Psán též Faschauer, Faschinger, Fasseyer, Faßheuer, Faßheyer, Festmeier, Fosseur, Raissfeuer apod. – Ženat s herečkou Catharinou, jeho dcera Anna Ursula se provdala za herce a F. společníka J. G. Enckeho.
Německý herec a principál F., aktivní do konce padesátých let 17. stol., byl kvůli svému anglickému repertoáru mnohokrát omylem řazen k anglickým komediantům, pravděpodobné ovšem je, že s některými z nich, možná s W. Roem, J. Waitem nebo G. Jollym příležitostně spolupracoval. Nejstarší doklad o jeho činnosti, dekret českého místodržitelství povolující hrát v Praze po dobu čtyř týdnů od vydání povolení (19. 1.), byl staršími výzkumy datován 1679 (⇒ Schottky 1829), popř. 1649 (⇒ Teuber I 1883). K odhalení souvislosti jména žadatele („Jan Fasseÿer z Egenburgku“) s principálem F. přispěla možnost čtení data dokumentu jako 1629 (⇒ Schindler 2001). F. pražský společník J. Neff („Jiržik Neff z Wirzburgku“) je zaznamenán 1618 v Ulmu jako „herec z Frankfurtu“ a další doklady o něm známy nejsou.
Schottky měl ještě k dispozici dnes nezvěstné texty, které mohly patřit do F. pražského repertoáru. V jedné scéně, připomínající alegorickou předehru, se bohu Apollónovi předává prosebná petice, která obsahuje satirické narážky na všeobecnou nouzi o peníze a na svízelnou situaci, do níž se proto dostávají herci, neboť na nich si všichni ve své zuřivosti bezdůvodně vylévají zlost („in ihrem grimmigen Zorn… ohne Ursache um die Goschen hauen“). Není ovšem vyloučeno, že tyto texty hráli až principálové Roe a Waite, hostující v Praze 1649.
Pod jménem „Johann Faschinger von Kassel“ vystupoval F. spolu s Hanswurstem A. Gindlerem 1638 v Prešpurku jako tanečník na laně při uherské korunovaci Marie Anny Španělské, manželky císaře Ferdinanda III. Proto je považován za prvního jmenovitě známého divadelního podnikatele v Uhrách, resp. na území dnešního Slovenska. 1643 hrál v Linci a Welsu, kde se prokazoval císařským patentem. Také v následujících letech působil hlavně v dědičných zemích rakouských, 1651 podnikl turné Švýcarskem, kde mu však v Bernu bylo zakázáno provozovat hru Histori von Doctori Fausto. 1652 se v Norimberku spojil s C. A. Paulsenem; v témže roce vystupoval před dvorem v Innsbrucku a 1653 provozoval představení v boudě ve Vídni. Kolem 1656 je zaznamenán v Lipsku a 1657 v Kielu už se svým pozdějším zetěm J. G. Enckem, který postupně převzal vedení společnosti.
V květnu 1658 hráli v Praze na staroměstském svatovítském trhu „nějací komedianti, jež se Engličané jmenují“. Prezident české komory Aleš Ferdinand Vratislav hrabě z Mitrovic uspořádal 25. 6. jednu jejich produkci ve svém pražském sídle a představení „Angličanů“ (Engellender) tam zhlédl také pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch Harrach. Ve svém deníku a korespondenci podrobně vylíčil obsah kusu, z něhož je zřejmé, že se jednalo o Shakespearovu tragédii Romeo a Julie. I když podle Harracha herci v přednesu textu nevynikali, pochválil jejich zábavného Pickelheringa. Pod názvem Die Liebes Süssigkeit verändert sich in Todes Bitterkeit [Sladká milost v hořkost smrti proměněná] uvedla F. společnost už 1652 v Norimberku tuto shakespearovskou inscenaci, doloženou vůbec první divadelní cedulí dochovanou v německém jazykovém prostoru (⇒ Kurz–Rudin 1988). Provedení identického titulu v Opavě 1650 bylo s tímto městem spojeno zřejmě omylem (⇒ Zbavitel 1995).
Shakespeara v červnu 1658 v Praze hrála s největší pravděpodobností právě F. společnost, neboť principál Jolly, který by jinak nejspíše přicházel v úvahu, účinkoval v těchto měsících ve Frankfurtu nad Mohanem na volebním sněmu, zatímco F. a Encke byli v červenci ještě v Norimberku a do Frankfurtu dorazili zřejmě až na korunovaci, konanou 1. 8. 1658. Po korunovaci se F. trupa přesunula do Vídně, kde až do masopustu 1659 hrála u dvora a ve městě, na Velikonoce pak cestovala do Štýrského Hradce. V listopadu téhož roku F. ve Vídni zemřel a jeho zeť a společník Encke pokračoval po rozpuštění společnosti v kariéře jako kurfiřtský saský dvorní herec, doložený ještě 1671 v Drážďanech společně s Angličany J. Waitem a G. Gelliusem.
