Psán též Bandini, Bontini, Bondeiri. – Pocházel ze vzdělaného, dobře situovaného italského rodu, jehož genealogie je známa od 1588. Otec Francesco Saverio (*1699) byl lékařem a s manželkou Serafinou, roz. Filozzi, měl pět synů, B. byl druhorozený. Rodinné poměry mu umožnily hudební vzdělání. Jako operní zpěvák se vydal do střední Evropy. Soupis italských pěvců publikovaný 1776 v Miláně udává, že přišel či pocházel z Říma, stejně jako jeho manželka (Maria) Caterina, roz. Saporiti (⇒ Verti). Řím byl tedy jedním z míst, kde zřejmě v počátcích své kariéry studoval nebo působil.
V českých zemích je B. doložen jako člen operní společnosti impresária A. Mingottiho 1760 (Bertoldo, V. Ciampi: Bertoldo Bertoldino e cacasenno [Bertoldo Bertoldino a rozumbrada], l: Goldoni, Praha 1760, ⇒ Meyer 2/XIX, s. 244n.; Don Fabio, G. Scolari: La conversazione, l: Goldoni, Praha 1760, ⇒ tamtéž, s. 247) a B. Vigny (4. 3. 1761 v Olomouci, kde zpíval roli Tracolla v Pergolesiho intermezzu Il Tracollo [Livietta e Tracollo, l: T. Mariani], na podzim 1761 v Brně jako Buona Fede v Gassmannově komické opeře Mondo della luna [Svět na měsíci]). Od 1762/63 účinkoval v Praze se společností G. Molinariho jako bas buffo (Oronte, Galuppi: Li tre amanti ridicoli [Tři směšní milenci]), od 1764 byl v Praze členem Bustelliho operní společnosti a uplatňoval se zejména v komických rolích. S touto společností, jejímž členem byl i tenorista D. Guardasoni, cestoval od 1765 do Drážďan (každoroční zimní sezony) a od 1770 také do Braunschweigu. 1763 a 1765 zpíval B. v Praze i sólové party oratorií. V Drážďanech se usadil a v prosinci 1765 vstoupil do dvorních služeb. Smlouva jej zavazovala zpívat nejen v operách, ale i při hostinách, koncertech a bohoslužbách, a také obstarávat z Itálie notové materiály. 1773 se v obsazení drážďanské operní společnosti objevila také B. manželka Caterina (⇒ Verti). Protože Bustelli zajížděl do Drážďan velmi zřídka a svou tamější operní společnost vedl pouze formálně, B. ji fakticky řídil a 1776 byl jmenován Bustelliho oficiálním zástupcem. Během války o dědictví bavorské dvůr Bustellimu vypověděl smlouvu a opera načas zanikla (červenec 1778–březen 1780). Po jejím znovuustavení byl vedením pověřen A. Bertoldi (1780), který jako zpěvačku angažoval B. manželku.
B. však již 1777 získal privilegium k provádění německých her v Drážďanech a v Lipsku a založil vlastní, saským dvorem částečně subvencovanou společnost Churfürstliche Sächsische Privilegirte Deutsche Schauspieler. Zahájila činnost 21. 5. 1777 v Lipsku, kam poté pravidelně zajížděla v době velikonočního a podzimního (Michalského) veletrhu. V Drážďanech hrála v zimní sezoně, většinou čtyřikrát týdně, z toho tři představení pravidelně navštěvoval dvůr. V repertoáru byly zpočátku jak činohry, tak singspiely a melodramy. Od 1782 nebyl B. povinen uvádět zpívané kusy a společnost se specializovala na činohru. Náročný a rozmanitý repertoár s herci studoval umělecký vedoucí činoherního souboru J. F. Reinecke. Spolu s B. pečlivě vybírali herce do angažmá a soustředili vynikající síly, např. S. Albrechtovou, E. Ch. Brandesovou, J. Ch. Brandese, M. Brandesovou, D. Borcherse, J. A. Christa, J. F. F. Flecka, Ch. W. Opitze, F. Spenglera, K. Spenglerovou. B. se však i nadále věnoval podnikání ve sféře italské opery. Podílel se na vedení Bustelliho společnosti až do impresáriovy smrti 1781. Tato společnost – zřejmě rozdělena na několik částí – fungovala i po zrušení smlouvy s drážďanským dvorem pod vedením Bustelliho agentů v Praze, Braunschweigu, Vídni i v Drážďanech. Tehdy B. údajně pobýval i v Římě, kde měl připravovat založení vlastní operní společnosti.
