Adels-Schematismus des österreichischen Kaiserstaates II, Wien 1825, s. 95; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg [1876], s. 140n.; Teuber II 1885, s. 47–54, 89–103, 111–118, 127, 137, 205, 252–255; J. Volf: Das Testament des Romanschriftstellers Ch. H. Spieß, Germanoslavica (Brünn–Prag–Leipzig–Wien) 2, 1932/33, s. 251–254; G. Zechmeister: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747 bis 1776, Wien 1971, s. 316n., 323; A. Jakubcová–V. Maidl: Überzeugter Theateraufklärer, moralisierender Beobachter, Autor von Trivialliteratur. Lebens- und Schaffensaporien von Christian Heinrich Spieß (1755–99), Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 205–226. • Gallerie, Pouzar
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 317–319
