Psán řidčeji též Bibbiena. V Praze od 1725 pobýval G.-B. bratr Giovanni Maria Fabian Sebastian, o jehož tvorbě není známo nic bližšího. – Syn Ferdinanda G.-B. (1657–1743), u něhož se vyučil za pobytu v Barceloně. 1712 doprovázel do Vídně otce, který se stal prvním divadelním inženýrem císařského dvora (příslušela mu péče o výtvarnou a technickou stránku představení). Giuseppe se na jeho pracích brzy aktivně podílel a 1716 vytvořil dekorace do plenérové inscenace Fuxovy opery Angelica vincitrice di Alcina [Angelika přemožitelka Alciny, tříaktová festa teatrale s licenzou, l: P. Pariati, 14. 9. 1716 na vodní ploše u letohrádku Favorita, dnes gymnázium nadace Theresianische Akademie]. V operních libretech je G.-B. od 1718 uváděn jako „druhý divadelní inženýr“, jehož činnost zahrnovala vedle tvorby divadelních výprav i návrhy slavobran, katafalků a dalších příležitostných dekorací. Významné úkoly mu přinesly svatební slavnosti pozdějšího saského kurfiřta Friedricha Augusta II. (jako král polský August III.) s rakouskou arcivévodkyní Marií Josefou (1719), sňatek prince Karla Albrechta Bavorského s Marií Amalií, dcerou Josefa I. (1722), a korunovace Karla VI. českým králem v Praze 1723. V té době už G.-B. zcela zastupoval svého nemocného otce, jehož titul prvního divadelního inženýra mu byl 1727 formálně udělen. 1729 navrhl G.-B. slavobránu k pražskému svatořečení Jana Nepomuckého a 1735/36 dodal dekorace pro zámecké divadlo Jana Adama Questenberka v Jaroměřicích. Rytinový soubor Architetture e Prospettive, představující reprezentativní výběr jeho divadelních i jiných dekorací, dedikoval 1740 císaři Karlu VI. Od druhé poloviny čtyřicátých let 18. stol. se těžiště jeho činnosti přesunulo do Německa. 1747 působil v Drážďanech, 1748 zbudoval a zařídil (spolu se synem Carlem) dvorní divadlo v Bayreuthu, 1750 přestavěl divadlo v drážďanském Zwingeru a 1753 tamní operní divadlo. Až do smrti pak dělil své aktivity mezi Drážďany a Berlín.
Dílo G.-B. znamená vyvrcholení tendencí barokní scénografie v plnosti architektonických forem a bohatství dekoru. Od svého otce převzal způsob perspektivního zobrazování prostoru, proslulý pod označením „maniera di veder le scene per angolo“: dosud obvyklý osový pohled tu byl nahrazen vyobrazením „na koso“ nahlíženého prostoru se dvěma úběžníky rozbíhajícími se asymetricky do dvou stran. Tento způsob vnesl do scénického obrazu poutavé průhledy složitými útvary sloupových sálů či nádvoří, ale efekt byl omezen na zadní část jeviště (často či dokonce zpravidla na pouhý malovaný prospekt), a tak se dostával do rozporu s utvářením vlastní hrací plochy, lemované kulisami, řazenými symetricky podle hloubkové osy. Syntézu odstraňující tento rozpor představují dekorace, kde hloubkový rytmus kulis v pozadí scény ústí do centrálního (zpravidla klenutého) prostoru, z něhož se radiálně štěpí osy dalších prostorových komponent. Na takovém principu je založen např. návrh dekorace vojenského tábora, která zřejmě patří k G.-B. pracím pro Jaroměřice (⇒ Hilmera 1961). Perspektivní malba, příznačná pro barokní divadelní výpravu, se rozkládala do soustavy plochých stojek, zavěšených „oblouků“ a prořezávaných opon (tzv. „transparentních“ dekorací), jejichž objev se připisuje G.-B. v souvislosti s inscenací Caldarovy opery L’asilo d’amore [Útočiště lásky] v Linci 1732.
