Příjmení psáno také jako Gluk, Gluckh, Kluk, Kluck, Klug, Kluch. – S českým prostředím se G. seznámil v raném mládí, když se jeho rodiče 1717 přestěhovali z Horní Falce do Čech. Otec Alexander Johannes, lesník ve šlechtických službách, se tehdy stal nadlesním v Zákupech. 1722–27 byl ve službách hraběte Filipa Josefa Kinského a rodina bydlela v Horní Chřibské. 1727 vstoupil do služeb hraběte Filipa Hyacinta Lobkovice a působil na jeho panství v Jezeří u Mostu (Eisenberg). O G. rodičích se zachovaly četné archivní záznamy (⇒ Gerber 1941); oba jsou pochováni v Horním Jiřetíně. Hudebně nadaného mladého G. české prostředí jistě ovlivnilo. Získal zde základní hudební vzdělání, učil se hře na housle, violoncello a zpěvu. Studia na gymnáziu v Chomutově jsou doložena jen v případě jeho bratra. První dochovaná archivní zpráva o G. pochází až z 1731, kdy přišel do Prahy a zapsal se na filozofickou fakultu. Během pražského pobytu se dál vzdělával v hudbě, zpíval a hrál na kůrech kostelů. Pro jeho budoucí skladatelské zaměření byla nepochybně důležitá tehdejší představení italské operní společnosti A. Denzia ve Šporkově divadle. Mnohaletý G. pobyt v Čechách dokládá i pozdější výrok jeho žáka A. Salieriho, že G. rodným jazykem byla čeština.
V polovině třicátých let 18. stol. odešel G. do Vídně a s podporou svých patronů z rodu Lobkoviců se uplatňoval jako hudebník. Patrně počátkem 1737 pokračoval do Milána, kde studoval u G. B. Sammartiniho, a Itálie se pro něj stala zemí rozhodujících hudebních podnětů. 1745 přijal pozvání k návštěvě Londýna, kde se spřátelil s G. F. Händlem a kde měli v březnu 1746 společný koncert. Poté strávil několik let na cestách po evropských městech jako kapelník operní společnosti P. Mingottiho. Po sezonách v Německu a Dánsku zavítal opět do Čech, kde 1749/50 a 1751/52 působil jako kapelník operní společnosti G. B. Locatelliho. 1752 se G. trvale usídlil ve Vídni, kde jej intendant dvorního divadla a hudby hrabě G. Durazzo zaměstnal objednávkami původních zpěvoher a úprav francouzských komických oper, s nimiž ve Vídni hostující francouzská divadelní společnost sklízela veliký úspěch. Práce jej zaujala natolik, že brzy začal skládat vlastní komické opery: Le cinesi [Číňanky, 1754, 2006 provedl soubor Collegium 1704 v Mnichově Hradišti], L’innocenza giustificata [Ospravedlněná nevinnost, 1755], La fausse esclave [Falešná otrokyně, 1758] a nejslavnější La rencontre imprévue, původně Les pèlerins de Mecque [Nečekané setkání aneb Poutníci do Mekky, 1764]. V říjnu 1774 byl jmenován vídeňským dvorním skladatelem s vysokým platem. Od počátku osmdesátých let churavěl, při zkouškách na svou poslední operu Echo et Narcisse (1779) byl postižen záchvatem mrtvice.
G. intenzivní hudebnědramatickou tvorbu lze sledovat ve všech jeho působištích, kde charakter kompozic těsně souvisel s místními provozními podmínkami a zvyklostmi. V Itálii uspěla jeho první opera seria Artaserse (1741) a z dalších oper, které v Itálii složil, zaujala zvláště Ipermestra (Benátky 1744, Praha 1750). 1752 byla v Neapoli provedena La clemenza di Tito [Velkomyslnost Titova]. Pro Řím složil operu Antigono (1756), za niž mu papež udělil rytířský titul „Cavaliere“ (obdobný titul vyšší třídy dostal později od papeže W. A. Mozart, ale na rozdíl od něj se poté G. až do smrti podpisoval „Ritter“ nebo „Chevalier“). 1763 byla v Bologni za účasti skladatele provedena opera Il trionfo di Clelia [Cleliino vítězství], titulní roli G. napsal pro nadějnou zpěvačku A. M. Girelli.
