Pravděpodobně syn architekta Antonia G. (1650–1723). Spolu s otcem a bratrem Pietrem (1720–83) maloval a signoval ruinovou malbu s Octaviiným portikem (dnes v římské galerii Corsini).
Na podzim 1732 se G. objevil v Praze, kdy jej jako jevištního výtvarníka angažoval operní impresário A. Denzio. Dle libreta opery A. Lottiho Sidonio (l: P. Pariati) G. tehdy vytvořil zcela nové scénografické vybavení Šporkova divadla. 1733 se jeho jméno v libretech nevyskytlo. Je také možné, že část nových dekorací podlehla požáru, který v divadle v dubnu 1733 vypukl. Další dekorace G. vytvořil v karnevalové a jarní sezoně 1734 (L. Vinci: Siroe, G. Orlandini: Teuzzone), kterou Denzio své pražské působení oficiálně zakončil. Jeho zpěváci pak svépomocí uspořádali několik představení v malostranské míčovně, ale Denziovi se po aféře s věřiteli (mezi jeho bývalými zaměstnanci jako věřitel figuroval i G.) na jaře 1735 podařilo uspořádat ve Šporkově divadle ještě jedno představení (G. A. Paganelli: La pastorella regnante [Vládnoucí pastýřka]), pro něž G. opět vytvořil scénu. G. dekorační fundus vytvořený pro Denzia byl po dobu sporů s osamostatněným souborem předmětem oboustranného zájmu a vyjednávání. Od 1739 působil G. v Bayreuthu. Podle poznámky J. Q. Jahna v jeho literární pozůstalosti pracoval prý později za impresária G. B. Locatelliho (po 1748) znovu v Praze v Divadle v Kotcích (⇒ Preiss 1986). 1753 byl jmenován dvorním divadelním malířem a architektem nového operního divadla v Mnichově (Residenztheater), kde působil do konce života. Jeho jméno se však znovu objevuje v Čechách v souvislosti se zámeckým divadlem v Jindřichově Hradci (⇒ Port 1931).
Libreta Šporkova divadla zaznamenávají v G. výpravách mj. různé slavnostní sály s příležitostnou úpravou k volbě císaře, audienci, soudnímu řízení nebo svatbě, chrám s pozlacenými sochami, vězení (s opakovaným přívlastkem „strašlivé“), bitevní pole v nočním osvětlení, táborové scény, krajinu s výhledem na město Peking s císařskými hroby mezi palmami, pole s prospektem staré vesnice a pastýřskou chatrčí i interiér této chatrče s nuzným ložem. Jeho scénické návrhy, chované převážně v mnichovské grafické sbírce a zahrnuté zčásti do rytinového souboru École de l’Architecture Bavaroise (1775), ukazují inspiraci bibienovským stylem a dílem F. Juvary (barokní křivkové půdorysy zobrazených architektur, ⇒ Tintelnot 1939). Ve stylu G. B. Piranesiho vytvořil G. fantaskní kompozici žaláře (⇒ Prameny). Jeho pozdní práce naznačují obrat ke klasicismu.
Prameny a literatura
NGg, inv. č. 52551: návrh žalářní dekorace, nedatovaná rytina; libreta oper vypravených pro Šporkovo divadlo ⇒ Kneidl, ⇒ Freeman 1992. • J. Novák: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Jindřicho-Hradeckém, Praha 1901, s. 117; J. Port: Jihočeská theatralia, Věstník vlastivědné společnosti jihočeské (České Budějovice) 1, 1931 (příl. čsp. Jihočeský přehled 5, 1931/32), s. 17n. + Divadelní výtvarníci staré Prahy, Kniha o Praze III, ed. A. Rektorys, Praha 1932, s. 82n., 111–115 + Výtvarný odkaz barokního divadla v Čechách, Výstava umění v Čechách XVII.–XVIII. století, 1600–1800. Pražské barokoII, Praha 1938, s. 64; F. Teplý: Dějiny města Jindřichova Hradce I, sv. 4, Jindřichův Hradec 1936, s. 135; H. Tintelnot: Barocktheater und barocke Kunst, Berlin 1939, s. 101, 103n., 110, 144, 225n., 326; J. Hilmera: Jindřichův Hradec, Praha 1957, s. 26 + Co víme o scénickém zařízení zámeckého divadla v Jindřichově Hradci, Časopis Společnosti přátel starožitností 69, 1961, s. 93 + Perspektivní scéna 17. a 18. století v Čechách, Praha 1965, s. 44n.; P. Preiss: Italští umělci v Praze, Praha 1986, s. 429; D. E. Freeman: The Opera Theater of Count Franz Anton von Sporck in Prague (1724–35), Stuyvesant (N.Y.) 1992, s. 62–66. • DČD I, ES, Meyer, Sartori, Thieme–Becker
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 187–188
