Jmenován též jako Vilím, Vilímek, Vilím Lastibořský, Lastibořský Havel. – O životě H. víme jen to, že se narodil v domku č. 8 „U Vilímů“ (nikoli v Poniklé, jak bývá uváděno). 24. 3. 1800 se oženil s Kateřinou z rodu J. Doležala (v oddací matrice uvedeno H. stáří nepřesně: 20 let). V rodném domě také zemřel jako bezdětný chalupník. Byl „literákem“ (zpěvákem) při kostelním kůru ve farním kostele v Držkově. Přestože dosavadní výzkum H. opomíjel (Menčíkem byl označen za pouhého opisovače), lze jej podle dobového svědectví považovat za nejvýznamnějšího autora druhé generace českých sousedských divadelníků horního Pojizeří.
H. se nejspíše v domovské držkovské farnosti i v okolí iniciativně ujal pořádání sousedských her. O představeních v Lastiboři nejsou z doby jeho života žádné doklady. Pravděpodobná, ale nedoložená je jeho spolupráce při pašijových inscenacích v sousední Zásadě a v Držkově. Na konci života (1834?) předal starý a bezdětný H. své divadelní dílo i „ředitelskou“ funkci se všemi náležitostmi, rekvizitami, texty, snad i některými kostýmy, švagrovi J. Doležalovi (Kopečákovi).
Literární dílo H. neznáme v celé jeho šíři. Dochovaly se pouze čtyři dramatické texty (Vánoční hra vlastibořská, Umučení Pána Ježíše, Vzkříšení Páně a Tragédie o svatém Tobijáši). Autorem signovaný rukopis Tragédie o svatém Tobijáši svérázného písma i úpravy dokládá, že i další jemu připisované dochované rukopisy jsou autografy. Za H. hru bývá rovněž považována Komedie o svaté Jenovefě (NMk, sign. V F 17), která však neodpovídá jeho slohu. Mohl mít autorský podíl na Komedii o Mojžíšovi → F. Vocedálka, konkrétní poznatky však chybějí. Tři samostatné hry ze života Ježíše Krista byly H. koncipovány jako kristologický cyklus zahrnující děje před Ježíšovým narozením až k jeho nanebevstoupení a počátečním dějinám církve. Takto spojený celek (asi 14 000 veršů) představuje nejdelší hru v české dramatické literatuře. Jako celek nebyl cyklus nikdy inscenován, doložena jsou pouze představení hry Umučení Pána Ježíše. Na cyklu se podíleli ještě dva nám neznámí místní spoluautoři (jedním z nich mohl být H. švagr J. Doležal st.). Dohled a poradní funkci vykonával držkovský kaplan J. Nosek. H. pozice však byla nepochybně dominantní.
Vánoční hra vlastibořská (nazývána též Vánoční hra Bozkovská, Lastibořská vánoční hra, Semilská vánoční hra, Semilská hra, Zemanova hra, Menčíkova hra větší, Lidová vánoční hra o narození Páně s úvodem o Adamovi a Evě, jilemská) bývá mylně pokládána za rozšířenou hru bozkovskou (též tzv. jilemskou). Ač je v mnohém shodná s ostatními známými vánočními dramatickými texty hornojizerského regionu, je zcela samostatným novým dílem, doplněným celou řadou ojedinělých epizodických situací, které obklopují hlavní děj. V první části představuje výjevy ze Starého zákona (pád andělů, stvoření člověka, vyhnání z ráje). Dle Kochemova zpracování je dále rozváděn příběh rodičů Panny Marie, sv. Jáchyma a sv. Anny. Následují výjevy z Mariina mládí, její zasnoubení s Josefem, scény zvěstování Panně Marii, navštívení sv. Alžběty a narození Jana Křtitele. Vlastní vánoční hra začíná až ve druhé polovině textu, je uvozena živým obrazem, v němž se představují síly dobra a zla (zpěv nebešťanů, výstup čerta Antipola). Poté následují události kolem narození Krista až po smrt krále Heroda (je odvlečen čerty) a sebekorunovaci mladého Heroda. Originální je výjev přepadení svaté rodiny lotry na útěku do Egypta. V úvodu a na konci hry vystupuje Opovědník, který jinak do jejího průběhu nezasahuje. Vánoční hra je podobně jako následující