První křest. jméno Johann nepoužíval. Do šlechtického stavu (von Dittersdorf) povýšen 1773. – 1772 se oženil se zpěvačkou N. Trinkovou, jež mu porodila deset dětí. D. otec Paul pocházel z Lublinu, ve Vídni se živil vyšíváním látek a byl mu propůjčen čestný titul císařského dvorního divadelního výšivkáře. Na vzdělání svých dětí kladl značný důraz. Hudebně talentovaný D. se od dětských let věnoval hře na housle. 1751–61 působil v kapele prince Josepha Friedricha Sachsen-Hildburghausen, kde se dále vzdělával, studoval hru na housle u G.Traniho a kompozici G. Bonna. Poté nastoupil do orchestru vídeňského dvorního divadla a uplatňoval se také koncertně jako houslový virtuos. 1763 cestoval s Ch. W. Gluckem do Itálie (Benátky, Bologna, Parma, Mantova, Terst) a v březnu 1764 do Frankfurtu nad Mohanem, kde společně se členy císařské dvorní kapely účinkoval při korunovaci Josefa II. římskoněmeckým králem. V témže roce přijal nabídku kapelnického místa u biskupa Adama Patačiče ve Velkém Varadíně v Uhrách (dnes Oradea, Rumunsko) a z jeho pověření podnikl cestu do Prahy, aby tu angažoval nové hudebníky (Prahu navštívil už na konci padesátých let 18. stol., kdy sem uprchl s nadějí, že získá lépe placené místo). Po rozpuštění varadínské kapely zaměstnal D. 1769–96 vratislavský biskup Philipp Schaffgotsch na zámku Jánský Vrch (Johannisberg) u Javorníka ve Slezsku, kde pobýval v exilu. D. získal jeho přízeň a 1770 se stal kapelníkem a vrchním lesmistrem knížectví niského. 1773 byl jmenován krajským hejtmanem v Jeseníku (dříve Frývaldov); tuto funkci osobně vykonával v době dočasného rozpuštění kapely (1776–79) během války o bavorské dědictví, kdy byl zámek Jánský Vrch přechodně obsazen pruským vojskem a biskup pobýval v Brně (1778/79). 1785 byla na Schaffgotschovy statky uvalena nucená státní správa. Výdaje na činnost kapely se snižovaly a D. si v obsazení vypomáhal amatérskými hudebníky. 1786/87 pobýval jeden rok ve Vídni a využil jej pro bohatou kompoziční i koncertní činnost. 1790 získal další úřady ve Slezsku, stal se viceprezidentem zemského soudu a hejtmanem ve Zlatých Horách. Při stavbě vlastního domu v Javorníku se zadlužil. Na počátku devadesátých let 18. stol. onemocněl dnou, 1794 upadl u Schaffgotsche v nemilost. Po smrti svého mecenáše (1795) byl jeho nástupcem penzionován a ocitl se ve finanční tísni. 1797 se s rodinou přestěhoval na zámek Červená Lhota v jižních Čechách jako host barona I. Stillfrieda, svého budoucího zetě. Zemřel v nedalekém Novém Dvoře a byl pohřben na hřbitově příslušné fary v Deštné.
Tvorbou pro divadlo se D. zabýval už ve svém prvním kapelnickém působišti ve Varadíně, kde pro zámecké divadlo komponoval hudbu k činohrám, opery, singspiely a další vokálně-instrumentální druhy. 1765 bylo např. scénicky provedeno jeho oratorium Isacco na latinský překlad Metastasiova libreta, 1768 komická opera L’amore in musica [Láska v hudbě] na skladatelův vlastní překlad libreta Goldoniho. Jánský Vrch, kde D. strávil bezmála polovinu života, se jeho zásluhou v poslední třetině 18. stol. stal důležitým ohniskem divadelní kultury v rakouském Slezsku. D. sestavil kapelu, která kromě zpěváků měla 17 instrumentalistů, většinou Čechů (např. houslista a skladatel F. Götz, působící později v brněnském divadle, příslušníci rodiny Batků a D. žáci F. W. Bonora a W. Müller, bratři Červenkové, J. Trepický, P. Hrdlička aj.). Inicioval zbudování divadelního sálu v okrouhlém prostoru zámecké věže a každoročně skládal komické opery na italské texty pro zdejší provedení, většinou při příležitosti jmenin nebo narozenin svého mecenáše (např. Il viaggiatore americano in Joannesberg [Americký cestovatel na Jánském Vrchu], 1771; La poesia e la musica in gara [Zápolení mezi poezií a hudbou], 1771; Lo sposo burlato[Zesměšněný manžel], 1773; La moda o sia Gli scompigli domestici [Móda aneb Zmatkující sluhové], 1776). K libretistům náležel i Schaffgotschův zpovědník, italský jezuita S. I. Pinto (* 1714, † 29. 1. 1786 v Brně, dle sdělení J. Sehnala). D. hojně komponoval také pro Vídeň, např. oratoria pro společnost Tonkünstler-Societät, od poloviny osmdesátých let 18. stol. zejména mimořádně úspěšné původní singspiely pro soubor německé zpěvohry, etablovaný Josefem II. ve dvorním divadle (Der Apotheker und der Doktor [Lékárník a doktor], l: Stephanie ml., 1786; Der Betrug durch Aberglauben [Podvod pomocí pověry], l: F. Eberl, 1786; Die Liebe im Narrenhause [Láska v blázinci], l: G. Stephanie ml., 1787; Das rothe Käppchen [Červená Karkulka], l: D. dle F. Livigniho, 1788). V brněnském městském divadle na Zelném trhu (v místech dnešní Reduty) D. v lednu 1789 (za divadelního ředitele K. L. Wotheho) osobně uvedl původní premiéry svých singspielů Die Hochzeit des Figaro [Figarova svatba] (l: pravděpodobně D. dle P.-A. C. Beaumarchaise) a Hieronymus Knicker (na vlastní libreto); tato zpěvohra se v českém překladu V. Tháma pod názvem Jarolím Držgrešle (dle verze Ch. A. Vulpiuse) 1792 objevila v repertoáru Vlastenského divadla v Praze v Divadle u Hybernů. 1794–97 složil D. deset singspielů, většinou na vlastní libreta, pro nové dvorní divadlo vévody Friedricha Augusta von Braunschweig-Oels v Olešnici u Vratislavi (např. Die lustigen Weiber von Windsor [Veselé paničky windsorské], dle Shakespeara, 1796).
