V mládí uváděn též jako Nivanus, Nivnicensis, Nivnicenus, později Comenius, zřídka Hunnobrodensis (podle Uherského Brodu). – Navštěvoval bratrskou školu ve Strážnici a bratrskou latinskou školu v Přerově. 1611–14 studoval na evangelické akademii v Herbornu a na univerzitě v Heidelbergu, kde dokončil své teologické vzdělání. Po návratu na Moravu působil na přání Karla st. ze Žerotína na bratrské škole v Přerově, od 1618 byl dva roky správcem školy a bratrského sboru ve Fulneku. Po porážce stavovského povstání 1620 byl pronásledován a skrýval se na panství Karla st. ze Žerotína v Brandýse nad Orlicí. 1628 byl nucen odejít do exilu do polského Lešna (Leszno), kde se pod ochranou R. Leszczyńského soustředili členové Jednoty bratrské vypovězení z Čech a Moravy. K. se stal nejdříve správcem bratrského sboru, v říjnu 1632 byl zvolen biskupem Jednoty bratrské. Lešno, kde působil jako učitel gymnázia (zastával také různé vedoucí funkce a byl i rektorem), mu poskytlo možnost soustředit se na literární a vědeckou práci. 1641/42 žil a pracoval v Anglii, 1642–48 působil na švédském teritoriu. Jako odborník v otázkách školské výchovy a průkopník nových metod vyučování byl pozván Z. Rákóczim a jeho matkou Z. Lórántffy do Sárospataku (Blatný Potok, Uhry, dnes Maďarsko), aby reformoval tamní školu (působil zde 1650–54). Lešno natrvalo opustil až 1656 po požáru, který zničil i K. knihovnu a četné rukopisy připravených děl. Z různých pozvání přijal nakonec K. nabídku rodiny de Geerů, kteří ho léta podporovali, a strávil poslední roky v Amsterdamu. Byl pohřben v Naardenu.
Kromě děl filozofického a teologického obsahu napsal K. řadu didaktických a mluvnických pojednání a učebnic (např. Didactica magna, Janua lingvarum reserata ad.), které vycházely zejména latinsky, méně často česky. Nespokojenost s tehdy používanými vyučovacími a výchovnými metodami a snaha o jejich reformu ho pravděpodobně přivedly k poznání významu divadelních her jako jedné z možností oživení školní práce. Proti tradici středověkého verbalismu a metodě memorování prosazoval názorné vyučování, při němž se žák měl slovům a pojmům učit na základě praktického poznávání věcí, prostřednictvím příkladů a vnímáním vlastními smysly. Ve své argumentaci se K. přímo odvolával i na tradici jezuitského divadla a jeho účinnost v systému výuky. Divadelní aktivity K. byly úzce spjaty s jeho pedagogickou činností, kterou se začal soustavně zabývat po příchodu do Lešna. Vlastní teoretické zásady školského divadla realizoval v latinské dramatické tvorbě. Jeho první hrou byl Diogenes cynicus redivivus [Diogenes kynik znovu naživu]. Poprvé byla hra uvedena v Lešně v lednu 1640 a představení bylo v témže roce ještě dvakrát opakováno. Text je uspořádán do pásma krátkých scén, spojujícího anekdoty o starořeckém filozofu Diogenovi s autentickými životopisnými údaji. Zábavnou formou se žáci měli seznámit s předním představitelem kynické školy a v polemických scénách i s dalšími postavami antické filozofie, např. s Platónem a Zenónem. Dialog má napětí, jiskřivost a spád díky ustavičným ostrým konfliktům Diogena s okolím. Tiskem hra vyšla poprvé až 1658. Z hlediska praktického využití stojí za pozornost třetí vydání v Halberstadtu 1673; hru upravil rektor tamní školy Ch. H. Lauterbach, který ji patrně v době svého působení 1672–79 připravil k uvedení.
Druhá K. hra Abrahamus patriarcha byla hrána pod vedením autora v Lešně 1641 při veřejném zkoušení žáků. K. zvolil tentokrát biblický námět, protože členové Jednoty proti pohanskému obsahu Diogena protestovali. Příběh o Abrahámovi a jeho stálosti ve víře měl být povzbuzením a útěchou protestantům vypovězeným z vlasti. Hra má ucelenější dějovou linii a pevnější stavbu než hra o Diogenovi, ale neliší se příliš od dobových biblických dramat. Tiskem vyšla poprvé 1661 v Amsterdamu.