díly trilogie v textech i akcích široce rozvinutá pro monumentální inscenaci, která se sotva uskutečnila; určitě ne ve Vlastiboři. Lze předpokládat H. záměr inscenovat jednou celou trilogii na mohutném vlastibořském jevišti jako Umučení Pána Ježíše, náročnost textu to však nedovolila. Vlivným inspiračním zdrojem byl často citovaný Kochemův Veliký život pána a spasitele našeho Ježíše Krista… a další devocionální literatura, kancionálové texty i kolední hry (srv. pastýřská scéna, tradiční jména pastýřů: Bartoš, Klíma, Matouš). Ve hře je bohatě využito zpěvů, které vysvětlují význam jednotlivých výstupů nebo rekapitulují odehrané děje a zároveň oddělují jednotlivé scény (přebírají funkci opovědníka). Kromě několika adventních a vánočních kancionálových písní (Nastal nám den veselý, Z nebe posel vychází) byla převážná většina písňových textů psána pro tuto hru. Notový záznam melodií se nezachoval. Do hry je včleněna jako samostatná mezihra jedna z verzí tzv. Hry o Pejše. Obsahuje dialog mladého a úspěšného Pejchy se Smrtí, která mu nedovolí učinit pokání, usmrtí jej ránou z kuše a spolu s čertem odnese. Text má přes 4000 veršů pro 90 rolí (všechny mluví; kromě „Čertovstva“ tu není kompars), skládá se z 28 výstupů a 180 dramatických sekvencí. H. vánoční hra je svým rozsahem a pojetím jedinečná v českém i středoevropském kontextu.
Druhý díl H. dramatického cyklu, Umučení Pána Ježíše (též Lastibořská hra velikonoční, Havlova pašijová hra, Umučení Páně, Lastibořské umučení, Vlastibořské pašije, Vlastibořská komedie o umučení, Lidová hra o umučení Páně tzv. Lastibořská, Malé popsání o přehořkém umučení Pána Ježíše Krista…) se dochoval v pozdních zápisech z druhé poloviny 19. stol. ve třech verzích: v Šilhanově opisu, který věnoval 1895 hrabě Jan Harrach Národnímu muzeu v Praze, pak text hry s některými významnými odlišnostmi v úpravě editora F. Menčíka a konečně přepis P. Doležala (Malé popsání…) s podrobnějšími scénickými poznámkami z 1874. Všechny tři verze jsou téměř totožné, avšak drobné vzájemné odlišnosti jsou významné. Na základě domněnky F. Menčíka je za autora hry považován držkovský farář D. Metelka. Jeho spiritualita a styl však naprosto neodpovídají poetice textu.
Hra začíná Opovědí, následuje hádka Smrti s Ďáblem a hádka Pejchy a Pokory, dále výstup, v němž předává starý Herodes vládu Mladému Herodovi. Poté vyjíždí svatá rodina z Egypta a cestuje do Betléma a Nazareta. Po výjevu malého Ježíše, učícího v jeruzalémském chrámu, následuje výjev smrti a pohřbu (dle latinského katolického ritu) pěstouna Josefa. Na toto místo, před vlastní pašijové děje, je vložena mezihra o Dobrém pastýři. Pak už postupuje mysterium podle pašijové chronologie od Ježíšova pokušení na poušti až po jeho pohřeb. V Menčíkově edici je hra zakončena „Opovědí poslední“, kterou Doležalova verze nezná.
K hlavním inspiračním zdrojům patřil vedle Bible jistě Kochemův Veliký život Pána a Spasitele našeho…, apokryf Nikodémova evangelia, vyprávění Josepha Flavia o židovské válce a snad i neznámé oratorní texty. Patrný je rovněž vliv pašijových her, např. bozkovské → Komedie o umučení. Řada scén je však originálních (ďábelské výstupy, naturalistické bičování Ježíše aj.). O inscenacích ve Vlastiboři v první polovině 19. stol. nemáme žádné informace. H. odtud odcházel za svou divadelní prací jinam. První písemný záznam o úmyslu inscenovat H. pašije pochází z 1859 (představení nebylo povoleno). Doložena jsou představení 1872 ve Vlastiboři a také neúspěšný zájezd do Turnova. Poslední inscenace se konala ve Vlastiboři 7. 6. 1891.