Do Čech se vrátil 1781. V červenci zakoupil v Praze v dražbě Bustelliho pozůstalosti celou jeho garderobu. Sestavil novou italskou operní společnost, s níž zahájil 12. 9. 1781 provoz divadla v Thunovském paláci na Malé Straně, jehož příjemný a pohodlný sál byl pro publikum lákavou novinkou. Dramaturgicky i interpretačně kvalitním programem B. záhy potřel konkurenční, Františkem Antonínem Nosticem podporovanou společnost K. Wahra, hrající v Divadle v Kotcích. B. pro italskou společnost vybíral zpěváky s hereckými schopnostmi, nezbytnými pro inscenování opery buffy. Už v první sezoně byli členy společnosti např. basista F. Ponziani (později první Leporello v Mozartově opeře Don Giovanni), A. a T. Saporiti (sestry B. manželky). Později angažoval slavnou pěvkyni M. Balconi-Caravogli, L. Bassiho ad. Někdejší B. pěvecký kolega D. Guardasoni byl pověřen funkcí režiséra a zástupce impresária. Základem repertoáru se stala buffa (D. Cimarosa, G. Paisiello), B. pohotově obstarával provozní materiály přímo z italských divadel a některé novinky uváděl v Praze nedlouho po jejich premiéře (např. díla P. Anfossiho). B. zásluhou se Praha znovu přiřadila k důležitým centrům pěstujícím italskou operu, která získala oblibu širokých vrstev obecenstva. Pořádal též koncerty, na nichž se např. v postním období, kdy divadlo nehrálo, prezentovali jak jeho zpěváci, tak i hostující hudebníci.
B. projevoval podnikatelskou prozíravost a velkorysost, např. po zdařilém pražském nástupu poslal ansámbl hostovat na léto do Lipska, kde byla italská opera po dlouhých letech novinkou. Do Prahy naopak na letní měsíce přivezl drážďanskou společnost německých herců, kteří v individuálních výkonech i ansámblové souhře přinesli nové stylové prvky. Nepatetická deklamace, spádná konverzace a přirozené herectví bez nadměrných gest a hlasových excesů kontrastovaly s projevem místních herců, nadchly pražské publikum a B. zaznamenal umělecký i finanční úspěch. Osvědčenou strategii střídání druhově specializovaných souborů zopakoval v následující sezoně 1782/83. V jejím průběhu bylo otevřeno nové Nosticovo divadlo, kam z Divadla v Kotcích přešel ansámbl vedený Wahrem, který usiloval o to, uspokojit činoherní a operní nároky obecenstva produkcemi jediné, jazykově německé společnosti. Z konkurenčního soupeření principálů vyšel vítězně B., kterého císař Josef II. po zhlédnutí představení drážďanské činohry v Thunovském divadle doporučil hraběti Nosticovi jako nájemce. Po císařské intervenci uzavřel Nostic s B. smlouvu o pronájmu svého divadla (podepsána 1. 10. 1783) na dobu tří let, počínaje Velikonocemi 1784. B. tak opanoval obě stávající pražská divadla. Jeho operní ansámbl se však do Nosticova divadla nastěhoval již během smluvního jednání a realizoval tu mimořádnou sezonu (září 1783 – konec masopustu 1784). Řádný provoz v Nosticově divadle zahájil nový nájemce 12. 4. 1784 Cronegkovou truchlohrou Codrus v podání drážďanské činoherní společnosti, která tu pak hrála až do září.
Vzhledem k závazkům v Drážďanech, kde zajišťovala zimní sezony, nemohla zabezpečovat činoherní provoz v Praze, a B. proto zřídil tzv. Druhou Bondiniho činoherní společnost. 1784 ji vedl F. J. Bulla, 1784–86 trojice režisérů (K. F. Zimdar, F. J. Höpfler a K. T. Emrich). Do divadelních dějin se zapsala uvedením několika českých představení 1785/86 (G. Stephanie ml.: Odběhlec z lásky synovské, p: K. Bulla; P. Weidmann: Neslýchaná náhoda strašlivého hromobití, p: V. Mertlík; P. Weidmann: Štěpán Fedynger neb Sedlská vojna, p: V. Thám; J. J. Engel: Vděčný syn, p: týž; V. Thám: Břetislav a Jitka). Později byly pro činohru krátkodobě angažovány další společnosti (C. Morocz 1786, A. F. Hofmann 1786–88, A. Schopf ve spolupráci s Wahrem 1788–91). B. se nepodařilo udržet v Praze stálou činoherní společnost kvalitní úrovně, jak se od něj očekávalo. Avšak dlouhodobé pravidelné hostování jeho drážďanské společnosti v letních měsících v Thunovském divadle, které trvalo dvanáct let až do zničení divadla požárem 1794 (po B. smrti pod vedením F. Secondy), přineslo pražskému divadelnictví i kultuře řadu podnětů: kontakty s významnými uměleckými osobnostmi i dramaturgické a tvůrčí impulsy.