Cyklus osmi latinských divadelních her Schola ludus seu Encyclopaedia viva, hoc est Januae lingvarum Praxis comica [Škola hrou aneb Živá encyklopedie, to jest Procvičení Dveří jazyků na divadle] vychází z K. encyklopedicky pojaté učebnice latiny Janua lingvarum reserata [Dveře jazyků otevřené, Leszno 1631; pro zpracování K. použil vydání z Leszna 1649 a Sárospataku 1652]. Prvních šedesát kapitol Dveří jazyků původně zdramatizoval a 1650/51 inscenoval v Lešně K. souvěrec Š. Macer. K. přistoupil k dramatizaci poté, co mu ve škole v Sárospataku nebylo rektorem Tolnaim povoleno uvést navrhované biblické hry. Přepsal do dialogů prvních 20 kapitol a úlohy rozdělil mezi 52 žáky (mohlo však jít i o úpravu Macerovy první hry). Představení mělo velký úspěch a K. byl požádán, aby zdramatizoval celé Dveře jazyků. 1654 tak vznikl celý cyklus osmi her pod názvem Schola ludus… (Sárospatak 1656, Amsterdam 1657 ad.), zpracovávající 99 kapitol Dveří jazyků. Dějovou osnovu převzal K. od Macera. Jednotlivé hry volně spojil společným rámcem – úvodem, v němž se král Ptolemaios radí s filozofy a učenci o vědeckém pokroku a nápravě škol. Rozhodnou se uspořádat přehlídku věcí a zaměstnání tak, že povolají ke králi představitele jednotlivých vědních disciplín a oborů a požádají je, aby ukázali předměty svého zájmu (nebo jejich vyobrazení) a předvedli svou práci. K. se věrně přidržel rozvržení Dveří jazyků, jen ojediněle měnil pořadí kapitol nebo vkládal nové výstupy. Účelem dramatizace byla nejen výuka latiny, ale zároveň i osvojení základních vědomostí. K. využil text Dveří jazyků jako souhrn všeobecných znalostí od neživého světa po svět duchovní a ke statické formě názorného vyučování za pomoci obrazů nebo modelů přidal dynamické výrazové prostředky divadla, schopné vyjádřit děje i abstraktní pojmy (např. lakomství). První část Dveří, v níž se popisují nerosty, rostliny, zvířata a lidské tělo, zpracoval K. pouze do podoby komentovaného demonstrování předmětů. Materiál k živějšímu zpracování nabídly teprve kapitoly pojednávající o životě v rodině, škole, obci, státě a v církvi. Zvláště pátá hra, v níž se předváděl život na vysoké škole s beániemi, disputacemi a promocemi, byla pestrá a živá. Celý cyklus byl předveden v Sárospataku 1654 pod vedením K. První hru nastudoval později J. J. Redinger na frankenthalském gymnáziu ve Falci (1659), další dobové inscenace doloženy nejsou.
K. se ve svých hrách projevuje jako znalec dobové scénické praxe i jako obratný režisér. Svědčí o tom podrobné režijní poznámky zvláště ve hrách o Diogenovi a Abrahamovi, předpisující nejen příchody a odchody herců, ale i jejich pohyby a mimiku. Počítá s kostýmy, např. v Abrahamovi pastýři oblékali odpovídající pastýřský oděv, Diogenes měl mít šat filozofa, plášť a hůl. Mezi jednotlivými dějstvími požadoval K. hudební vložky nebo sborový zpěv. Nutnost hudební vložky po prvním dějství Diogena zdůvodnil tím, že Diogenes musí změnit kostým a masku, protože bude představovat muže staršího. Při vší skromnosti výpravy nechyběly potřebné rekvizity, např. Diogenův sud a lampa. Dekorace a přední opona zřejmě používány nebyly, ale poznámky ukazují, že herci přicházeli na jeviště otvorem v zadní oponě, kterou K. nazývá „siparium“ nebo „velum“. Na rozdíl od prvních dvou her jsou ve Škole hrou scénické prvky a divadelnost vůbec potlačeny na minimum (rekvizit ovšem představení vyžadovala nesmírné množství). V předmluvě K. dokonce odmítá i „scénu“, tj. plachtami vymezený prostor, z něhož by herci vycházeli na jeviště a kam po skončení svého výstupu zase odcházeli a požaduje, aby každý z hrajících žáků přišel svůj výstup odrecitovat přímo ze svého místa v auditoriu. Představení se měla hrát na školním dvoře.