Vídeňským skladatelským debutem byla opera Semiramide riconosciuta [Znovupoznaná Semiramis, 1748], uvedená při znovuotevření renovovaného dvorního divadla. Durazzo seznámil G. s libretistou R. de Calzabigim a z jejich spolupráce vznikly balety Don Juan ou Le festin de pierre [Don Juan aneb Kamenná hostina, 1761] a Semiramis (1765) v choreografii G. Angioliniho, obsahující výrazné novátorské hudebnědramatické postupy. Společně s Calzabigim vytvořil G. tzv. reformní opery Orfeo ed Euridice (1762), Alceste (Vídeň 1767) a Paride ed Elena (1770). Dalším G. spolupracovníkem se stal francouzský libretista B. Le Blanc du Roullet, působící na francouzském vyslanectví ve Vídni, jenž podle Racinovy předlohy vytvořil pro G. libreto Iphigénie en Aulide (provedena v dubnu 1774 v Paříži za G. přítomnosti). V srpnu 1774 následovalo v Paříži provedení francouzské verze Orfea a Eurydiky(Orphée et Euridice). Do 1779 pak G. podnikl pět cest do Paříže, vždy spojených s tvorbou nové francouzské opery (Armide 1777, Iphigénie en Tauride 1779, Echo et Narcisse 1779) nebo s uvedením nové verze některé ze svých starších oper (L’arbre enchanté [Očarovaný strom, 1978 provedeno na AMU v Praze], La Cythère assiégée [Obležení Kythéry], Alceste). V říjnu 1781 ještě připravil německou verzi Ifigenie na Tauridě.
G. byl čelným reformátorem italské opery seria, jejíž podoba byla od poloviny 18. stol. všeobecně považována za nevyhovující. Publikum nepřijímalo jeho počiny vždy se souhlasem, avšak v 19. stol. se k jeho pojetí hudebního dramatu přihlásili znovu němečtí skladatelé v čele s R. Wagnerem. V tzv. reformních operách volili G. a Calzabigi dramatické příběhy s přehledným dějem a vycházeli ze zásady, že hudba se musí podřizovat textu a usilovat o charakteristiku postav a situací, což zároveň předpokládalo vyloučení kastrátů a tradičních koloratur. Snahou bylo posílit funkci hudebních prostředků a současně zjednodušit melodický výraz. Árie da capo nahradily strofické nebo prokomponované písně. Další zásadou bylo omezení pěveckých manýr a falešného patosu, uplatnění různých forem recitativu, zapojení duetů, ansámblů a sborů do děje, posílení funkce orchestru a požadavek souvislosti předehry a děje opery. Oba autoři zdůrazňovali, že „prostota, pravda a přirozenost jsou největší originalitou ve všech uměleckých projevech“. Podstatu svých reformních snah vysvětlil G. v rozsáhlé předmluvě k vydání partitury Alcesty (1769). Ve francouzských operách se snažil o těsnou vazbu vokální linky na text. G. vytvořil na delší dobu přijatelný sloh vážné opery. Jeho vliv se bezprostředně projevil v dílech Méhula, Cherubiniho a Spontiniho. Hluboce působila G. hudba i na Berlioze a jeho estetické zásady nově interpretoval R. Wagner.
