Křest. jméno psáno též ve formě Dominico, Dominik, Dominique, Dominicus. – V soupise italských zpěváků 1776 uveden jako „Guardassoni Domenico, di Reggio“ (⇒ Verti). Virtuózní tenorista pěvecky debutoval jako Armidiro v opeře N. Picciniho La buona figliuola maritata [Provdaná hodná dceruška, l: C. Goldoni] v Bologni 2. 10. 1762. Brzy poté byl angažován do nově vytvořené operní společnosti G. Bustelliho, jenž od podzimu 1764 na více než 15 let převzal pražské Divadlo v Kotcích. Při zahájení sezony 4. 10. 1764 zpíval G. roli Flavia ve vůbec prvním uvedení opery D. Fischiettiho Vologeso, re de Parti [Vologesus, partský král]. Pěvecká dráha, kterou jako člen Bustelliho společnosti absolvoval, byla bohatá a pestrá, neboť impresário neustále rozšiřoval okruh své působnosti. G. vystupoval v Praze, v Karlových Varech, od 1765 zároveň v Drážďanech (a Lipsku), od 1770 i v Braunschweigu, 1770 hostoval s Bustelliho souborem v Hamburku. Uplatňoval se převážně v komických rolích opery buffy, která tvořila převažující část reperoáru, v Praze zpíval také v oratoriích uváděných v divadle v postním období.
V první polovině sedmdesátých let 18. stol. byl jeho vztah k Bustelliho společnosti volnější; v jejím pražském obsazení se neobjevil. V sezoně 1772/73 působil spolu s manželkou J. Kurtze Theresou v souboru vídeňského divadla (v dubnu 1773 zemřelo ve Vídni G. dítě). V březnu 1774 informoval vídeňský časopis Historisch-Kritische Theaterchronik von Wien, že G., jeho manželka a několik dalších herců a zpěváků hodlá odejít do Varšavy s T. Kurtzovou, která tam chce zřídit operní a činoherní divadlo. Faustina G. měla ve společnosti Kurtzové nastoupit jako seconda donna. V soupise obsazení varšavské společnosti J. Kurtze, provozující od dubna 1774 operu buffu, je G. uveden v oboru „erste mezzo-carattere“, prima a seconda donna byly teprve očekávány z Itálie. 1775 figurovala Faustina G. u téže společnosti, kterou podnikatelsky zaštítil kníže Anton Sułkowski, jako tanečnice. Pozornost a přízeň polského publika si zpěvák G. získal zvláště 1775, když jednu árii z opery P. C. Guglielmiho La sposa fedele [Věrná manželka] zazpíval polsky. 1776 se vrátil do Bustelliho společnosti a vystupoval v Praze, Drážďanech a Lipsku. O karnevalu 1779 hostoval v Benátkách.
Na podzim 1781, kdy po Bustelliho smrti zahájil provoz divadla v Thunovském paláci na Malé Straně v Praze P. Bondini, pověřil G. funkcí režiséra (dramaturgie repertoáru, angažmá zpěváků, přidělování rolí) a zástupce impresária, který zajišťoval chod společnosti po technické i umělecké stránce. Podle recenzenta, který hodnotil výkony společnosti při jejím hostování v Lipsku v létě 1782, G. dokonale rozuměl herectví a zpěvu a jemu vděčilo publikum za to, že inscenace měly téměř vždycky dobrý spád, i když společnost nebyla početná. Sám G. už příliš často nevystupoval, neboť postupně ztrácel hlas, přesto se však často objevoval v rolích milovníků, které už mu údajně vůbec neseděly. Lze předpokládat, že od Bondiniho postupně převzal vedení operní společnosti, která byla jen částí Bondiniho aktivit, jejichž rozsah značně narostl zvláště po převzetí Nosticova divadla (1784). Už od sezony 1784/85 uváděl almanach L’indice de’teatrali spettacoli v soupise obsazení pražské italské operní společnosti G. jako jejího ředitele (direttore, buffo direttore).
