Narodil se na samotě v rodině sedláka Andrease F. Od dětství projevoval pronikavé hudební nadání. Jeho učitelem byl J. H. Peintinger ve Štýrském Hradci. 1680 vstoupil na zdejší univerzitu, 22. 2. byl přijat do císařského Ferdinandea, které hudebně nadaným studentům, spoluúčinkujícím v kapele dvorního kostela, poskytovalo ubytování a stravu. 1683 se zapsal ke studiu práv v Ingolstadtu a zároveň byl 1685–88 varhaníkem u sv. Moritze, město však opustil, aniž školu ukončil. Podle Dlabače se F. vzdělával také v Čechách, ale místa jeho pobytu v první polovině devadesátých let 17. stol. známa nejsou. Ve Vídni působil jako hudebník už před 1700 (1696 se tu oženil s dcerou dvorního úředníka Clarou Julianou Schnitzenbaumovou). Je možné, že se kolem 1700 vydal na cestu do Itálie, tento pobyt se ovšem dosud nepodařilo doložit. Do 1701 byl varhaníkem ve vídeňském klášteře Schottenstift. 1705–12 působil jako zástupce kapelníka, poté jako kapelník ve svatoštěpánském chrámu (do 1714). Těšil se oblibě císaře Leopolda I. (1698 byl jmenován dvorním skladatelem) a poté i jeho následníků Josefa I. (1705–11) a Karla VI. (1711–40). 1713 se stal zástupcem dvorního kapelníka (se zpětnou platností od 1711) a zároveň řídil soukromou kapelu Wilhelminy Amalie, vdovy po Josefu I. (do 1718). Po smrti kapelníka M. A. Zianiho 1715 byl F. Karlem VI. jmenován dvorním kapelníkem a zůstal jím až do smrti. Byl pohřben v chrámu sv. Štěpána ve Vídni, hrob se nedochoval.
Získáním nejvyššího hudebnického postu v monarchii F. kariéra vyvrcholila. Jeho tvorba se stala součástí oficiální kultury vrcholného rakouského baroka, reprezentující a demonstrativně dotvářející obraz vzestupu habsburské dynastie po úspěšně završených válkách s Turky 1718 (⇒ T. Hochradner in MGG). Úroveň hudebníků dvorní kapely, jež během vlády Karla VI. patřila k největším a nejlepším v Evropě, mu umožnila komponovat mimořádně náročná díla. Jako skladatel a hudební teoretik byl F. slavnou osobností už za svého života, dnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších současníků J. S. Bacha. Byl ceněn hlavně jako církevní skladatel, představitel kontrapunktického stylu. Věhlasu dosáhl jeho traktát Gradus ad Parnassum (1725), zaměřený na výuku kompozice. K F. žákům patřili vedle G. Muffata a G. Ch. Wagenseila i vynikající gambista a skladatel F. Tůma a také J. D. Zelenka, v jehož hudební sbírce se nacházejí cenné opisy F. děl.
Už jako dvorní skladatel dostával F. operní objednávky, většinou menších scénických děl pro oslavy jmenin a narozenin příslušníků císařské rodiny. Dodával také jevištní hudbu pro řádová školní představení dolnorakouských klášterů. V kapelnické funkci F. příslušela kompozice oper k význačným příležitostem, např. Angelica, vincitrice di Alcina [Angelika přemožitelka Alciny] k oslavě narození následníka trůnu Leopolda Johanna (l: P. Pariati, 1716), Elisa (l: týž, 1719) k narozeninám císařovy manželky Alžběty Kristiny (tisk Amsterdam nejpozději 1721) aLe nozze di Aurora [Svatba Aurory] ke sňatku arcivévodkyně Marie Amalie s Karlem Albrechtem Bavorským (l: týž, 1722). Na libreto A. Zena složil jednoaktovou komorní operu Psiche (1720) a jeho poslední festa teatrale Enea negli Elisi vznikla na libreto P. Metastasia (1731). V operách a oratoriích F. využíval všechny vymoženosti virtuózního pěveckého a instrumentálního stylu, které spojil s italskou kantabilitou. Doprovodné nástrojové hlasy prozrazují i velký smysl pro rafinované nástrojové kombinace, a tak F. opery patří vedle Caldarových děl k instrumentačně nejzajímavějším kompozicím své doby.
