Psán též Hein, Hayn, s křest. jménem Karl. V dřívější české literatuře často zaměňován se starším hercem L. Haimem (též Hainem), tchánem V. Tháma. – O jeho mládí není nic známo. 1786–88 byl ředitelem opavského divadla, 1788/89 vedl olomouckou městskou scénu. Poté, co neobstál v konkurenci s Ch. Roßbachem, se vrátil do Opavy a 1789–92 řídil tamní divadlo. Od 1793 do konce září 1800 působil opět jako ředitel divadla v Olomouci, kde 30. 5. 1797 zakoupil dům a získal měšťanské právo (dům koncem téhož roku se ziskem prodal). V té době se patrně rozešel s manželkou Franziskou, která 1799 působila s vlastní společností v Coburgu, 1805 byla angažována jako herečka v Olomouci a 1807 v Řezně, 1809/10 byla opět ředitelkou v Coburgu. Po výtkách na adresu činoherního repertoáru divadla v Olomouci nařídilo město 1799 licitaci, která proběhla v následujícím roce a v níž → V. Mihule H. přeplatil. Poté je H. dráha známa jen torzovitě. Do 1809 působil v uherském městečku Szombathely (tehdy u něho začínal F. Raimund), kde se soubor rozpadl. 1810 se neúspěšně pokusil získat angažmá v Berlíně, 1816/17 byl ředitelem divadla v Augsburgu.
Jako herec se uplatňoval většinou v rolích otců, ušlechtilých hrdinů a vojáků. V Olomouci shromáždil poměrně silný soubor, jehož členy byli např. A. Kurz st., J. Seidl, A. Kreutzmayer (pozdější olomoucký ředitel), U. Schikaneder a H. manželka Franziska. Jeho repertoár z doby opavského a olomouckého působení zčásti dokumentují zachované cedule i časopisecké zprávy. Zprvu uváděl běžný výběr dobových rytířských dramat a veseloher (např. J. F. Jünger: Die Geschwister vom Lande [Vesničtí sourozenci], 1795), prokládaný spíše výjimečně singspiely (1790 v Opavě G. Paisiello: Die eingebildeten Philosophen [Domnělí filozofové] a V. Martín y Soler: Una cosa rara [Taková vzácná věc], v Olomouci 1794 W. A. Mozart: Die Zauberflöte [Kouzelná flétna]). Po nástupu U. Schikanedera do funkce hudebního ředitele 1796 se podíl a úroveň provádění zpěvoherních titulů zvýšily (např. Paisiello: König Theodor in Venedig [Král Theodor v Benátkách, 1796]), jak lze soudit z kritických ohlasů v brněnském časopise Allgemeines europäisches Journal. Zpěvohry byly uváděny i po Schikanederově odchodu za nového hudebního ředitele W. Hybla (Paisiello: La frascatana, 1798). Z nespokojenosti projevované pouze vůči činoherní části produkce H. souboru lze soudit, že zpěvohra byla, přinejmenším v závěru jeho olomouckého působení, dramaturgicky progresivnější a umělecky zdatnější.
Prameny a literatura
Zemský archiv Opava, sign. I Fa 1: Theater-Souvenirs aller unter der Direktion des Herrn Karl Hain von 15. August bis 9. Dez. 1790 zu Troppau aufgeführten Trauer- Schau- Lust- und Singspiele, Melodramen und Pantomimen nebst einem Verzeichniß dessen ganzen unterhabenden Gesellschaft, und einem kleinen Schwindel von Abschied, Troppau [1790]; fond Troppauer Theaterzettel (cedule – G. Paisiello: Die eingebildeten Philosophen 13. 11. 1790; V. Martín y Soler: Una cosa rara 1. 12. 1790; fragment cedule A. S. Reisinger: Das Bürgerglück, oder: Auch der beßte Fürst bleibt Mensch, nedat.); SOkA Olomouc, fond Archiv města Olomouce, Grundbuch (dům č. 172); fond Sbírka soudobé dokumentace, sign. M8-22, kart. C 1783-66: cedule H. společnosti v Olomouci – sign. C-1795-5 (Jünger: Die Geschwister vom Lande 27. 10. 1795); sign. C-1796-1 (J. N. v. Kalchberg: Der Sieg des Christenthums, oder: Die deutschen Ritter in Accon 6. 2. 1796); sign. C-1799-1 (A. W. Iffland: Leichter Sinn 2. 11. 1799); sign. C-1799-2 (F. W. Ziegler: Die Liebhaber in Harnisch 29. 12. 1799); cedule G. Paisiello: Der König Theodor in Venedig, Olomouc 8. 12. 1796 (v dubnu 1969 nabízena antikvariátem Knižního velkoobchodu Praha, dnešní uložení neznámo); Wiener Stadt- und Landesbibliothek, Sammlung Bruckner, sign. C 79508 (cedule W. A. Mozart: Die Zauberflöte, Olomouc 3. 5. 1794; anon.: Hugo Graf von Almanko, oder die Einnahme der Vestung Kastiglione, Olomouc 22. 2. 1800). • AEJ 1796, sv. 2, s. 177–180; sv. 3, s. 181–186; sv. 4, s. 182–186; sv. 5, s. 183–188, sv. 11, s. 184–187; 1797, sv. 3, s. 181–186; sv. 4, s. 196–200; sv. 7, s. 199–205; sv. 11, s. 191; sv. 12, s. 198; 1798, sv. 1, s. 201; ADT 1, 1797, s. 4n., 13n., 76, 85, 91; 3, 1799, s. 173n.; Almanach für Theaterfreunde (Berlin) 1807, s. 355; Thalia (Wien–Triest) 1, 1810, s. 68; D’Elvert 1852, s. 146n., 157; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg [1876], s. 73n., 154n.; W. Müller: Geschichte der kgl. Hauptstadt Olmütz, Wien 1882, s. 414; E. Starowski: Zur Geschichte der Entwicklung des Musiklebens in Troppau, Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens (Troppau) 6, 1911, s. 1–24; 8, 1913, s. 13–39; O. Weddigen: Geschichte der Theater Deutschlands I, Berlin b. d., s. 95; F. Raimund: Sämtliche Werke V, ed. F. Hadamowsky, Wien 1925, s. 737–745; E. K. Blümmel: Christian Roßbach, Alt-Wiener Thespiskarren, ed. E. K. Blümmel–G. Gugitz, Wien 1925, s. 221, 377; S. Langer: První divadelní ředitelé v Olomouci, Olomoucké české divadlo v saisonách 1930–31 a 1931–32, Olomouc b. d., s. 20–27; M. Remeš: K dějinám olomouckého divadla, Olomouc 1936 (zvl. otisk z deníku Našinec 18. 6.–3. 12. 1935) + Olomoucké divadlo, Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci (Olomouc) 49, 1936, s. 83. • Pies
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 223–224
