Psán též Biron von Curland. – Rodné město B. bylo pod tehdejším názvem Mitava (Mittau) hlavní městem Kuronska. Vzestup rodu Bironů, kuronského šlechtického rodu vestfálského původu, je spjat s Ernestem Johannem Bührenem (1690–1772), synem lovčího kuronského vévody. Oblíbila si jej ovdovělá kuronská vévodkyně Anna Ivanovna (1693–1740), neteř ruského cara Petra Velikého, a po svém nástupu na ruský trůn (1730) z něj učinila prvního ministra, jehož tvrdou vládu 1730–40 nazývají ruští historikové „bironovštinou“. Na základě smyšleného příbuzenství s francouzským vévodským rodem Bironů dosáhl Ernest Johann ruského a říšského hraběcího titulu a 1737 se přičiněním carevny stal vévodou kuronským a jeho nejstarší syn Petr, kterého ke křtu nesl car Petr Veliký, dědičným kuronským princem. B. sdílel osudy otce, jenž se po smrti carevny 1740 na krátkou dobu stal regentem Ruska, ale už v tomtéž roce byl zatčen, odsouzen na smrt, těsně před popravou omilostněn a poslán do vyhnanství na Sibiř. 1762 jej Kateřina II. povolala zpět a Kuronsko mu bylo vráceno. B. převzal vládu nad vévodstvím 1769 a za vysoké finanční odškodnění a za uznání všech vévodských práv pro svůj rod je 1795 postoupil Ruské říši. Přestěhoval se na panství zaháňské v Dolním Slezsku (tehdy součást Pruska, dnes v Polsku), které zakoupil 1785/86 od Lobkoviců, a 1796 rozhodl, že se hlavním sídlem rodiny stane Náchod, který spolu s Ratibořicemi a Rýzmburkem 1792 zakoupil ve veřejné dražbě. Pobýval též v Berlíně, kde vlastnil palác na třídě Unter den Linden a zámek Friedrichsfelde, a v Praze (1799 zakoupil dnešní Rohanský palác čp. 386 v Karmelitské ulici na Malé Straně).
Ze třetího manželství s Annou Charlottou Dorotheou (1761–1821) z rodu říšských hrabat von Medem, vzdělanou a uměnímilovnou dámou profrancouzské orientace, se z pěti dětí dožily dospělého věku tři dcery: Vilemína Friderika Kateřina (1781–1839), známá „paní kněžna“ z Babičky B. Němcové, Marie Luisa Pavlína (1782–1845), provdaná hohenzollernsko-hechingenská kněžna, a Johanna Kateřina (1783–1876). Nevlastní dcera Dorothea (1793–1862), manželka Alexandra Edmunda de Talleyrand-Périgord, se narodila ze vztahu Anny Charlotty Dorothey s hrabětem Alexandrem Batowskim (1758–1841). Všem dcerám se dostalo hudebního vzdělání, např. v Praze byl jejich učitelem hry na anglickou kytaru J. T. Held.
Vztah k umění získal B. v mládí na ruském dvoře v Petrohradě. Po návratu ze sibiřského vyhnanství často cestoval a sbíral umělecká díla v Holandsku, Francii a Itálii a navazoval kontakty s umělci. Do Mitavy pozval učence a umělce a založil zde akademii. Provozoval dvorní divadlo se stabilizovaným hereckým a hudebním souborem. Na jeho pozvání se 1782 stala kuronskou komorní pěvkyní a učitelkou vévodových dcer T. Batková. Zaměstnal i její sestry a váženému lipskému hudebníkovi J. A. Hillerovi, jejich učiteli, nabídl místo dvorního kapelníka, které Hiller 1785 přijal a zůstal s B. v kontaktu i v následujících letech. V Zaháni dal B. vybudovat koncertní síň a prostorný divadelní sál s jevištěm. Také Náchod se díky B. pobytům dočkal společenského a kulturního rozmachu. Na zámku bylo 1797 zřízeno náležitě vybavené divadlo a na blízkém Červeném vrchu „letní theatrum“. Divadelní fundus obsahoval osm scén se zeleným a žlutým pokojem, zahradou, lesem, ulicí, modrou jizbou, sál se sloupy, ale i dřevěného koně a stroj na déšť. Z pražské herecké společnosti K. F. Guolfingera