Křest. jméno též v německých tvarech Ernst (Ernest) Adalbert nebo Albrecht. – Pocházel ze starého českého rodu sídlícího původně na česko-rakouském pomezí, jehož vzestup spadá do 16. stol. H. otec Karel (1570–1628) působil jako diplomat v habsburských službách, stal se důvěrným rádcem Ferdinanda II., který jej 1627 povýšil do hraběcího stavu. H. zvolil církevní kariéru. Studoval u jezuitů v Jindřichově Hradci a v Českém Krumlově, poté na římském Collegiu Germanicu. Ještě za studií jej papež Řehoř XV. jmenoval papežským komořím, později tajemníkem. Stal se kanovníkem olomouckým, pasovským, tridentským a salcburským, proboštem ve Freisingu. Během pobytu v Římě byl 1622 zvolen pražskou metropolitní kapitulou pražským arcibiskupem (volba potvrzena 1623 Řehořem XV.), 1624 byl papežem Urbanem VIII. vysvěcen biskupem a 1626 se stal kardinálem. Císař Ferdinand II. daroval arcibiskupství 1623 Rožmitál pod Třemšínem a za finanční odškodnění vrátil bývalé arcibiskupské statky Nový Rychnov a Červenou Řečici, kde pak H. často pobýval.
Po návratu do pobělohorských Čech se potýkal s nesnadným úkolem rekatolizovat zemi a získat zpět církevní statky zabavené šlechtou. Jeho nenásilná rekatolizační politika a s ní související požadavky na rozšíření arcibiskupských pravomocí však narážely na odpor, několikrát proto uvažoval o rezignaci. 1629 pozval do Prahy řád irských františkánů (hybernů), kteří na svém útěku z britských ostrovů našli útočiště v Lovani. Chronickému nedostatku kněžstva čelil založením Svatováclavského semináře v Praze (1635), který ukončil dosavadní jezuitský monopol na výchovu kněží. S jezuity vedl dlouholetý spor o vrchní správu nad pražskou univerzitou, ukončený až 1654 jejím spojením s jezuitskou akademií pod názvem Univerzita Karlo-Ferdinandova. Pro své snahy brzdit expandující moc jezuitského řádu byl nařčen z jansenismu. Při obléhání Prahy švédskými vojsky 1648 byl zajat a propuštěn po složení vysokého výkupného. Své arcibiskupské působení mohl plně rozvinout až po skončení třicetileté války. Ke zlepšení duchovní správy země přispěl provedením její reorganizace a založením nových biskupství v Litoměřicích (1655) a v Hradci Králové (1664). Jako kardinál se třikrát účastnil voleb papeže. Během cesty z volby papeže Klementa IX. onemocněl a ve Vídni zemřel.
S divadlem se blíže seznámil již v dětství na jezuitských školách, zapůsobily na něj také divadelní slavnosti v Římě, kde si zamiloval italskou pozdně renesanční kulturu. V Praze převzal záštitu nad společností Fedeli, předním italským souborem komedie dell’arte, která tu pobývala několik měsíců při korunovačních slavnostech 1627/28. Principál → G. B. Andreini mu vyjádřil vděčnost dedikací nové epické verze duchovní básnické skladby o třech zpěvech La Maddalena, kterou sepsal a dal vytisknout v Praze. H. byl od té doby velkým příznivcem a milovníkem komedie dell’arte, jejíž představení viděl při návratu z konkláve 1644 také v Benátkách, kde navštívil též operu v divadle S. Cassiano (⇒ Kalista 1932). 1653 přeložil do němčiny italské libreto B. Ferrariho k opeře A. Bertaliho L’inganno d’amore [Lest lásky], která byla téhož roku uvedena při pobytu císařského dvora v Řezně. Zasáhl i do vývoje vídeňské opery; svými intervencemi pomohl prosadit v Innsbrucku a posléze ve Vídni díla dramatika a libretisty F. Sbarry a skladatele A. Cestiho. V českých zemích byla na jeho počest pořádána divadelní představení na slavatovských zámcích v Jindřichově Hradci a v Telči, v klášterech pražských (např. u minoritů u sv. Jakuba 1651 „vlašská komedie“ s postavami komedie dell’arte – Gratianem, Napolitanem a Pantalonem) i mimopražských (např. u želivských premonstrátů) a v řadě jezuitských kolejí. Pražští jezuité připravili a provedli již 18. 3. 1628, a to zřejmě ve staroměstském Konviktu (⇒ Menčík 1895; dnes čp. 291/I), gratulační alegorickou hru Harrachias. Na počest kardinála bylo v Praze 25. 11. 1660 opakováno představení hry F. Sbarry Betrug der Allamoda [Podvod Allamody, poprvé 30. 9.] ve scénografickém ztvárnění → F. V. Harovníka v Martinickém paláci na Hradčanském náměstí. H. se poté v dopise bratrovi pochvalně vyjádřil o zdařilých proměnách scény a hereckém výkonu představitele komické postavy Burlachina. Divadlo se pěstovalo i na H. sídle v Červené Řečici, kde se konaly první známé produkce barokního baletu na českém území. 1651 tu uspořádal správce arcibiskupova dvora divadelní slavnost inspirovanou selskou svatbou a 1658 provedl kardinálův fraucimor hudebně deklamační představení na pastýřské téma a balet s pochodněmi. Ve svém deníku a korespondenci H. podrobně popsal představení Shakespearovy tragédie Romeo a Julie, které 25. 6. 1658 sehrála v domě prezidenta české komory Aleše Ferdinanda Vratislava z Mitrovic pravděpodobně společnost → J. Faßhauera v jedné z dobových úprav.