G. se v Praze bezprostředně podílel na realizaci mozartovských inscenací Bondiniho společnosti (první pražské provedení opery Le nozze di Figaro [Figarova svatba] 1786 a vůbec první provedení Dona Giovanniho 29. 10. 1787). Jeho zásluhy na úspěšné inscenaci Dona Giovanniho zmínil i dobový tisk. Sám G. datuje převzetí Bondiniho společnosti do roku 1787 (⇒ GTK 1793), formálně k němu došlo 1788, kdy úřední povolení k provádění oper dostával už „Entrepreneur Guardasoni“. Bondinimu tehdy vypršela smlouva o pronájmu Nosticova divadla a novým ředitelem se od Velikonoc 1788 stal K. Wahr. Drážďanskou činoherní společnost, hostující pravidelně v Praze, předal v této chvíli Bondini F. Secondovi a G. převzal společnost operní, která v době Wahrova ředitelství zpočátku třikrát týdně vystupovala v Nosticově divadle. Doplnil ji o nové pěvecké síly a angažoval F. Ch. Gestewitze, někdejšího kapelníka drážďanské činoherní společnosti. Ředitelem orchestru zůstal J. J. Strobach. V létě 1788 společnost hostovala v Lipsku, a tak mělo publikum zdejšího divadla „am Rannstädter Thore“ možnost vidět první mimopražské provedení Dona Giovanniho (1. 6. 1788) v premiérovém nastudování společnosti nyní zvané Guardasonische Gesellschaft Italiänischer Opervirtuosen. V obsazení však už došlo k několika změnám, L. Bassiho nahradil v roli Dona Giovanniho G. Costa, T. Saporiti v roli Donny Anny L. Prosperi Crespi a C. Bondini v roli Zerliny C. Micelli, její sestra Chiarina od ní převzala roli Dony Elvíry. V dubnu 1789 jednal G. s Mozartem v Praze o další zakázce na operu pro podzimní sezonu. Krátce poté však se společností odešel do Varšavy a k realizaci objednávky došlo až 1791, kdy G. s českými stavy uzavřel smlouvu o přípravě operní inscenace pro pražskou korunovaci Leopoda II. Nastudování a premiéra Mozartovy opery La clemenza di Tito [Velkomyslnost Titova, 6. 9. 1791] a slavnostní provedení Dona Giovanniho v přítomnosti dvora, které Mozart v rámci korunovačních slavností osobně řídil (2. 9. 1791), byly pro G., jeho zpěváky a divadelní orchestr další možností osobně se skladatelem spolupracovat.
Od června 1791 byla již společnost opět v Praze a podle smlouvy s hrabětem Nosticem, podepsané 12. 8. 1790, se G. od Velikonoc 1791 stal novým nájemcem divadla, které pak ovládal ještě dalších 15 let až do své smrti. Za jeho éry došlo po smrti hraběte Františka Antonína (1794) k závažné organizační změně, když Nosticův syn Friedrich uskutečnil otcem již dříve plánovaný prodej divadla českým stavům (1798/99) a G. se stal prvním stavovským divadelním ředitelem. Ve vlastním podnikání si však od počátku ponechal pouze italskou operu a pro jazykově německý provoz najímal společnosti dalších principálů, hrající často současně ještě v Thunovském divadle nebo v Divadle u Hybernů (V. Mihule 1791–93, F. Spengler 1793–95, K. F. Guolfinger von Steinsberg 1796–98, A. Schopf 1798, J. K. Liebich 1799–1806). I přes klesající zájem o tradiční italskou operu se G. pokoušel zajistit své společnosti prosperitu. Nabízel atraktivní repertoár postavený na pravidelném uvádění oper Mozartových (Così fan tutte [Takové jsou všechny], Nosticovo divadlo 1791, Lipsko léto 1792) a v italských překladech vytvořených speciálně pro zdejší divadlo hrál i opery komponované původně na německé texty (Mozart: Il flauto magico [Die Zauberflöte]; Il Principe d’Ithaca [Telemach, Prinz von Ithaka, h: F. A. Hoffmeister, l: E. Schikaneder]) a hostoval ve Varšavě, Lipsku a Drážďanech. Zaměstnával kvalitní pěvecké síly (M. Danzi, T. Strinasacchi, A. Campi, M. L. Caravoglia-Sandrini) a instrumentalisty, kteří tvořili proslulý orchestr řízený dirigenty a kapelníky zvučných jmen. Mnozí z nich pro divadlo též komponovali (J. J. Strobach, V. Praupner, J. K. Kuchař, F. Danzi, J. J. Rösler, G. Liverati).