Dvě G. opery byly vůbec poprvé uvedeny v Praze, a to Ezio (karneval 1750) a velká výpravná opera Issipile (1752). Ezia vypravil Locatelli s velkou péčí a do věnování určeného „všem dámám podporujícím operu“ napsal, že dílo je „novou skladbou slavného a renomovaného mistra Glucka“. Dojmy z generální zkoušky opery Issipile zaznamenal hrabě Jan Josef z Vrtby ml., který kromě jiných zmínek o G. pražském pobytu zapsal 7. ledna 1752 do deníku, že rozpoznal v G. hudbě „nový cizí a zvláštní vkus“ a operu zhodnotil jako znamenitou skladbu, která došla všeobecné pochvaly. Také opera comique La rencontre imprévue se v německém překladu Die unerwartete Zusammenkunft oder Die Pilgrime von Mekka objevila v repertoáru divadelních společností v českých zemích (1777 Brunianova společnost v pražském Divadle v Kotcích, 1789 Wotheho společnost v městském divadle na Zelném trhu v Brně). Reformní opery pronikaly do českých zemí s velkým opožděním (Alceste ve StD poprvé německy 1846, Iphigenia auf Tauris 1817), obvykle až ve druhé polovině 19. stol., výjimkou bylo provedení německé verze opery Orpheus und Euridicespolečností R. Waitzhofera v Brně 12. 12. 1779 (česky: Orfeus 1864 Praha, Armide 1866 Praha, Ifigenie v Aulidě 1872 Praha, Ifigenie na Tauridě 1890 Praha). Mimořádným příznivcem G. děl byl hrabě Heinrich Wilhelm Haugwitz (1770–1842), který je v letech 1808–42 uváděl ve svém zámeckém divadle v Náměšti nad Oslavou ve vlastních německých překladech a úpravách (Iphigenia in Aulis, Iphigenia in Tauris, Alceste, Orpheus und Euridice, Armide, Echo und Narcisse, Paride ed Elena, Die Pilgrime von Mecca). G. hudba znamenala pro Haugwitze „ztělesnění nejvznešenější síly rozumu“. Pro výskyt gluckovských hudebních pramenů mají mimořádný význam některé české a moravské hudební sbírky.
Edice
Christoph Willibald Gluck: Sämtliche Werke, ed. R. Gerber, G. Croll, Ch.-H. Mahling, Kassel 1951n. (do 2001 vydáno 33 sv.); soupis tvorby ⇒ I. Brandenburg in MGG.
Prameny a literatura
NK (v rámci Souborného hudebního katalogu): zpracování českých gluckovských pramenů pro souborné vydání (1992–95), shromážděno na 400 opisů a starých hudebních tisků a na 200 tištěných a rukopisných libret (do 1850) z fondů: MZMh; MZK; SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, Schwarzenberská hudební sbírka; APH – Hudební knihovna Metropolitní kapituly pražské; Archiv Pražské konzervatoře; ČMH; Nelahozeves – zámek, Lobkowiczká hudební sbírka (v majetku rodiny); AMB, fond Knihovna Mitrovských, sign. Mitr 4056: Orpheus und Euridice, Brünn 1779; další libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Sartori, ⇒ Meyer. • Taschenbuch von der Prager Schaubühne 1778, s. 48n.; G. M. Leblond: Mémoires pour servir à l’histoire de la révolution opérée dans la musique par M. le Chevalier G., Naples 1781, reprint Amsterdam 1967, něm. překlad J. G. Siegmeyer, Berlin 1823, 2. vyd. 1837; A. Schmid: Ch. W. Ritter von G., Leipzig 1854; Musiker Briefe I–II, ed. L. Nohl, Leipzig 1867, 2. vyd. 1873; A. B. Mary: G. und die Oper I–II, Berlin 1883, reprint Hildesheim 1970; Teuber I 1883, s. 205, 211; Teuber III 1888, s. 199, 265, 421, 445; C. H. Bitter: Die Reform der Oper durch G. und R. Wagner, Braunschweig 1884; O. Hostinský: Krištof Vilibald Gluck, Praha 1884; A. Wotquenne: Thematisches Verzeichnis der Werke von Ch. W. G., něm. překlad J. Liebeskind, Leipzig 1904, reprint Hildesheim–Wiesbaden 1967; J. Liebeskind: Ergänzungen und Nachträge Wotquennes „Thematischen Verzeichnis“, Leipzig 1911; Gluck-Jahrbuch (Leipzig) 1–4, ed. H. Abert, 1913–18; J. Löwenbach: