Příjmení psáno také Gaßmann, Gaismann, Gasman, Gazman, Gaszmann. – Předpokládá se, že studoval na jezuitském gymnáziu v Chomutově a že další hudební vzdělání získal u ředitele mosteckého kůru J. Vobořila. Tyto informace však archivní průzkum (⇒ Dichtl 1997) nepotvrdil, podobně jako G. pobyt v Karlových Varech 1742, kde si měl jako harfenista vydělávat na cestu do Itálie. Podnikl ji proti vůli rodičů a 1742–45 studoval v Bologni a v Benátkách. Pro benátská divadla 1757–62 komponoval italské opery. Jako první byla 1757 uvedena opera Merope v divadle S. Moisè, 1759 pak G. první opera buffa Gli uccellatori [Ptáčníci], s níž zahájil kariéru jednoho z předních skladatelů italské buffy předmozartovského období. 1762 přišel G. do Vídně a 1763 se zde natrvalo usadil, angažován zprvu jako baletní skladatel a 1764 ustanoven císařským dvorním divadelním kapelníkem jako následovník Ch. W. Glucka. Nejpozději 1766 se stal dvorním komorním skladatelem a 1772 převzal po smrti G. Reuttera ml. místo císařského dvorního kapelníka. 1771 inicioval založení vídeňské Společnosti hudebních umělců pro podporu vdov a sirotků (Musikalische Sozietät der Witwen und Waisen – Tonkünstlersozietät). První akademie této společnosti, na níž bylo 29. 3. 1772 provedeno G. oratorium La Betulia liberata [Osvobozená Betulie], se stala první veřejnou koncertní produkcí ve Vídni. G. žákem byl A. Salieri. G. předčasně zemřel na následky zranění, které utrpěl při cestě do Itálie.
Ve funkci skladatele a kapelníka komponoval pro dvorní divadla sbory, balety, sinfonie a doplňková zpěvní čísla, pro dvorské slavnosti skládal opery seria, mj. Il trionfo d’amore [Triumf lásky, azione teatrale, l: P. Metastasio, Schönbrunn 25. 1. 1765] k příležitosti sňatku Josefa II. s Marií Josefou Bavorskou a operu Amore e Psiche (l: M. Coltellini, 5. 10. 1767) k plánované svatbě rakouské arcivévodkyně Marie Josefy s neapolským následníkem trůnu Ferdinandem IV., podobně jako na zakázku pro italská divadla (např. L’opera seria a Ezio pro benátský karneval 1769 a 1770).
Úspěchu a proslulosti dosáhl především svými buffami. Zpočátku byla jeho vzorem benátská produkce, zvláště kompozice B. Galuppiho. G. zralá díla ztělesňují samostatnou vídeňskou tradici, v níž se slučují zdroje a inspirace benátské, picciniovské, opera comique, singspiel i opera seria a podněty Gluckovy. Představují jednu z podob předmozartovské buffy, charakteristickou bohatě rozvinutým a suverénně zvládnutým hudebním vyjádřením. Hudba byla už schopna převzít režii jevištního dění, ale v G. tvorbě nejsou takové momenty příliš časté. Skladatel sice umisťuje dějové momenty do přesně vytčených míst hudebního průběhu, v řadě stěžejních dějových bodů však ponechává realizace komického efektu slovu a herecké akci. Dramaticky samostatná hudební gestika se objevuje spíše ojediněle, a hudba tak zůstává doplňujícím prvkem struktury. I přesto G. dosáhl značné virtuozity a vynalézavosti v nebývale rozsáhlých hudebních úsecích plného orchestrálního lesku, v nápaditých sólistických instrumentálních figurách a v předstíraných metrických nepravidelnostech, realizovaných na pozadí přísného periodického členění. Takovým dílem je La contessina [Slečna hraběnka, dramma giocoso per musica, l: M. Coltellini dle Goldoniho], poprvé uvedená 3. 9. 1770 ve speciálně postavené budově na náměstí v Uničově [Mährisch-Neustadt] při příležitosti politického jednání Josefa II. s Friedrichem II. Buffu, jejímž námětem je překonání stavovských rozdílů sňatkem mezi oklamanou sebevědomou komtesou, podporovanou otcem, náležitě pyšným na svůj šlechtický původ, a vítězícím mazaným kupeckým synkem, vzápětí po premiéře převzala do svého repertoáru také Bustelliho operní společnost a uvedla ji v Drážďanech a v Braunschweigu (1772). Bustelli hrál G. buffy také v Praze a v Karlových Varech: Gli uccelatori [Ptáčníci, 1765]; Il viaggiatore ridicolo [Směšný cestující, 1767, podzim 1767 Drážďany]; L’amore artigiano [Řemeslnická láska, 1774]. V osmdesátých letech 18. stol. je v německých překladech v Praze uváděla společnost Wahrova, ve stejné době se hrály i v Brně v překladech L. Zehnmarka (Die Liebe unter den Handwerksleuten). Několik novodobých inscenací G. oper bylo uskutečněno koncem 20. stol. (La notte critica [Kritická noc], l: Goldoni, Vídeň 1768, Jihočeské divadlo České Budějovice 1994, JAMU Brno 1999; La contessina, Komorní opera Orfeo 1996).