Inscenace Fuxovy korunovační opery Costanza e Fortezza [Stálost a síla] 1723 v Praze představuje mezi nepříliš početnými exkurzy G.-B. do českého prostředí událost evropského významu. Podle jeho návrhů byly vyzdobeny hradní prostory s korunovačním (Vladislavským) sálem a za hradním příkopem byla na ploše asi 41 × 120 m pro operu vybudována G.-B. navržená velká otevřená scéna. Do Prahy se tehdy soustředila pozornost celé divadelní Evropy, na provedení se podíleli nejlepší pěvci a instrumentalisté. Ohlas tohoto oslnivého představení dal podnět i pražskému divadelnímu dění. Právě následující léta znamenala nejvýznamnější údobí operní scény při pražském paláci hraběte Františka Antonína Šporka. Z hlediska metodického představuje Costanza e Fortezza pro scénografický výzkum mimořádně významný a vzácný případ, kdy je historická inscenace dokumentována nejen obvyklými „pohledovými“ vyobrazeními, ale i exaktními plány a v libretu popsanými akcemi. Z dokumentace vyplývá, že celé hradčanské divadlo mělo ve srovnání s obvyklými divadelními prostory své doby velmi atypickou podobu. Hlediště bylo pojato jako mnohastupňový amfiteátr na zvonovém půdorysu. Na jevišti vymezovaly dekorace plochu přibližně 18 m širokou a 32 m hlubokou. Na rozdíl od běžné dobové praxe (navození iluze hloubky pomocí postupného zmenšování dekorací na lichoběžníkovém půdorysu) bylo jeviště lemováno paralelními řadami kulis stejného měřítka, takže se akce v hloubce scény odehrávaly bez jindy nevyhnutelného rušivého nesouladu mezi výškou herce a perspektivně zmenšenými dekoracemi. Atypický byl i způsob proměn. Postranní kulisy se nevyměňovaly standardním bočním posunem, ale překlápěním jejich polovin podle svislé osy na způsob převracení listů v otevřené knize. Pozadí jeviště pod širým nebem nemohlo být namalováno na obvyklých zavěšených plátnech, ale skládalo se z dělených pásů vysokých stojek, pohyblivých na způsob zasunovacích dveří. Ve druhém jednání tyto stojky uzavřely hrací plochu nedaleko za poslední dvojicí kulis a v posledním se naopak rozestoupily a otevřely pohled na scénu v celé její impozantní hloubce přibližně 63 m. Představení provázela i působivá produkce jevištních strojů, vrcholící ve finále: z pozadí vyjel do středu scény zahradní chrámek, který se rozevřením křídel proměnil v trojitou slavobránu, z níž sestoupil Génius města Říma, aby vše uzavřel oslavným zpěvem k přítomné panovnici Alžbětě Kristině (představení se zároveň konalo k oslavě jejích narozenin).
Tvorba rodiny G.-B. ovlivnila podstatným způsobem scénografii 18. stol. v celé Evropě. U mnoha barokních divadelních výtvarníků se hojně objevovaly citace z bibienovských scénografií. Zvláště zajímavá je v tomto směru táborová dekorace zámeckého divadla v Českém Krumlově (dílo J. Wetschela a L. Merkela), nápadně připomínající obdobnou scénu z představení Costanza e Fortezza. Starší výtvarníci se často odvolávali na své školení u Ferdinanda G.-B. (např. V. dal Buono ve Šporkově divadle), mladší při získávání zakázek poukazovali na kontakty s G.-B. (např. J. J. Redlmayer).
Edice
J. J. Fux: Costanza e Fortezza. Festa teatrale, ed. E. Wellesz, Wien–Leipzig 1910, reprint Graz 1959 (Denkmäler der Tonkunst in Österreich, sv. 34/35).
Prameny a literatura
NMd (též NGg): soubor rytin, dokumentujících architekturu a dekorace opery Costanza e Fortezza (ryli J. van der Bruggen, J. H. Martin, A. Birckhart, F. A. Dietl a Ch. Dietl, ⇒ Edice); NK, sign. 9 A 78: Costanza e Fortezza. Festa teatrale per Musica, da rappresentarsi nel Reale Castello di Praga…, Vienna [1723] ⇒ Kneidl; NGg: Architetture e Prospettive dedicate alla Maesta di Carlo VI., Augsburg 1740. • A. Podlaha: Materialie k slovníku umělců a uměleckých řemeslníků v Čechách, Památky archeologické 34, 1924/25, s. 524; J. Port: Divadelní výtvarníci staré Prahy, Kniha o Praze III, ed. A. Rektorys, Praha 1932, s. 82–83, 110–115; J. Hilmera: Costanza e Fortezza – několik poznatků ke scénografii barokního divadla, Divadlo 9, 1958, s. 258–266 + Památky divadelního výtvarnictví 17. a 18. století ve sbírkách státních hradů a zámků, Zprávy památkové péče 21, 1961, s. 152–154 + Costanza e Fortezza, G. G.-B. und das Barocktheater in Böhmen, Maske und Kothurn (Wien) 10, 1964, s. 396–407 (tab. XII–XVI) + Perspektivní scéna 17. a 18. století v Čechách, Praha 1965, s. 15, 17, 21–32, 38–42, 52, 57n., 60n., 76, 79, 82–84; P. Preiss: Italští umělci v Praze, Praha 1986, s. 418–428 + Barokní divadlo v Čechách a jeho výtvarná stránka, Sláva barokní Čechie. Stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století, ed. V. Vlnas, Praha 2001, s. 290–293; A. Sommer-Mathis: Tu felix Austria nube. Hochzeitsfeste der Habsburger im 18. Jahrhundert, Wien 1994, s. 31–67; J. Turner: The Dictionary of Art XII, Sunderland 1996, s. 24; Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století (katalog výstavy), ed. V. Vlnas, Praha 2001, s. 87–89; viz Edice. • DČD I, Dlabač, ES, Nagler, Thieme–Becker
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 184–187