Pozoruhodné jsou K. teoretické názory a úvahy o poslání divadla a o významu divadelních představení ve školní praxi. Formuloval je v různých spisech, ve Škole vševědné (Schola pansophica, Sárospatak 1651), v Předpisech pro dobře zorganizovanou školu (Leges scholae bene ordinatae, Amsterdam 1657), ve Všenápravě (Panorthosia, celá vydána až 1966 v Praze), v předmluvách k cyklu Schola ludus a k Diogenovi i ve vlastním životopisu. Proti svým odpůrcům divadlo obhajoval a vymezil mu pevné místo v soustavě sedmitřídní školy. Nemělo být profesí, ale jen metodou k osvojení vážných a užitečných věcí a myšlenek. Neschvaloval, aby mládež veřejně hrála antická dramata, ale prosazoval hry náboženského nebo světského obsahu, které by přinesly užitek i vzdělaným lidem. Neodsuzoval používání masek a kostýmů na jevišti. Doporučoval sehrát několikrát ročně divadelní hru jako cvičení v latině i ve vyučované látce a na konci školního roku uspořádat slavnostní představení. Divadelní hry měly přispět k navození radostné atmosféry výuky a k povzbuzení žáků v píli a soutěživosti. Divadlo v pojetí K. mělo být prostředkem mravní, společenské a jazykové výchovy, mělo cvičit bystrost, pohotovost a vtip, zbavovat ostychu, učit přirozenému vystupování na veřejnosti, zdokonalovat mimiku, mluvní projev a připravovat žáky na jejich povolání. Ve Škole vševědnécharakterizoval i základní principy a přednosti divadelního umění, za něž považuje pohyb jako podstatu divadelní hry, rozvinutí osobnosti, pospolitost zážitku, pevný pořádek, jemuž podléhají všichni účastníci, poučení a také relaxaci a duševní uvolnění. V díle Orbis sensualium pictus (Norimberk 1658) věnoval K. divadlu kapitolu (Ludus scenicus) s instruktivním vyobrazením scény ze hry o návratu marnotratného syna (je zde jasně vidět i ženský kostým). Dřevoryt představuje jeviště po stranách dekorované zavěšenými koberci a vpředu oponou. Je tu zachycen typ tzv. telariového jeviště, který se začal prosazovat kolem poloviny 17. stol.
K. dramatická tvorba nebyla bez vlivu na souvěké školské protestantské divadlo. Jeho příklad následovali např. pedagogové na evangelickém lyceu v Prešově a slovenští exulanti na školách v Prusku, Polsku i v Sasku. Např. J. Láni se v úvodu své hry o žáku Agapetovi, kterou uvedl 1685 v Lipsku, na K. přímo odvolává. K. dramatické dílo bylo ve své době takřka jediným projevem českého dramatického snažení, který nalezl dosti výrazný ohlas v dobové Evropě.
Novodobé inscenace připomínají některé z jeho her a vyrovnávají se s myšlenkovým odkazem K. díla. Národní divadlo v Praze uvedlo 1892 v režii J. Šmahy při příležitosti 300. výročí narození K. dramatický obraz vybraný z díla Schola ludus a nazvaný Škola mravovědy, v němž hráli E. Vojan (Boháč) a J. Mošna (Lakomec). V Intimním divadle na Smíchově zahráli studenti v listopadu 1920 Diogena. Herci Národního divadla a divadla D 39 uvedli na večeru v Klubu umělců 16. 11. 1939 ukázky z Truchlivého, Školy hrou a dramatizaci Listů do nebe. V Brně hrál 1986 Ochotnický kroužek Abrahama patriarchu v režii L. Malinovského a J. A. Pitínského. Diogenes cynik se hrál v úpravě J. Topola a za režijního vedení E. Schorma (⇒ Stehlíková 1992) v Činoherním studiu v Ústí nad Labem (1974). Scénický projekt P. Flosse a J. Morávka Lux lucet in tenebris čili J. A. Komenský jako učitel na divadle světa a poutník bloudící v temnotách labyrintůuvedla tvůrčí skupina Tympanon (hotel Atrium Praha, leden 1992; Městské divadlo Zlín, 1. 2. 1992). Několik pokusů o dramatizaci Labyrintu světa a ráje srdce zaznělo v Lyře Pragensis (1982 v režii H. Glancové). Hru L. Kundery Labyrint světa a ráj srdce (Theatrum mundi podle Komenského), napsanou pro brněnskou činohru 1971, uvedlo Divadlo na provázku v Brně (Labyrint světa a lusthaus srdce, r: P. Scherhaufer, 1983) a Horácké divadlo v Jihlavě (r: P. Žák, 2000).