G. patřil ke skupině hudebníků označovaných ve své době za špičkové hudební umělce pocházející z Čech. Jeho biografie byla zařazena do dobové publikace A. Voigta Effigies virorum eruditorum atque artificum Bohemiae et Moraviae. Je známo, že si udržoval přehled o pražském hudebním životě a jeho osobnostech.
Edice
La Contessina, ed. R. Haas, Wien 1914, reprint Graz 1960 (Denkmäler der Tonkunst in Österreich, sv. 42–44); Amore e Psiche (1767), faksimile ed. H. M. Brown–E. Weimer, New York 1977–84 (Italian Opera 1640–1770, sv. 87; libreto sv. 92); L’opera seria, tamtéž sv. 89, libreto sv. 96); La Betulia liberata, faksimile, New York–London 1987 (The Italian Oratorio 1650–1800: The Oratorio in Vienna before 1750, sv. 26).
Prameny a literatura
Archiv der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien: rkp. biografie F. L. G.; prameny uložené v českých zemích ⇒ Donath 1914 (ČMH, MZMh, zvl. SOA Třeboň, pracoviště Český Krumlov, Schwarzenberská hudební sbírka); libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Sartori, ⇒ Meyer. • A. Voigt: Effigies virorum eruditorum atque artificum Bohemiae et Moraviae II, Pragae 1775, s. 160–163; J. Sonnleithner: Biographische Skizze über F. L. G., Wiener Theater Almanach für das Jahr 1795, s. 31–56; Allgemeine musikalische Zeitung (Leipzig) 15, 1813, s. 78n.; T. Wiel: I Teatri Musicali Veneziani del Settecento, Venezia 1897, reprint Leipzig 1979, s. 211, 216n., 220, 223n., 230n., 234, 265n.; E. Steinhard: Ein alter deutschböhmischer Tonkünstler, Deutsche Arbeit (Berlin) 7, 1907/08, s. 745–754; G. Donath–R. Haas: F. L. G. als Opernkomponist, Studien zur Musikwissenschaft (Leipzig–Wien) 2, 1914, s. 34–211; F. Kosch: F. L. G. als Kirchenkomponist, 14, 1927, s. 213–240; C. Schoenbaum: Die böhmischen Musiker in der Musikgeschichte Wiens, 25, 1962, s. 480n.; G. Zechmeister: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747 bis 1776, Wien 1971, s. 139, 265–269, 273, 280n., 287–291, 306–308, 311–313, 346–349, 358, 373; R. Strohm: Die italienische Oper im 18. Jahrhundert, Wilhelmshaven 1979, s. 278–290; J. Vyšohlídová: Bohemika ve sbírce autografů Státní knihovny v Berlíně, Miscellanea musicologica 32, 1988, s. 110–112; J. Pešková: Opery ve Schwarzenberské hudební sbírce v Českém Krumlově, Barokní divadlo. Divadelní a hudební kultura na zámku v Českém Krumlově, ed. V. Ptáčková, Praha 1993, 224n.; A. Sommer-Mathis: Tu felix Austria nube. Hochzeitsfeste der Habsburger im 18.Jahrhundert, Wien 1994, s. 110–114, 145–148; R. Kleinertz: Musik als Parodie. Bemerkungen zu F. L. G. Dramma giocoso La contessina, Die Oper in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien, ed. T. Fuchs, Regensburg 1996, s. 40–50; K. Dichtl: F. L. G. und seine Zeit, tamtéž, s. 36–39 + Novodobé gassmannovské bádání, Opus musicum (Brno) 29, 1997, s. 176–185. • ČHS, Dlabač, Grove, Grove O, LDM, MGG, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 188–191
