Psán též Finazzini, Finazi, Finacci, Financi. – Hudební vzdělání získal v Miláně. Jako kastrát-sopranista debutoval v italském městě Crema 1723 a v pěvecké dráze pak pokračoval v Římě, kde zpíval řadu ženských postav, a v Benátkách jako secondo uomo. Na podzim 1728 odešel do Vratislavi k operní společnosti vedené S. Burigottim (1728/29), A. Pantaleonim a F. Darbesem (1729/30). 1732 se vrátil do Benátek (Teatro S. Angelo) a své pěvecké aktivity koncentroval na oblast severní Itálie (Milán, Brescia, Cento, Bologna, Florencie, Lucca, Verona, Modena, Ferrara aj.). 1735 se stal členem prestižní společnosti Accademia filarmonica v Bologni jako zpěvák, o rok později jako skladatel. 1739 byl ve službách vévody v Modeně, podle některých zpráv jako kapelník.Zúčastnil se údajně válek o dědictví rakouské jako rytmistr a padl do rakouského zajetí (⇒ Lohr 1998). V létě 1743 jej angažoval impresário P. Mingotti. F. s jeho společností vystupoval v Linci, Hamburku, Praze, Lipsku (zde zřejmě při velikonočním veletrhu 1744 podnikal i samostatně ⇒ Müller 1917, ⇒ Flechsig 2001), Drážďanech a v Kodani. Poslední jevištní vystoupení F. je doloženo 16. 2. 1746, kdy zpíval v Hamburku titulní roli při vůbec prvním provedení vlastní opery Temistocle (l: P. Metastasio). Na rozdíl od mnohých italských pěvců se po ukončení pěvecké kariéry nevrátil do vlasti, ale usadil se v Hamburku (1746), kde deset let působil jako učitel hudby a udržoval kontakty s aristokratickými a intelektuálními kruhy, jeho přáteli byli např. básník F. von Hagedorn a dánský tajný rada baron B. von Ahlefeld. V průběhu těchto let konvertoval k protestantismu. 1756 získal nedaleko města pozemek zvaný „malá Lombardie“ na panství Jersbeck a dal si zde vystavět usedlost, kde s vdovou G. Steinmetzovou (sňatek 21. 4. 1762) a jejím synem strávil zbytek života.
Uměleckou dráhu F. charakterizuje úspěšné propojení pěvecké a skladatelské aktivity spolu s dlouhodobou vazbou k Mingottiho společnosti. V rámci svého hlasového rozsahu (nejméně d1–a2) preferoval vysokou polohu a uplatňoval bohatá melismata a ozdoby v rámci přiměřených technických nároků. Jeho vokální tvorba se vyznačuje svěží virtuózní melodikou sólových partů a harmonickou prostotou doprovodu.
Do dějin pražské opery se F. o karnevalu 1743/44 zapsal vůbec prvním uvedením vlastního intermezza Il matrimonio sconcertato della forza di Bacco [Mocí Bakchovou pokažené manželství], komponovaného na libreto G. B. Locatelliho, pozdějšího pražského impresária. Intermezzo provedli Mingottiho zpěváci G. Magagnoli (Rosetta) a A. Catani (Policardo). Rozverný karnevalový text (F. hudba se nedochovala) vypráví scény z manželského života opilce Policarda a jeho ženy Rosetty, jež se baví na jeho účet. Společnost účinkovala v Divadle v Kotcích od konce 1743 do března 1744, v červenci téhož roku bylo intermezzo stejnými interprety provedeno v Hamburku. F. je považován také za skladatele dalšího intermezza L’amor fa l’uomo cieco [Láska člověka zaslepí, l: C. Goldoni] uvedeného 1744 v Praze (⇒ MGG); poprvé zaznělo v Hamburku v prosinci 1743 (pražské libreto dochované v Drážďanech bylo zničeno za druhé světové války). Pěvecky se F. v Praze uplatnil v operách seria např. jako Idelberto v opeře Adelaide, jako Medarse v opeře Siroe a v titulní roli opery Artaserse během karnevalu 1744. Hudbu těchto oper komponoval, popř. upravoval P. Scalabrini, v případě opery Adelaide je F. uváděn jako spoluautor, podobně jako u pastorály Il Tempio di Melpomene [Chrám Melpomeny], provedené poprvé v Hamburku v lednu 1747 jako benefiční představení sopranistky R. Valentini, manželky impresária Mingottiho.
Prameny a literatura
Z jevištní tvorby dochováno pouze několik operních árií (⇒ Müller 1917, s. CCVII–CCXVII, tematický soupis tvorby); Ústav hudební vědy FF UK Praha – knihovna, sign. F 29: Italiänische Oden für Liebhaber des Spielens und Singens, Hamburg [1774]; ČMH, sign. B 57 (B 4127): Il Matrimonio sconcertato, Dalla forza di Bacco. Intermezzo nuovo in Musica, da rapresentarsi Per la prima volta, Nel Nuovo Teatro di Praga, nel Carnovale 1744…, La Musica del… Filippo Finazzi…, Praga [1744]; další libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Meyer, ⇒ Sartori. • Historisch-Kritische Theaterchronik (Wien) 1, 1774, díl 3, s. 93; T. Wiel: I Teatri Musicali Veneziani del Settecento, Venezia 1897, reprint Leipzig 1979, s. 82–86, 90, 109n.; E. H. Müller: Angelo und Pietro Mingotti, Dresden 1917, s. 24, 31–35, 44, 64–66, CCIII–CCVI; E. Schmitz: Geschichte der Kantate und des geistlichen Konzertes I, Leipzig 1914, s. 156; T. Volek: Italská opera a další druhy zpívaného divadla, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 46; R. Batchvarova-Schweitzer: The Mingotti Opera Company in Brno, Graz, Prague and Copenhagen, dipl. práce, FF UK Praha 1994, s. 63n., 104; A. Lohr: Finazzi und die Hofstelle zur kleinen Lombardei, Jahrbuch für den Kreis Storman 17/1999, Hamburg 1998, s. 115–141; H. Flechsig: Unterwegs zwischen Prag und Leipzig. Eine Reiseroute der Wanderkomödianten im 17. und 18. Jahrhundert, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s.122. • DBI, DČD I, Eitner, Fétis, Gerber, Grove, Grove O, Meyer, MGG, Sartori
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 170–171