Edice
Opera didactica omnia, Amsterdam 1657 (reprint Praha 1957); Veškeré spisy J. A. Komenského VI, ed. J. Reber, Brno 1911; IX, ed. O. Kádner, Brno 1915; Diogenes kynik znovu naživu, přel. J. Hendrich, České Budějovice 1920; Škola na jevišti (IV. a V. hra souboru Schola ludus), přel. J. Hendrich, Brno 1947; Diogenes Cynicus redivivus sive De compendiose philosophando, ed. J. Nováková, Dílo Jana Amose Komenského 11, Praha 1973, s. 437–500; Abrahamus patriarcha scena repraesentatus, ed. J. Nováková, tamtéž, s. 501–539; J. A. K.–J. Topol: Diogenes cynik znovu naživu, DR 3, 1992, č. 2, s. 71–102.
Literatura
F. M. Pelzel: Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler, nebst kurzen Nachrichten von ihren Leben und Werken I, Prag 1773, s. 89–95; F. J. Zoubek: Komenského Diogenes, hra divadelní, Osvěta 2, 1872, s. 220–234; J. Jireček: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku I, Praha 1875, s. 369–389; -a: J. A. K. autorem divadelních her, Besední listy 3, 1895, s. 201–203; J. A. K.: Vlastní životopis, přel. J. Hendrich, Praha b. d.; F. Pujman: K. a Stanislavskij, Volné směry 36, 1940/41, s. 126–140; J. Hendrich: Comeniana, Věstník KČSN, třída filosoficko-historicko-filologická 1950, odd. VII, Praha 1951, s. 8–11; M. Cesnaková-Michalcová: Divadlo ako súčasť výchovného systému J. A. K. a jeho ohlas na slovenských školách, Slovenské divadlo(Bratislava) 5, 1957, s. 256–264, 325–345 + J. A. K. a divadlo, Divadlo 8, 1957, s. 748–752 + Dramaty J. A. K. i jego poglądy na teatr szkolny, Pamiętnik teatralny(Warszawa) 9, 1960, č. 3–4, s. 35n. + Dramatik J. A. K. a humanistické divadlo, Bratislava 1970 + K. als Dramatiker und Theoretiker des Schultheaters, Symposium Comenianum 1986. J. A. Comenius’s Contribution to World Science and Culture, Praha 1989, s. 135–141 + L’éducation par le jeu théâtral. Comenius auteur dramatique et théoricien du théâtre, La visualisation des choses et la conception philosophique du monde dans l’œuvre de Comenius, ed. H. Voisine-Jechová, Paris 1994, s. 153–160; S. Zajíček: Comenius et la scène tchèque, tamtéž, s. 145–152; J. F. Veltrusky: La visualisation dans l’œuvre dramatique de Comenius, tamtéž, s. 161–174 + Dramatické dílo Jana Amose Komenského a jeho místo v tradici školského divadla ve střední Evropě, Posvátné a světské. Osm studií o starém českém divadle, Praha 2006, s. 141–163; E. Urbánková: Soupis děl J. A. K. v československých knihovnách, archivech a museích, Praha 1959; P. Floss: Kynismus jako filozofická a kulturně sociální tradice a dílo J. A. K., Studia Comeniana et historica 16, 1986, č. 31, s. 5–28; M. Nechodom: Inscenace Scholy ludus J. A. K. v Národním divadle 26. 3. 1892 ve světle časopisecké kritiky, seminární práce (katedra divadelní vědy), FF UK Praha 1987; E. Stehlíková: Návrat Diogena kynika Léta Páně 1974, DR 3, 1992, č. 2, s. 70; E. Machková: Tendence dětského a školního divadla – J. A. K., Cesty českého amatérského divadla, Vývojové tendence, ed. J. Císař a kol., Praha 1998, s. 37–40; M. Klosová: Původní předmluva ke Komenského osmidílnému cyklu divadelních her Schola ludus, Miscellanea theatralia. Sborník A. Scherlovi k osmdesátinám, ed. E. Šormová–M. Kuklová, Praha 2005, s. 89–99; viz Edice. • DČD I, LČL, OSN
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 310–313