von Steinsberg získal B. do svých služeb F. W. Arnoldiho, herce a upravovatele textů Fischera s manželkou a tenoristu M. Kadlečka. Působil tu dále herec F. A. Gautier a divadelní vlásenkář W. Diedolf (Dittolf, také pod jménem F. Lindner), herci Wilhelm, Berkmann a C. F. Krüger; herečky A. Leutnerová a J. Reinecková se staly vévodovými milenkami. S touto skupinou herců přišel i zpěvák, kapelník a skladatel V. Tuček. Činnost nového divadla s dvanáctičlennou kapelou, složenou většinou z Čechů, a s desetičlenným vévodovým hereckým souborem byla zahájena Mozartovým Donem Juanem (29. a 30. 10. 1797). Následovaly další opery, singspiely, veselohry a dramata, hrálo se pravidelně čtyřikrát týdně. Kvalitní herecký i hudební soubor měl zvuk v širších divadelních kruzích, o čemž svědčí dochovaná žádost herce Schwarze z Norimberka o angažmá v kuronském divadle. K podívané patřily i ohňostroje, hostiny pro chudé, skvělé bály, návštěvy akrobatů a krasojezdců z Prahy. Profesionální divadlo silně stimulovalo hudebníky a amatérské herce z panství. Don Juan byl uveden v zámeckém divadle nejprve ochotníky (dílo nastudovali adjunkti a dcery úředníků s 36 hudebníky z okolí, kteří bydleli na náklady vévody ve městě), stejně jako hra J. F. Jüngera Die Entführung [Únos, 14. 8. 1799]. Podle zpráv z Náchoda v Prager neue Zeitung sloužilo divadlo i k příležitostným produkcím při vévodových oslavách (28. 6. 1798, 14. 8. 1799). Zánik divadla způsobil dvorní rada Arnoldi, který unesl šestnáctiletou vévodovu dceru Johannu (4. 11. 1799) a přispěl tím i k B. úmrtí. Po zániku souboru odešel Tuček na místo kapelníka ve Vratislavi (už 1800). Herec C. F. Krüger (1765–1828) se uplatnil u dvorního divadla ve Vídni, manželé Batkovi se vrátili do Prahy.
Prameny a literatura
SOA Zámrsk, Velkostatek Náchod, fond Kurländische Angelegenheiten. • Prager neue Zeitung 1799, s. 626, 833; E. v. Binzer: Drei Sommer in Löbichau 1819–21, Stuttgart 1877; A. Kubíček: Rohanský palác v Praze na počátku XIX. století, Časopis Společnosti přátel starožitností československých v Praze 46, 1938, s. 65–76; K. Fiala: Mozartova opera Don Juan na náchodském zámku za vévody Petra Kuronského, Věstník pěvecký a hudební 46, 1942, č. 4–6 + Náchodská premiéra Dona Juana, Hudební rozhledy 9, 1956, s. 286n. + Kulturní život na zámku náchodském, Hradecký kraj, Hradec Králové 1958, s. 253–266; H. A. Frenzel: Brandenburg-Preussische Schlosstheater, Berlin 1959, s. 181–184; S. V. Klíma: Náchod, Opus musicum (Brno) 1, 1969, s. 239–241; S. Bohadlo: Hudební tradice Náchoda, Náchod 1984; T. Volek: Repertoár pražské Spenglerovy divadelní společnosti v sezóně 1793–1794, Miscellanea musicologica 15, 1960, s. 5–26 + Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–8, tamtéž 16, 1961; Berkovec 1989, s. 128; J. Pömerl: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, DR 3, 1992, č. 4, s. 3–17; H. Sobková: Kateřina Zaháňská, Praha 1995 + Útěk princezny Johany, Cour d’honneur. Hrady, zámky, paláce 2, 1998, s. 62–68; Pamětihodnosti panství Náchod a osudy, které za posledních 5 desetiletí sám prožil a zapsal vrchnostenský úředník během tohoto období na jmenovaném panství ustanovený, penzionovaný důchodní Jan Müller, ed. V. Vlčková, Stopami dějin Náchodska (Náchod) 3, 1997, s. 145n., 178–180; J. Županič–M. Fiala–F. Stellner: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001.
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 59–60