Hra vyžadovala monumentální inscenaci na rozměrném jevišti (nazýváno též „tátrum“ či „palanda“), rozděleném na tři podélná pole. Na prvním vzniklo proscénium, druhé rozdělovalo pět malých mansionových jevišť („cimer“). Mansiony byly ze všech stran ohraničeny látkami zepředu upravenými na zatahovací oponky. Třetí pás sloužil za šatnu herců. Po stranách stály ještě zvlášť upravené mansiony pro scény na Olivetu a na Kalvárii. Představení zahajovala „paráda“, průvod všech herců v kostýmech za doprovodu hudby a střelby z moždířů.
Postbarokní vlastibořské pašije se liší od barokních v 18. stol. především svým posláním. Už nejsou pobožností, rozjímáním, ale divadelní podívanou, která se realizovala v létě za příznivého počasí a za vstupné. Z posledního představení se dochovala vzácná dokumentace, plán jeviště tesaře J. Šourka a dvě fotografie J. Hladíka ze Staré Vsi.
Třetí část H. kristologické trilogie s dodatečně připsaným titulem Vzkříšení Páně. Duchovní komédie (užívány též názvy Lidová hra o vzkříšení Páně, Vlastibořská hra o vzkříšení, Vzkříšení Pána Ježíše) se dochovala v jediném rukopisu, zapsaném s největší pravděpodobností samotným autorem. Navazuje přímo na Umučení Pána Ježíše. První část mysteria obsahuje vlastní děje kolem Kristova vzkříšení (nákup mastí, návštěva hrobu, Ježíš jako zahradník, apoštolská scéna, emauzský výstup, výjev s nevěřícím Tomášem ad.), obohacené o čertovské scény s úvahami nad hříšností světa a o výjevy z lidového prostředí (výstup Majdaleny s Ponocným, výstupy vojáků střežících hrob aj.). Děj postupuje přes scény představující Kristův sestup do pekel až k nanebevstoupení a k dalším osudům apoštolů a Kristových přátel. Druhá část hry obsahuje příběh nemocného císaře Tiberia, hledajícího pomoc lékařů i bohů. Dovídá se o Ježíšových zázračných uzdraveních, i o tom, že byl Pilátem odsouzen k smrti. Zříká se pohanství a prohlašuje Ježíše za pravého Boha. Závěr se nedochoval v úplnosti. Hra je uvozena i uzavřena opovědí (Menčík uvádí ještě jinou verzi úvodní opovědi, která v rukopise chybí).
Text ovlivnilo Kochemovo dílo, apokryf Nikodémova evangelia, nepřímo Voraginova Legenda aurea, snad i biblická dějeprava či chronologie. Menčík předpokládá i cizí, neznámý dramatický vzor. Vedle přejatého materiálu je ve hře opět řada samostatně zpracovaných výstupů či rozvinutých scén, které nemají oporu v předlohách. Rozsáhlý text (asi 4500 veršů, 703 replik pro 89 mluvících postav) je zamýšlen pro inscenaci na jevišti totožném s „tátrum“ pro Umučení Pána Ježíše. Často, zejména na dějových předělech, jsou použity písně. Ne všechny však byly zaznamenány, v rukopise jsou pro jejich texty rezervovány volné plochy. Zvláště druhá část hry je v české a středoevropské dramatice jedinečná. Doklady o inscenacích nejsou známy.