Mimořádný ohlas zaznamenalo 1723 provedení opery Costanza e Fortezza [Stálost a síla] (l: Pariati, baletní hudba N. Matteis) u příležitosti korunovace císaře Karla VI. českým králem v Praze (28. 8. a 2. 9.). Předpokládá se, že ovlivnilo zájem o italskou operu v českých zemích a budování operních scén zdejší šlechtou. Skladatel a flétnista J. J. Quantz popsal událost jako jednu z největších v hudebních dějinách. Na Pražském hradě bylo v blízkosti Jeleního příkopu pod vedením divadelního architekta G. Galli-Bibieny vybudováno impozantní otevřené divadlo v přírodě pro 4000 diváků, vybavené nákladnými dekoracemi a rozvinutou divadelní technikou. O náročné výpravě, dekoracích a mašinérii informuje i soubor rytin, obsažených v libretu (⇒ ed. Wellesz 1910; ⇒ DČD I). Monumentální styl F. kompozice odpovídal jak funkčnímu určení skladby, tak i nutnosti zvukově naplnit rozlehlý prostor. Zkoušky zabraly celý červenec a srpen. Představení, řízené místokapelníkem A. Caldarou, trvalo od osmé hodiny večerní do jedné hodiny ranní a podílelo se na něm na 100 zpěváků a 200 instrumentalistů. Hrálo asi 20 hudebníků dvorní kapely (orchestr vedl koncertní mistr G. A. Piani), byli angažováni nejlepší evropští zpěváci a instrumentalisté (např. houslista G. Tartini, cellista F. M. Veracini, C. H. Graun, F. Benda, J. J. Quantz, legendární hráči na theorbu F. Conti a S. L. Weiss, J. D. Zelenka), hudebníci z českých šlechtických kapel a kostelních kůrů a studenti pražských škol. Protože vstup na představení byl umožněn jen vybraným osobám, hlásili se hudebníci do orchestru a sboru proto, aby se mohli této události zúčastnit. V hlavních rolích vystoupily sestry Anna (alt) a Rosa Ambreville, provd. Borosini (soprán), kastráti G. Orsini (kontraalt), D. Genovesi (soprán), G. Carestini (soprán) a P. Casati (alt), F. Borosini (tenorista a herec) a Ch. Praun, německý basista. F. se provedení zúčastnil jen jako divák, lze předpokládat, že jej postihl záchvat dny, kterou trpěl nejpozději od 1713 a jež v určitých obdobích omezovala jeho tvorbu.
Edice
Costanza e Fortezza. Festa teatrale, ed. E. Wellesz, Wien–Leipzig 1910, reprint Graz 1959 (Denkmäler der Tonkunst in Österreich, sv. 34/35); J. J. F.: Sämtliche Werke, ed. H. Federhofer, Kassel od 1959, nyní Graz; řada 5 – Opern (dosud vyšlo šest svazků: Julio Ascanio, ed. H. Federhofer, 1962; Pulcheria, ed. týž, 1967; Gli Ossequi della Notte, ed. K. Winkler, 1994; Il Mese di Marzo consecrato a Marte, ed. R. Groth, 1999; La decima fatica d’Ercole, ed. H. Federhofer, 1996; Dafne in Lauro, ed. E. Suchalla, 1998; Orfeo ed Euridice, ed. D. Glüxam, v tisku); Orfeo ed Euridice, faksimile ed. H. M. Brown, New York–London 1977 (Italian Opera 1640–1770, sv. 19).
