Psán též jako Jandyt, Jandyta, Jandýt. Podle údajného rodiště (Horšovský Týn) byl označován také jako Tynhorsjoviensis. – S jeho osobou jsou spojovány některé konkrétní životopisné údaje (*1607 v Horšovském Týně, dlouholetá misionářská činnost, † 4. 7. 1669 v Itálii), které mu však byly přiřazeny patrně omylem. Starší literární věda chybně považovala J. za člena jezuitského řádu, později však bylo prokázáno, že působil jako světský učenec. O jeho činnosti není téměř nic známo. Doložen je pouze jeho pobyt na dvoře toskánského velkovévody Jana Gastona z Etrurie, kterého vyučoval českému jazyku a jemuž věnoval své jediné známé dílo, českou mluvnici Grammatica linguae Boëmicae…(vydáno celkem šestkrát, naposledy 1753, dedikaci obsahují pouze první dvě vydání, 1704 a 1705).
Spis se řadí k mluvnickým a jazykově apologetickým dílům, která vznikala v českých zemích ve druhé polovině 17. stol. (např. mluvnice jezuitských autorů J. Konstance, M. V. Šteyera, Čechořečnost… V. J. Rosy nebo jazykové apologie → B. Balbína). J. tato díla znal, vycházel z nich (zejm. z Rosy) a sám na ně ve své mluvnici odkazuje. Její předmluvu tvoří historické a vlastenecké pojednání o jedinečnosti a významu českého jazyka, zjevně inspirované Balbínem. Obsah spisu se v jednotlivých vydáních proměňuje a tematicky rozšiřuje (přibylo např. pojednání o překladu, frazeologie, konverzace, texty oslavující český jazyk apod.). Není tedy jisté, zda všechny tyto přídavky jsou J. dílem.
Pro historii českého divadla je J. mluvnice významná stručným teoretickým pojednáním Krátká zpráva, kterak a dle jakých pravidel Čechové v jazyku českém v tyto časy komedije skládají a k spatření vydávají, jež je součástí spisu od 2. vydání 1705. J. se v něm nezabývá českým dramatem systematicky, vychází pouze z poznání dobového dramatu a divadla vzdělaneckého, školského a náboženského směru. Národnostní hledisko, naznačené v názvu pojednání, je patrně neseno pouze emancipační snahou, obdobnou té, s níž autor obhajuje národní jazyk v úvodu spisu, a text má spíše propagační charakter. Teoreticky se J. výslovně opírá o Balbína a jeho pojednání De comica et tragica poesi deque declamationibus, je však ve výkladu mnohem povrchnější a nerozlišuje normu klasického dramatu od tehdy již obvyklé volnější dramatické struktury tak jako Balbín, nýbrž si všímá pouze soudobé praxe. Za základní poslání dramatu a divadla považuje zábavnost, spočívající v rozmanitosti výrazových prostředků, a mravní apelativnost. Vedle žánrového rozdělení dramatu (užíván termín „komedije“) na „smutnohru“ a „veselohru“ charakterizuje ještě jako zvláštní dramatický typ deklamaci (drama declamatorium), která je podle jeho sdělení v Čechách velmi rozšířena. Deklamace je zde charakterizována jako krátká alegorická slavnostní hra na jednoduché, fiktivní a atraktivní téma. J. pravděpodobně považoval tento typ dramatu za typický pro dobové české prostředí, neboť v závěru pojednání uvádí jako příklady dvě synopse českých her, složených „nedávno“ a koncipovaných právě jako deklamace k slavnostní příležitosti (Žalostné vale aneb Vlastislav, rodu a vlasti své v cizích zemích rek slavný a Bellum religionis aneb Pobožná hádka mezi dvěma hlavními městy Prahou a Hnězdnem o tělo a ostatky sv. Vojtěcha, biskupa pražského), původ těchto her není znám. V obou hrách je ústřední téma prezentováno výrazně alegoricky a poměrně volnou dramatickou formou ve sledu krátkých scén statického rázu.
Ve výkladu o nárocích na jevištní projev autor zdůrazňuje věrohodné herecké obsazení, vyváženost jednotlivých rolí, rozmanitost výrazových prostředků (tance, kostýmy, jevištní mašinerie) a předváděných dějů. V krátkém výkladu o verši se kloní k užívání časomíry. Vzhledem k tomu, že toto pojednání je zahrnuto až ve druhém vydání J. mluvnice (1705), nelze zcela vyloučit, že autorem mohla být i jiná osoba.
Edice
Krátká zpráva, kterak a dle jakých pravidel Čechové v jazyku českém v tyto časy komedije skládají a k spatření vydávají, České baroko, ed. Z. Kalista, Praha 1941, s. 233–236 (298n., 334).
Prameny a literatura
Grammatica linguae Boëmicae… in Orthographiam, Etymologiam, Syntaxim et Prosodiam divisa…, 2. vyd. Pragae 1705. • B. Ryba: Literární činnost Karla Kolčavy, Časopis Matice moravské (Brno) 50, 1926, s. 442; J. Vašica: České literární baroko, Praha 1938; viz Edice. • DČD I, LČL
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 274–275