Autorství Tragédie o svatém Tobijáši (1810; nazývána též Vodseďálkův Tobiáš, Staroveský Tobiáš, Havlův Tobiáš, Vedralův Tobiáš, Tobiáš) bylo mylně přisuzováno neznámému J. Vedralovi nebo → F. Vocedálkovi. Podkladem k H.dramatizaci byla deuterokanonická kniha Starého zákona ze Svatováclavské bible z 1717. Zbožný Tobiáš st. deportovaný do Ninive za krále Solmazara tajně pohřbívá své pronásledované soukmenovce. Oslepen vlaštovčím výkalem posílá s žádostí o pomoc k příbuzným do Rapsu svého syna Tobiáše ml., jehož během cesty ochraňuje neznámý Azariáš, který se nakonec projeví jako archanděl Rafael. Mladý Tobiáš na cestě nejen najde lék na otcovu slepotu, ale přivede si i ženu Sáru. Hra na rozdíl od biblického příběhu nekončí smrtí mladého Tobiáše, nýbrž přesídlením jeho rodiny k Sářiným rodičům do Rapsu. V první části hry se hlavní příběh obklopený epizodickými výjevy vytrácí (králova korunovace, hádka Ožralce se Ženou, scény vraždění Židů, Honzbuřtovy bláznovské výstupy ad.). Světské žánrové obrazy jsou převáděny do současnosti řadou anachronismů (např. zákaz kouření na veřejnosti, zmínka o „Německým Brodě“). Druhá část se více přidržuje biblické předlohy. Hra o 3283 verších je rozdělena na 21 výstupů a předepisuje 52 herců. Rozdělovací a rytmizující funkci ve hře nemají sborové zpěvy, ale „muzika“. Zpěv se uplatňuje přímo v jevištních situacích (chvalozpěv, funus apod.). První opovědi předchází sborový zpěv herců (patrně jako závěrečná část průvodové „parády“). Inscenace vyžaduje veliké jeviště s mansiony a předscénou (mansiony jsou zde označovány nikoli jako „cimry“, nýbrž „opony“). Doklady o inscenaci hry však známy nejsou.
Všechny H. hry mají otevřenou epickou dramatickou formu, příliš neodpovídají konvencím barokních her, nýbrž spíše středověkým mysteriím. Ve hrách převládají osmislabičné verše, ale vyskytují se také tří až dvacetislabičné. Místo rýmů autor často používá asonance. Patrná je i záliba v rýmových trojicích.
Edice
F. Menčík: Prostonárodní hry divadelní I (Vánoční hry), Holešov 1894, s. (V), 61–167 (Vánoční hra vlastibořská); tamtéž, II (Velikonoční hry), 1895, s. (IV, XI, XVIII), 59–221 (Umučení Pána Ježíše), s. 223–331 (Vzkříšení Páně); Tragédia o svatém Tobiáši…, informativní přepis F. Jílka pořízený za války z rkp. ve vlastnictví Z. Róna, nyní v pozůstalosti J. Kopeckého (1970 měl vyjít v edici J. Kopeckého Divadlo lidu v nakladatelství Orbis Praha, sazba byla rozmetána); T. Matějec: Dvě sousedské hry o Tobiášovi, dipl. práce, FF UK Praha 1998, s. 1–94.
Prameny a literatura
SOA Litoměřice, fond Farní úřad Držkov, matrika pokřtěných, sign. L 33/4, s. 437; PNP – knihovna, sign. DU IV 45: Lidová vánoční hra o narození Páně s úvodem o Adamovi a Evě, rkp.; NMk, sign. IV E 30 (114 listů, 16,5 × 21cm): Umučení Pána Ježíše, opis F. Šilhana, rkp. (bez titulu, použita titulace z oznámení představení v Listech pojizerských 1891 a v Menčíkově edici 1895; ⇒ Bartoš 1926/27, č. 1105, uvádí titul Lidová hra o umučení Páně tzv. Lastibořská); Malé popsání o přehořkém umučení Pána Ježíše Krista v divadlo uvedené a sepsané v roce 1874. Přepsaná a opravená od Petra Doležala ve Vlastiboři No. 32, rkp. (174 s., na rubu titulního listu zápis: „Josef Karásek. Jičín. Wien I. Universität Slavisches