V polovině devadesátých let 18. stol. přiměla G. konkurence Vlastenského divadla vedeného A. Gramsem k pokusu o provedení oper v češtině. Byly to opery buffy G. Paisiella Nanynka a Kubíček (Naninka a Kubiczek) a Služka paní (Diewka Panni, La serva padrona), hrané 1795/96 za účasti pěvkyně T. Strinasacchi a manželů Wieserových. Původní verzi dvouaktové komické opery o Nanynce a Kubíčkovi Il matrimonio inaspettato [Nečekané manželství] dával v Praze už P. Bondini pod názvem La contadina di spirito [Důvtipná venkovanka, 1786] a G. zařadil také její italskou inscenaci pojmenovanou Giacomo e Ninetta na léto 1796, kdy část jeho souboru v době stavebních úprav Nosticova divadla vystupovala v domě U Železných dveří s nepříliš navštěvovaným programem komických oper a pantomim. Určit předlohu české verze umožnil teprve nález části rukopisného klavírního výtahu s kavatinou Giorgina s českým textem „Ty nevíš Nanynko, jak túze se saužím“ (⇒ Jonášová 2002).
Od září 1804 převzal G. do své správy i Vlastenské divadlo, sídlící tehdy už v Malostranském divadle v tzv. Raymannovském domě, které se po převzetí vlastenského privilegia stavy (1. 8. 1805) stalo pobočnou scénou Stavovského divadla. V této době prosadil podnikatelsky výhodné provádění českých inscenací souborem Vlastenského divadla v neděli a ve svátek odpoledne ve Stavovském divadle, jež však už jeho následovníku J. K. Liebichovi povoleno nebylo. Úplný seznam těchto her (září 1804–červen 1806) pořídil výpisem z účetních knih divadla ředitel Liebich na důkaz toho, jakou ztrátu utrpěl zákazem odpoledních českých představení. Po G. smrti byla pražská italská operní společnost v dubnu 1807 rozpuštěna.
Prameny a literatura
Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži – hudební archiv (ve vlastnictví Arcibiskupství olomouckého), sign. N/a IX/2 85, přív. 3: La liberatrice del popolo giudaico nella Persia o sia l’Ester (h: C. Ditters von Dittersdorf, l: I. Pintus), Vienna 1773 (G. – Assuero) ⇒ Sehnal, č. 268; sign. N/a IX/2 85: Metilde ritrovata (h: P. Anfossi, l: G. Petrosellini), Vienna 1778 ([Faustina?] G.– Clarice, obsazení vepsáno) ⇒ Sehnal, č. 264; MMP a Strahovská knihovna, cedule; NA, fond ZV, kart. 1196, č. 5: Auszug aus dem… Kassabuche über Empfang und Ausgaben bei den… böhmischen Spektakeln im altstädt. Nationaltheater pro Ao 804, 805, 806 [výpis účetní knihy českých představení Stavovského divadla]; NK, sign. 65 G 19, série XIX b1, č. 11: Theater-Ordnung, welche von der k. k. Stadthauptmannschaft zur allgemeinen Wissenschaft und Beachtung bekannt gemacht wird, Prag 1804; Inventarium über die Beym Theater befindliche Decorationes und all übrige Einrichtungen Anno 1791 + inventář dekorací z majetku G. (1795) + korespondence o prodeji divadla s kupní smlouvou (kopie rkp. KČD) ⇒ Srba 2005; NMk, sign. MS IV G 13 a MS XVIII B 64: cedule, vlepené v rukopisech J. Jeníka z Bratřic (Bohemica V, za s. 420; Pamětihodno III, za s. 122); libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Sartori, ⇒ Meyer. • Almanach des Theaters (Wien) 1774; Historisch-Kritische Theaterchronik (Wien) 1, 1774; díl 1, s. 15n.; GTK 1776, s. 265; 1791, s. 143–147; 1793, s. 143–147; 1794, s. 301n.; 1800, s. 285n.; nesign.: Warschau, Beitrag zur Geschichte des deutschen Theaters (Berlin–Leipzig) 1776, s. 91–92; Taschenbuch von der Prager Schaubühne 1778, s. 114; Das Pragerblättchen 1785; nesign.: Italienische Operngesellschaft, Schematismus (Prag) 1789, s. 267n.; J. F. Schütze: Hamburgische Theater-Geschichte, Hamburg 1794, reprint Leipzig 1975, s. 376n.; ***k. [F. Němeček]: Einige Nachrichten über den Zustand des Theaters in Prag. Im Dezember 1794, AEJ 1794, sv. 2, s. 564–570; nesign.: Italienische Operngesellschaft des Hrn. G., Theater – Kalender / Taschenbuch fürs Theater (Mannheim) 1795, s. 91; Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag, 1796, reprint ed. O. Biba, München–Salzburg 1976, s. 151; [F. X. Němeček?]: Ueber den Zustand der Musik in Böhmen, Allgemeine musikalische Zeitung (Leipzig) 2, 1800, č. 28–31, cit. dle Mozart auf der Reise nach Prag, Dresden, Leipzig und Berlin, ed. R. Angermüller, Bad Honnef 1995, s. 50n.; nesign.: Personenstand der k. ständischen Schaubühne in Prag, Der Böhmische Wandersmann 1801, s. 247n.; nesign.: Prag, Eunomia (Berlin) 1, 1801, s. 182–184; Ludwig Wollrabe’s Chronologie sämmtlicher Hamburger Bühnen nebst Angabe der meisten Schauspieler, Sänger, Tänzer und Musiker, welche seit 1230 bis 1846 an denselben engagirt gewesen und gastirt haben, Hamburg 1847, s. 61; Teuber I 1883, s. 268–279, 330, 336; Teuber II 1885, s. 129n., 150, 206, 217, 232–237, 248–268, 291, 300, 306, 308, 311, 313, 321–331, 339–371, 377–380, 390, 410, 418, 422; T. Wiel: I Teatri Musicali Veneziani del Settecento, Venezia 1897, reprint Leipzig 1979, s. 251, 345n.; Vzájemné dopisy Josefa Dobrovského a Josefa Valentina Zlobického z let 1781–1807, Praha 1908, s. 101; E. Rychnovsky: Aus der alten Prager Theaterzeit, Prager Tagblatt 4. 6. 1912; A. Schering: Johann Sebastian Bach und das Musikleben Leipzigs im 18. Jahrhundert, Leipzig 1941 (Musikgeschichte Leipzigs III), s. 557–583; G. Gugitz: Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 124: J. Prosnak: Kultura muzyczna Warszawy XVIII wieku, Kraków 1955; M. Rulikowski–B. Król: Warszawsky teatr Sułkowskich: dokumenty z lat 1774–1785, Wrocław 1957; B. Król: Joseph Kurz Bernardon in Warschau, Maske und Kothurn(Wien) 4, 1958, s. 142n.; Ch. Raeburn: Mozarts Opern in Prag, Musica (Kassel) 13, 1959, s. 159–163; T. Volek: Über den Ursprung von Mozarts Oper „La Clemenza di Tito“, Mozart-Jahrbuch 1959, Salzburg 1960, s. 274–286 + Repertoir pražské Spenglerovy divadelní společnosti v sezóně 1793–1794, Miscellanea musicologica 14, 1960, s. 5–26 + Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–8, tamtéž 16, 1961; W. Schuh: Il Flauto magico, Festschrift F. Blume zum 70. Geburtstag, ed. A. A. Abert–W. Pfannkuch, Kassel 1963, s. 327–339; O. Michtner: Das alte Burgtheater als Opernbühne, Wien 1970, s. 133; G. Zechmeister: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747 bis 1776, Wien 1971, s. 351; K. Wierzbicka-Michalska: Aktorzy cudzoziemscy w Warszawie w XVIII wieku, Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk 1975, s. 138n., 141–154; 174–183, 210, 221; J. Beránek: K otázce hudební složky českých korunovačních slavností v roce 1791. Na okraj jednoho problému mozartovské historiografie, Miscellanea musicologica 30, 1983, s. 81–113; Mozartův Don Giovanni v Praze, ed. V. Ptáčková, Praha 1987; Berkovec 1989, s. 68, 83n., 86n., 93, 113n.; R. Eisinger: Das Hagenmarkt-Theater in Braunschweig (1690–1861), Braunschweig 1990; Mozartovy opery pro Prahu, ed. V. Ptáčková, Praha 1991; R. Angermüller: D. G., Mozarts Impresario, Mitteilungen der Internationalen Stiftung Mozarteum (Salzburg) 50, 2002, s. 1–15; M. Jonášová: Paisiellovy opery v Praze, Hudební věda 39, 2002, s. 193, 206, 216n.; B. Srba: Jevištní výpravy Josepha Ignatze Platzera v Nostitzském divadle 1783–1804, DR 16, 2005, č. 2, s. 21–36. • ADB, DBI, DEUM, Dlabač, ES, MGG, NDp, Verti
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 208–212