Prameny a literatura
ÖNB, Musiksammlung, sign. P. 17.266: Costanza e Fortezza, rkp. partitura; Cod. 13.257, rkp. libreto; NK, sign. 9 A 78: tisk italského libreta, Vienna [1723]; sign. 11 B 432: německý překlad libreta (⇒ Kneidl); notované prameny v ÖNB (fond hudebnin dvorní kapely), další sbírky – Gesellschaft der Musikfreunde Wien, MZMh, ČMH (⇒ T. Hochradner in MGG). • Pražské poštovské noviny 14., 28. a 31. 8. 1723; Wiener Diarium 28. 8., 4. 9. 1723; J. G. Walther: Musikalisches Lexikon oder musikalische Bibliothek, 1732, reprint Kassel–Basel 1953; L. v. Köchel: Die kaiserliche Hof-Musikkapelle in Wien von 1543 bis 1867, Wien 1869, s. 66, 72 + J. J. F. Hofcompositor und Hofkapellmeister der Kaiser Leopold I., Joseph I. und Karl VI. von 1698 bis 1740, Wien 1872, 2. vyd. 1988 (soupis díla); Teuber I 1883, s. 45–59, 141n.; O. Weber: Eine Kaiserreise nach Böhmen im Jahre 1723, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 36, 1898, s. 137–204; E. Wellesz: Die Opern und Oratorien in Wien von 1660–1708, Studien zur Musikwissenschaft (Wien) 6, 1919, s. 9, 11, 41, 61, 72, 85, 91n. + F., London 1965; H. Vogl: Das Oratorium in Wien von 1725–1740, dis., Universität Wien 1926; A. Liess: J. J. F., Wien 1948; A. Novotný: Staropražská theatralia, Praha 1955, s. 17–19; J. H. van der Meer: J. J. F. als Opernkomponist I–III, Bilthoven 1961; J. Hilmera: Costanza e fortezza. Giuseppe Galli-Bibiena und das Barocktheater in Böhmen, Maske und Kothurn (Wien) 10, 1964, s. 396–407; O. Wessely: Pietro Pariatis Libretto zu J. J. Fuxens Costanza e Fortezza, Graz 1967 + J. J. F. Persönlichkeit, Umwelt, Nachwelt, Graz 1979; H. Seifert: Die Aufführungen der Opern und Serenaten mit Musik von J. J. F., Studien zur Musikwissenschaft(Tutzing) 29, 1978, s. 9–27 + The Secular-Dramatic Compositions of F.: a General Survey, J. J. F. and the music of the Austro-Italian Baroque, ed. H. White, Aldershot 1992, s. 138–152; C. Böhm: Theatralia anlässlich der Krönungen in der österreichischen Linie der Casa d’Austria (1627–1764), dis., Universität Wien 1986; T. Volek: Die Barockmusik in Prag, Prager Barock (katalog výstavy Schallaburg 1989), ed. J. Novotný, Wien 1989, s. 359–381; T. Hochradner: „Donata al Calcante“. Neue Quellenfunde sowie Nachrichten über verschollene Bestände zu Werken von J. J. F., Studien zur Musikwissenschaft (Tutzing) 44, 1995, s. 47–82 + F. Projekt: Literaturverzeichnis, Arbeitsberichte – Mitteilungen der Pannonischen Forschungsstelle (Oberschützen) 8, 1997, s. 283–352 (soupis literatury) + Das Opernpasticcio „Theodosio“ – eine Fehlzuschreibung an F., Gasparini und Caldara, Auf Fux-Jagd, Mitteilungsblatt der J.-J.-F.-Gesellschaft (Graz) 8/1, 2000, s. 22–28; A. Sommer-Mathis: Tu felix Austria nube. Hochzeitsfeste der Habsburger im 18. Jahrhundert, Wien 1994, s. 57–59; S. Wiesmann: Costanza e fortezza: Einige Anmerkungen zu J. J. F.’ „Festa teatrale“, „Und jedermann erwartet sich ein Fest“, ed. P. Csobádi, Anif 1996, s. 479–492; H. Federhofer: Der „Coro“ in den Opern von J. J. F., Die Musikforschung (Kassel) 53, 2000, s. 446n; I. Veselá: Costanza e Fortezza – korunovační opera? http://acta.musicologica.cz(2006/2) + J. J. F. a Giunone placata v Českém Krumlově, Opus musicum (Brno) 37, 2005, č. 5, s. 47–49. • DČD I, Dlabač, Grove, Grove O, Meyer, MGG, Sartori
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 181–183