Seminar“, na prvním listu před titulem psáno: „F. H. v Lastiboři č. d. 33, 1929“ [F. H. = Františka Holá, dcera P. Doležala], poškozeno, ze stran 146a a 149 zbývají pouze části vytržených listů, našel V. Lukáš z Vysokého n. J. v papírech určených k likvidaci, renovoval a dal svázat), dnes nezvěstný, patrně v pozůstalosti J. Kopeckého, strojopisný přepis F. Laurina z ledna 1934 v NMd, inv. č. 2439 [komparativní přepisy Šilhanova rkp. Umučení Pána Ježíše a Laurinova opisu Malého popsání v osobním archivu V. Rona]; NMk, sign. IV E 31 (76 listů, 17 × 22 cm, dar hraběte Jana Harracha 23. 10. 1895): Vzkříšení Páně. Duchovní komédie, rkp. (⇒ Bartoš 1926–27, č. 1106, uvádí titul Lidová hra o vzkříšení Páně); Vlastivědné muzeum Vysoké n. Jizerou, sign. RK 2 B: Tragedya o svatém Tobijáši, kterak on lásku k chudým nakloněnou měl, spravedlivý život vedl, od krále Solmazara skrze ten skutek obdarován byl, on vězně navštěvoval, chudým svůj oběd dával, mrtvé uctivě pochovával, s pláčem se Pánu Bohu modlil, a přitom oslep od lejna laštovčího, od anjela zase uzdraven, též o synu jeho, kterak on svého otce i matku ctil a jim věrně sloužil. Sepsana jest od Jozefa Hauwla z Lastiboře pro Josefa Doležala z Lastiboře 1810, rkp. (tamtéž: Tragédie o svatém Tobiáši…, diplomatický opis J. Sojkové, 1979). • F. Vodseďálek: Na výpravě za lidovou divadelní tvorbou v Podkrkonoší, s. 31, 44n. (opis rkp. Vlastivědné muzeum Vysoké n. J., sign. RK 47); S. Hudská: Příloha ke kronice obce Vlastiboř (rkp. uložen u kronikářky S. Hudské, Vlastiboř č. 74); V. Vaníček: Navarov, popis a dějiny statku pod Krkonošemi, s. 761–762 (rkp. SOkA Jablonec nad Nisou); J. Port: Tvary divadla v Čechách I, s. 228–239, 246 (rkp. NMd); V. Pletka: Lidové vánoční hry, Strukturní a srovnávací rozbor tvarových postupů a prostředků vánočního cyklu českých lidových her, rkp. 1947, Archiv FF MU Brno, č. 49 (vlastibořská hra), kopie DÚ, knihovna, sign. MB 2612; Kouble: Od paty Krkonošů, Květy 12, 1845, s. 136; J. Kochánek: Hra o Narození Pána Krista, Světozor 11, 1877, s. 618; A. Rybička: Přední křisitelé národa českého II, Praha 1884, s. 375 (poprvé otištěno s titulem Václav Alois Svoboda Navarovský, Osvěta 1879, s. 80n.); M. F. [F. Menčík]: O divadle prostonárodním, Národní listy 9., 15., 28. a 30. 1. 1886 + Das slavische Volksschauspiel, Die österreichische Monarchie im Wort und Bild I, Wien 1894, s. 459–462; J. Krušina ze Švamberka: V české Ammergavě, Česká Thalie 1, 1887, č. 4, s. 61–63; nesign.: Vlastiboř, Listy pojizerské (Turnov) 5, 1891, č. 11, s. 5; Č. Zíbrt: Chystané hry pašijové na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze, Světozor 29, 1894/95, s. 373; J. V. Šimák: Severní Čechy (Čechy XII), Praha [1902], s. 241n.; A. Pršala: Vlastibořské „Umučení“, Sborník okresu železnobrodského 2, 1924/25, č. 7, s. 109; F. M. Bartoš: Soupis rukopisů Národního musea v Praze I–II, Praha 1926/27; M. Lukasová: Dvě české lidové hry o umučení ze severovýchodních Čech, dis., FF MU Brno 1932; Ing. F. L. [Laurin]: Pašijové hry na Železnobrodsku – Vlastibořské „Umučení“, Týden horských okresů (Železný Brod) 4, 1934, č. 12 a 13; Bjr.: Pašijové hry ve Vlastiboři, tamtéž, č. 16, s. 5; J. Glos ml.: Sedmdesát let národní práce, Sedmdesát let ochotnického divadelního