B. spojoval vlastnosti impresária uplatňujícího blízký osobní přístup k hercům s obchodní zdatností a schopností pružně řešit hospodářské, organizační i umělecké problémy divadelního provozu. Ve sféře italské opery zahájil v Praze éru, která patří k nejskvělejším obdobím. Po rozpadu Bustelliho společnosti udržel kontinuitu operního provozu i jeho úroveň dramaturgickými podněty a organizačními činy. Zařadil do repertoáru opery W. A. Mozarta (Lenozze di Figaro [Figarova svatba], 1786), podílel se na pozvání Mozarta k jeho první návštěvě Prahy v lednu 1787 a objednal u něj kompozici Dona Giovanniho, jehož světovou premiéru uskutečnila B. operní společnost za Mozartova vedení v Nosticově divadle 29. 10. 1787 (Zerlinu zpívala B. manželka Caterina).
Na podzim 1788 požádal B. z rodinných důvodů (návštěva otce a bratrů v Itálii) drážďanský dvůr o dovolenou. Ve vedení činohry v Drážďanech jej zastoupil F. Seconda, v Praze D. Guardasoni, který B. operní soubor de facto od počátku vedl. B. vyjel z Prahy do Itálie v létě 1789 a během cesty náhle zemřel.
Prameny a literatura
Farní úřad Brunico: Liber II. Morturom Ecclesiae Parochialis Brunopolitanae, s. 29: záznam o úmrtí B. 30. 10. 1789 (⇒ Büttner 1961); Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži – hudební archiv, sign. D/c I/2 1 (ve vlastnictví Arcibiskupství olomouckého): Il Tracollo, Intermezzo giocoso in musica da rappresentarsi nella città d’Olmitz…, dedikace 4. 3. 1761 (Bellino Vigna, Impressario, B. – Tracollo) ⇒ Sehnal, č. 201; AMB, fond Knihovna Mitrovských, sign. 568: Mondo della Luna, dramma giocoso per musica… Da recitarsi nella Città di Brina l’ autunno del 1761…, dedikace 25. 11. 1761 (týž, B. – Buona Fede); další libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Radenín, ⇒ Křimice, ⇒ Dokoupil; Strahovská knihovna, sign. F E I 12/5: Prolog, Bey der ersten Vorstellung, des Grafen von Eßex. verfertiget von Herrn Meißner; Gehalten im Gräflich Thunischen Hause, in der kleinern Königl. Residenzstadt Prag Den 10. Junii 1782. Prag, gedruckt mit Joseph Emmanuel Diesbachs Schriften. • Taschenbuch von der Prager Schaubühne 1778, s. 114; GTK 1776, s. 264n.; 1777, s. 245; 1781, s. 127n., 147n.; 1785, s. 200n.; Theater Reglement der deutschen Schauspieler Gesellschaft, unter der Impressa des P. B. in Prag, Anfang des neuen Theatral-Jahres 1785, 1786, s. 41–48; 1786, s. 164–169; nesign.: Bondin- und Decondasche [Secondasche] Gesellschaft, 1790, s. 110n., nesign.: Zu den Todesfällen, s. 267; Dresdner Kurfürstl. Sächsische Hof-Gesellschaft, Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber, Offenbach 1779, s. 400n.; Dramaturgischer Briefwechsel über das Leipziger Theater im Sommer 1779, Frankfurt–Leipzig 1780; nesign.: Nachricht die zwey Gesellschaften betreffend, die laut dem Theaterkalender von 1779 in Leipzig und Dresden, errichtet wurden, Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1780, seš. 15, s. 116–122; Fortgesetzte Nachrichten von der Leipziger Bühne – Ostermesse 1781, Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 4, 1781, s. 472–477; Leipzig, 5, 1782, s. 283–288; Fortsetzung der Nachrichten von der Leipziger Bühne, s. 290–295; Vom Leipziger Theater, s. 401–411; Nachrichten aus Prag über die sich jetzt daselbst aufhaltende Bondinische Gesellschaft, s. 481–488, 604n.; Leipzig, s. 737–745; Aus Dresden, 6, 1783, s. 269n.; Von den Vorstellungen der Bondinischen Schauspieler-Gesellschaft auf dem Leipziger Theater – Aprill und May 1783, s. 337–349; Fortsezung der Nachrichten vom Leipziger Theater, s. 419–427; Beschluß der diesmaligen Nachrichten