Prameny a literatura
NK: sign. 50 E 14, přív. 4.: Harrachias Hoc est, Drama symbolicum Quo Collegium Pragense Soc. Jesu Illustrissimo et Reverendissimo Principi ac Domino D. Ernesto S. R. E. Cardinali ab Harrach Arciepiscopo Pragensi Sacram Purpuram Debitae observantiae Amoris oficijs, laete, hilariterque gratulatur. 18. Martii Anno M.DC.XXVI. Praga [1626]; sign. 52 F 42: La Maddalena. Composizione Sacra. Di Gio: Battista Andreini Fiorentino. All’Illustrissimo, Eccelentissimo, et Reverendissimo Principe il S. Cardinal de Harrach Arcivescouo di Praga dedicata, Pragae 1628; ÖStA, Allgemeines Verwaltungsarchiv, Familienarchiv Harrach, fond Ernst Adalbert H.: korespondence a deníky; NA, fond Sbírka Přepisy, sign. 2 b: Harrachovský archiv (celkem 995 přepisů). • J. Schmidl: Historiae Societatis Jesu Provinciae Bohemiae III, Pragae 1754, s. 731n.; F. Krásl: A. hrabě H., Praha 1886; Menčík 1895, s. 90n., 96, 98, 103n., 107–113; O. v. Harrach: Rohrau: Geschichtliche Skizze der Grafschaft mit besonderer Rücksicht auf deren Besitzer I, 1240–1688, Wien 1906, s. 86–92; Z. Kalista: Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic I, Praha 1932, s. 171n.; tamtéž II, s. 82; F. Hadamowsky: Barocktheater am Wiener Kaiserhof. Mit einem Spielplan (1625–1740), Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1951/52, Wien 1955, s. 70; Č. Zíbrt: Jak se kdy v Čechách tancovalo, 2.vyd. Praha 1960, s. 198; A. Zelenka: Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, Regensburg 1979, s. 51–53; Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1648–1803, ed. E. Gatz, Berlin 1990; J. Pömerl: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, DR 3, 1992, č. 4, s. 3n. + První italští jevištní výtvarníci ve střední Evropě, 6, 1995, č. 4, s. 40n.; A. Scherl: Vliv italských herců 16.–18. století na vývoj divadla v českých zemích, tamtéž, s. 33; O. Bastl: Novoměstské kláštery v 18. století, Documenta pragensia 17, 1998, s. 211; O. G. Schindler: „Die wälischen Comedianten sein ja guet…“. Die Anfänge des italienischen Theaters am Habsburgerhof, Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku, ed. V. Bůžek–P. Král, České Budějovice 2000, s. 130 + „Englischer Pickelhering – gen Prag jubilierend“. Englische Komödianten als Wegbereiter des deutschen Theaters in Prag, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 97; M. Buben: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000; A. Catalano: L’arrivo di Francesco Sbarra in Europa centrale e la mediazione del cardinale Ernst Adalbert von H., Theater am Hof und für das Volk(Maske und Kothurn 48), ed. B. Marschall, Wien–Köln–Weimar 2002, s. 203–213 + Ernst Adalbert von H. tra Roma e Vienna, Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526–1740), ed. V. Bůžek–P. Král, České Budějovice 2003, s. 305–330 + La Bohemia e la riconquista delle coscienze: Ernst Adalbert von H. e la Controriforma in Europa centrale (1620–1667), Roma 2005; A. Scherl: Favola morale Francesca Sbarry jako pražská divadelní událost roku 1660, Italská renesance a baroko ve střední Evropě, ed. L. Daniel–J. Pelán–P. Salwa–O. Špilarová, Olomouc 2005, s. 227–232. • BLGBL, DBE, DČD I, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 228–230