spolku v Semilech 1864–1934, ed. J. Glos ml., Semily 1934, s. 14; nesign.: Lidové hry ve Vlastiboři. Vlastibořské mysterie, Pojizerské listy (Turnov) 55, 1940, č. 88, s. 5; L. Lukáš: Náboženské hry na Železnobrodsku, Beseda (Železný Brod) 2, 1940/41, č. 5 a 6, s. 82n., 97; Z. Kalista: České baroko, Praha 1941, s. 253–256, 302 + Oživené obrazy, nebo obrazy živé, Divadlo 18, 1967, únor, s. 20–24; F. Jílek-Oberpfalzer: Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946, s. 52 (2., opravené vyd. F. Jílek: Ze života našich otců, Liberec 1960, s. 155); Lidové drama pobělohorské, ed. J. Hrabák, Praha 1951, s. 109–131; J. Port: Lidové pašije, Duchovní pastýř 3, 1953, č. 4, s. 59n.; V. Černý: Stredoveká dráma,Bratislava 1964, s. 148n. + Barokní divadlo v Evropě, 4. kap. (Baroko v dramatické tvorbě lidové), Slovenské divadlo (Bratislava) 18, 1970, s. 321; nesign.: Musteryje, Průboj 1971, č. 85, s. 10; Soupis rukopisů Strahovské knihovny PNP VII, rkp. dodatkový svazek dostupný ve studovně PNP, ed. B. Ryba, 1974, sign. DU IV 45; P. Kneidl: Labyrint světa. O selském nebo sousedském divadle v severovýchodních Čechách, Strahovská knihovna 10, 1975, s. 113–123; S. Souček: Ke Komedii vánoční o narození Syna božího pocházející z Vlachova Březí, tamtéž 12–13, 1977/78, s. 122–158; M. Kopecký: Starší české drama, Brno 1981, s. 9, 44–52; R. Dittrichová-Kolínská: Lidové divadlo v Podkrkonoší. Příspěvek k repertoáru sousedského divadla v 19. stol., dipl. práce, FF UK Praha 1984, s. 17; V. Ron: Poznámky k Strahovské sbírce lidových komedií z horního Pojizeří, rkp. 1985 + K poslední inscenaci sousedského divadla (Vlastiboř 1891), Z Českého ráje a Podkrkonoší (Semily) 4, 1991, s. 140–143 + Velkopáteční pašijová procesí, Český lid 80, 1992, s. 299–301 + Zakázaná edice (Jana Kopeckého edice Neznámé hry lidového divadla na podkladě dopisů učiteli Františku Sochorovi, s osobní vzpomínkou), DR 6, 1995, č. 2, s. 281 + Z minulosti pašijových her v českých zemích, Pašije aneb Theatrum passionale aneb Zrcadlo umučení a vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista, program ND, Praha 1998 s. 36n. + Josef Havel, Blateňákovi v Liberci aneb Panu profesorovi s láskou, Liberec 2002, s. 42–66; A. Škarka: Z problematiky českého gotického básnictví, Půltisíciletí českého písemnictví, Praha 1986, s. 91n.; L. Sochorová: Sousedské divadlo doby národního obrození, Praha 1987, s. 25n., 44n. (AUC, Philosophica et Historica Monographia, CX-1985) + Sousedské divadlo českého obrození, ed. L. Sochorová, Praha 1987 + Výstava jako divadlo a divadlo na výstavě,českého národa, NVČ 1895, ed. J. Pargač, Praha 1996, s. 144n.; J. Kopecký: O staré divadlo (Deset kapitol o prospěšnosti kontinuity), DR 1, 1990, č. 2, s. 3–29; M. Cesnaková-Michalcová: Mysterienspiele in Böhmen und in der Slowakei, Welttheater, Mysterienspiel, rituelles Theater, ed. P. Csobádi, Salzburg 1992, s. 161; L. Knotková-Čepcová, Česká sousedská hra o Tobiášovi, dipl. práce, FF UK Praha 1996; J. Scheybalová–J. V. Scheybal: Krajem skla a bižuterie, Vrát–Železný Brod 1998, s. 95; T. Matějec: Tragedya o svatém Tobiášovi, Čeština doma a ve světě 7, 1999, č. 3–4, s. 197–204; viz Edice. • DČD I, Vondráček I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 232–237