vom Leipziger Theater, s. 433–438; Nachricht von den Vorstellungen der Bondinischen Schauspieler-Gesellschaft zu Leipzig in der Michael-Messe 1783, s. 715–718; Ueber einige Vorstellungen der Bondinischen Gesellschaft, in der Michael-Messe zu Leipzig 1783, s. 769–781; Kurze Nachrichten – Prag, 7, č. 1, 1784, s. 15n., č. 22, s. 144; Theater-Nachrichten von Leipzig, 7, č. 46, s. 97–105; Raisonnirendes Theaterjurnal [!] von der Leipziger Michaelmesse 1783, Leipzig 1784; Prag, Der dramatische Faustin für Hamburg, Thaliens Freystadt [Hamburg] 1784, s. 59–62; Oberpostamtszeitung (Prag) 22. 1. 1785, 12. 12. 1786, 9. a 13. 1. 1787; Das Pragerblättchen 1785, passim; nesign. [K.H. Kröger]: Schauspieler, Schauspielerinnen, Operisten, Freye Bemerkungen über Berlin, Leipzig und Prag, [Kopenhagen] 1785, s. 93–100, 209n.; Der Zuschauer. Oder Freymüthige Bemerkungen in der Leipziger Michaelis-Messe 1785 niedergeschrieben, Leipzig [1785]; Aus Leipzig: I. Von der B.Schauspieler-Gesellschaft, Ephemeriden der Litteratur und des Theaters (Berlin) 1786, 2. polol., s. 329–333; Aus Prag vom 5.May d. J., 1787, 1. polol., s. 397–399; Aus Prag, 1787, 2. polol., s. 297–299; Hempel’s Testament, Annalen des Theaters (Berlin) 1, 1788, s. 26–30; Nachrichten von der B. Schaubühne in Dresden, s. 97–105; Kleine Karakteristik der B. Gesellschaft nebst Bemerkungen der jährlichen Gagen, 2, 1788, s. 121–124; Von der B. Gesellschaft, 1790, seš. 5, s. 54–57; [F. X. Němeček?]: Ueber den Zustand der Musik in Böhmen, Allgemeine musikalische Zeitung (Leipzig) 2, 1800, č. 28–31, cit. dle Mozart auf der Reise nach Prag, Dresden, Leipzig und Berlin, ed. R. Angermüller, Bad Honnef 1995, s. 32; Teuber I 1883, s. 244–249, 270–279, 336, 353–356; Teuber II 1885, s. 84–88, 93, 108n., 120–127, 128–195, 206–209, 214–217, 224–226, 232, 241–260, 273–284, 311, 324, 379; Schauspielerleben im achtzehnten Jahrhundert. Erinnerungen von Joseph Anton Christ, ed. R. Schirmer, München–Leipzig 1912, s. 127–146; H. Gersdorf: Die Wandlungen des Theatergeschmacks im letzten Viertel des 18. Jhs., dargestellt an den Dresden-Leipziger Bühnenzuständen, dis., Universität Leipzig 1923; E. Šebesta: P. B., Národní divadlo a Divadlo v Kotcích, Československé divadlo 4, 1926, s. 212–216, 231, 261–263, 278–280, 292–294, 309n.; T. Volek: Čtyři studie k dějinám české hudby 18. století, I. Koncertní život Prahy v druhé polovině 18. století, Miscellanea musicologica 6, 1958, s. 49–58 + Význam pražské operní tradice pro vznik Dona Giovanniho a Tita, Mozartovy opery pro Prahu, ed. V. Ptáčková, Praha 1991, s. 21–89 + Italská opera a další druhy zpívaného divadla, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, 1992, s. 43–56; F. L. Büttner: Das deutsche Schauspiel im Kleinen Hoftheater zu Dresden unter der Direktion B. von 1777 bis 1789, dis., Freie Universität Berlin 1961 (nové údaje o B. narození a úmrtí); O. Landmann: Die Dresdener italienische Oper zwischen Hasse und Weber, Dresden 1976; Berkovec 1989, s. 51–53, 56n., 61–64, 67n.; R. Eisinger: Das Hagenmarkt-Theater in Braunschweig (1690–1861), Braunschweig 1990, s. 181n.; Mozart a Olomouc, ed. J. Fiala, Olomouc 1991, s. 23, 48; Z. Pilková: Pražští mozartovští pěvci v drážďanských pramenech, Hudební věda 28, 1991, s. 299–304; M. Freemanová: Oratorios (and operas) by German composers in the 18th and 19th century Bohemian lands, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 202. • ADB, ČHS (chybně rok narození), DČD I, EDS, Grove, Grove O, Meyer, NDB, ODS, Pies, Sartori, Verti, Vondráček I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 67–71