D. tvorba, do níž patří celá řada orchestrálních, sólových a komorních instrumentálních skladeb pro různá obsazení a vokálně-instrumentální hudba duchovní i světská, je početně velmi bohatá a z hlediska kompozičních kvalit různorodá. Scénická díla zaujímají v tomto rámci významné postavení, neboť v jednotlivých tvůrčích fázích odrážela jak rozmanité stylové tendence, tak specifika kompozičních příležitostí a objednávek. Už D. rané komické opery svědčí o dokonalém ovládnutí stylu italské buffy, s nímž byl v šedesátých letech 18. stol. jako člen vídeňského operního orchestru v každodenním styku (bohatá melodická invence, parlando, hudební vyjádření situační komiky, koloratura i lyrické melodie, řetězové finále, využití sólových nástrojů v orchestrálním doprovodu). Singspiely z druhé poloviny osmdesátých let, které zaznamenaly enormní a dlouhodobé rozšíření v repertoáru evropských divadelních scén, jsou vyzrálé kompozice, spojující vliv buffy s vídeňskou komedií (jednoduché písně v lidovém tónu) a prvky opery comique (rozsáhlé ansámbly členěné do kontrastních oddílů, brilantní koloraturní árie, nápaditá instrumentace, dramatická finále) a jejich interpretační náročnost dokládá vysokou úroveň pěveckého a hereckého potenciálu dobových divadelních společností a souborů.
Prameny a literatura
Zemský archiv Opava: pozůstalost D.; sbírka matrik, sign. JV II 4, s. 150; Je III 3, s. 1036; JV II 5, s. 9, 55, 65, 85, 96, 132, 162 (rodné záznamy D. dětí); Musikbibliothek der Stadt Leipzig, sign. PT 913: Die Hochzeit des Figaro. Ein komisches Singspiel in zwey Aufzügen. Aus dem französischen frei bearbeitet, Brünn 1789, libreto (⇒ RISM L). • C. D. v. D.: Lebensbeschreibung. Seinem Sohne in die Feder diktirt, ed. K. Spazier, Leipzig 1801 (česky jako Vzpomínky hudebníka XVIII. století, přel. V. Bělohlavý, Praha 1959); C. Krebs: Dittersdorfiana (katalog skladeb), Berlin 1900, reprint New York 1972; K. Holl: C. D. Opern für das wiederhergestellte Johanisberger Theater, Heidelberg 1913; L. Riedinger: K. v. D. als Opernkomponist, Studien zur Musikwissenschaft (Leipzig–Wien) 2, 1914, s. 212–349; M. Dubinsky: Das Theater des Fürstbischofs Phil. Gotthard V. Schaffgotsch auf Schloss Johannisberg, Der Oberschlesier (Breslau) 12, 1930, s. 702–710; F. Hadamowsky: Die Wiener Hoftheater (Staatstheater) 1776–1966 I, Wien 1966, s. 10, 17, 26, 77; R. Zuber: K. D. z D., Šumperk 1970; J. Trojan: Neznámý spolupracovník D. (Ch. Schimke), Severní Morava (Šumperk) 34, 1970, s. 47–50 + Dvě málo známé brněnské premiéry, Program SD Brno 50, 1978/79, s. 305 + Případ D., Přívětivá krajina hudby, Ostrava 1989, s. 135 + Dittersdorf und Brünn, C. D. v. D. życia i twórczości muzycznej, ed. P. Tarliňski, Opole 2000, s. 189–203; G. Staud: Adelstheater in Ungarn, Wien 1977, 105–155; C. D. v. D. 1739–1799. Mozarts Rivale in der Oper, ed. H. Unverricht–W. Bein, Würzburg 1989; C. D. v. D. Der schlesische Opernkomponist, ed. H. Unverricht–O. Landmann, Würzburg 1991; C. D. v. D. Sein Wirken in Österreichisch-Schlesien und seine letzten Jahre in Böhmen, ed. H. Unverricht–P. Koukal–W. Bein, Würzburg 1993; C. D. v. D. Leben, Umwelt, Werk, ed. H. Unverricht, Tutzing 1997. • ČHS, DČD I, Grove, Grove O, Laiske, LDM, MGG, Wurmová
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 145–147