G. a Čechy, Hudební revue 7, 1914, s. 497–508; E. H. Müller: Angelo und Pietro Mingotti, Dresden 1917, s. 46–55, 68–72, 83n., 87–96, XCVI–XCIX; CXXIIIn. + G. und Mingotti, Gluck-Jahrbuch (Leipzig) 3, 1917, s. 1–14; R. Haas: Die Wiener Ballett-Pantomime im 18. Jahrhundert und G. Don Juan, Studien zur Musikwissenschaft (Wien) 10, 1923, s. 6–36 + G. und Durazzo im Burgtheater, Zürich–Wien–Leipzig 1925; H. Abert: G., Mozart und der Rationalismus,Gesammelte Schriften, ed. F. Blume, Halle 1929 + G. italienische Opern bis zum „Orfeo“, tamtéž; A. Einstein: G., London 1936, 2. vyd. 1954; O. Kamper: Hudební Praha v XVIII. věku, Praha 1936, s. 77, 92–94, 144, 184, 235; V. Mentberger: Z deníku Jana Josefa hraběte z Vrtby, XXI. Ročenka Národopisného musea Plzeňska za rok 1939, Plzeň 1940, s. 9, 19; H. J. Moser: Ch. W. G., Stuttgart 1940; R. Gerber: Ch. W. G., Potsdam 1941, 2. vyd. 1950; C. Hopkinson: A Bibliography of the Printed Works of C. W. v. G. 1714–1787, London 1959; revid. vydání 1967; The Collected Correspondence and Papers of Ch. W. G., ed. H. Müller v. Asow–E. H. Müller v. Asow, přel. S. Thomson, London 1962; F. Hadamowsky: Die Wiener Hoftheater (Staatstheater) 1776–1966 I, Wien 1966, s. 5, 11, 66, 94, 129; B. Geist: G. symfonie D dur rediviva, Hudební věda 5, 1968, s. 147–151; E. Klimešová: Hudba na zámku ve Strážnici, dipl. práce, MU Brno 1969 + Strážnice. Kapitoly z hudební topografie, Opus musicum (Brno) 1, 1969, s. 178n.; M. Rutová: Valdštejnská hudební sbírka v Doksech, dis., FF UK Praha 1971; A. A. Abert: Die Bedeutung der Opera seria für G. und Mozart, Mozart-Jahrbuch 1971/72, Salzburg 1972, s. 68–75 + Die Oper zwischen Barock und Romantik, Acta musicologica (Basel) 49, 1977, s. 175–182; K. Hortschansky: Parodie und Entlehnung im Schaffen Ch. W. G., Köln 1973; W. Baethge: Philosophisch-ästhetische Untersuchungen zur Opernreform Ch. W. G., dis., Halle 1972; R. Angermüller: Reformideen von Du Roullet und Beaumarchais als Opernlibrettisten, Acta musicologica (Basel) 48, 1976, s. 227–253; D. Heartz: Haydn und G. im Burgtheater um 1760: Der neue krumme Teufel, Le Diable à quatre und die Sinfonie „Le soir“, Kongreßbericht Bayreuth 1981, s. 120–135; M. Poštolka: G. Marginálie k dvoustému výročí úmrtí, Hudební rozhledy 40, 1987, s. 518–521; E. Grossegger: Theater, Feste und Feiern zur Zeit Maria Theresias 1742–1776, Wien 1987, s. 179, 199, 224–226, 271, 284n., 346; Ch. W. G. und die Opernreform, ed. K. Hortschansky, Darmstadt 1989; J. Sehnal: G. im Repertoire des Schloßtheaters des Grafen Haugwitz in Náměšť nad Oslavou, Kongreßbericht „Gluck in Wien“, ed. G. Croll, Kassel 1989, s. 171–177; G. Buschmeier: „Ezio“ von Prag und Wien. Bemerkungen zu den beiden Fassungen von G. „Ezio“, tamtéž, s. 85–88; T. Volek: Italská opera a další druhy zpívaného divadla, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 47n.; J. Pešková: Opery ve schwarzenberské hudební sbírce v Českém Krumlově, Barokní divadlo na zámku v Českém Krumlově, Praha–České Budějovice 1993, s. 224–259; I. Brandenburg: G. und Böhmen, Die Oper in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien, ed. T. Fuchs, Regensburg 1996, s. 28–35; M. Jonášová: Italské operní árie v repertoáru katedrály sv. Víta v Praze. Sehlingova éra (1737–1756), Hudební věda 38, 2001, s. 169, 283n., 292n., 297n.; L. Tufano: Josef Mysliveček e l’esecuzione napoletana dell’Orfeo di Gluck (1774), tamtéž 43, 2006, s. 257–279. • Grove, Grove O, LDM, Meyer, MGG, Piper, Sartori, Stieger
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 196–199