Prameny a literatura
NA, fond SM, T-61/1, fol. 81 (Dowoleni Komedyantum…, 19. 1. 1629); ÖStA, Hofkammerarchiv, Hofzahlamtsbücher 84/1637–1639, fol. 409v–410r(Prešpurk 1638); AMP, Liber decretorum, 748/1656–1660, fol. 152v–155v (10. a 24. 5. 1658); ÖStA, Allgemeines Verwaltungsarchiv, Familienarchiv Harrach, Hs. 399, fol. 195v–196r (Harrachův deník 25. 6. 1658); tamtéž, kart. 243, fol. 86n. (Arnošt Vojtěch Harrach Ferdinandu Bonaventurovi Harrachovi z Prahy 25. 6. 1658). • J. M. Schottky: Beiträge zur Geschichte der frühesten Prager Schauspiele, Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen 3, 1829, s. 207n. + Prag, wie es war und wie es ist, nach Aktenstücken und den besten Quellenschriften geschildert I, Prag 1831, s. 223n.; J. E. Schlager: Wiener Skizzen aus dem Mittelalter, nová řada (Wien) 1, 1839, s. 251n., 313–317; F. B. Mikovec: Angličtí komedianti v Praze, Lumír 7,1857, s. 1121n.; M. Fürstenau: Zur Geschichte der Musik und des Theaters am Hofe zu Dresden I, Dresden 1861, reprint Hildesheim 1971, s. 229n.; L. Blass [K. Sabina]: Das Theater und Drama in Böhmen, Prag 1877, s. 58; E. Mentzel: Geschichte der Schauspielkunst in Frankfurt am Main, Frankfurt a. M. 1882, s. 89; Teuber I 1883, s. 84; J. Meissner: Die englischen Comoedianten zur Zeit Shakespeares in Oesterreich, Wien 1884, s. 144n.; F. M. [Menčík]: O cizích komediantech v Praze, Národní listy 8. 10. 1890 + Menčík 1895, s. 92, 109; K. Glossy: Theatergeschichtliche Ausstellung der Stadt Wien, Wien 1892, s. 24, č. 67; F. Gundlach: Das Casseler Bürgerbuch (1520 bis 1699), Kassel 1895, s. 45; A. v. Weilen: Geschichte des Wiener Theaterwesens (Die Theater Wiens I), Wien 1899, s. 53 + Das Theater 1529–1740, Geschichte der Stadt Wien VI, Wien 1917, s. 409; J. v. Zahn: Steirische Miscellen zur Orts- und Culturgeschichte der Steiermark, Graz 1899, s. 366; T. Hampe: Die Entwicklung des Theaterwesens in Nürnberg von der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts bis 1806, Nürnberg 1900, s. 133, 279, 283; W. v. Gersdorff: Geschichte des Theaters in Kiel unter den Herzogen zu Holstein-Gottorp, Kiel 1912, s. 23n.; J. Volf: Komedianti „Engličané“ v Praze r. 1658, Zvon 23, 1923, s. 716; A. Konečný: Shakespeare v repertoiru anglických komediantů na půdě české, Zlatá Praha 41, 1924, s. 431–435, 458–460; M. Fehr: Die wandernden Theatertruppen in der Schweiz, Einsiedeln 1949 (Jahrbuch der Schweizerischen Gesellschaft für Theaterkultur 18, 1948), s. 101n.; W. Senn: Musik und Theater am Hof zu Innsbruck, Innsbruck 1954, s. 276; G. Gugitz: Schauspieler und fahrende Leute im alten Wien im 17. Jahrhundert. Nach den Toten-protokollen im Archiv der Stadt Wien, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1954/55, Wien 1959, s. 78n.; F. J. Fischer: Englische Komödianten in Salzburg, Mitteilungen der Gesellschaft für Salzburger Landeskunde(Salzburg) 99, 1959, s. 161n.; F. Fuhrich: Theatergeschichte Oberösterreichs im 18. Jahrhundert, Wien 1968, s. 78; D. Ludvik: Zur Chronologie und Topographie der „alten“ und „späten“ englischen Komödianten in Deutschland, Acta neophilologica (Ljubljana) 8, 1975, s. 60n.; R. J. Alexander: George Jolly (Jori Joliphus), der wandernde Player und Manager, Kleine Schriften der Gesellschaft für Theatergeschichte (Berlin) 29/30, 1978, s. 35, 38, 45; H. G. Asper: Hanswurst, Emsdetten 1980, s. 20; M. Cesnaková-Michalcová: Premeny divadla, Bratislava 1981, s. 14 + Geschichte des deutschsprachigen Theaters in der Slowakei, Köln–Weimar–Wien 1997, s. 14; H.-J. Kurz–B. Rudin: Pickelhering, rechte Frauenzimmer, berühmte Autoren: Zur Ankündigungspraxis der Wanderbühne im 17. Jahrhundert, Kleine Schriften der Gesellschaft für Theatergeschichte(Berlin) 34/35, 1988, s. 33; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte, Wien–München 1988, s. 103, 106n., 187; M. Zbavitel: Kalendárium dějin divadla v Opavě, Opava 1995, s. 9; O. G. Schindler: „Englischer Pickelhering – gen Prag jubilierend“. Englische Komödianten als Wegbereiter des deutschen Theaters in Prag, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 88–91, 96–98. • Pies
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 163–165
