Psán též Franz von Dietrichstein. – Zakladatelem mikulovské linie starobylého rodu pocházejícího z Korutan byl D. otec Adam (1527–90), který od mládí působil v habsburských službách (od 1578 nejvyšší hofmistr Rudolfa II.). 1575 koupil rozsáhlé panství Mikulov na jižní Moravě. Postupně rod získal na Moravě i v Čechách rozsáhlé majetky a silné postavení. Adamův nejmladší syn D. se narodil ve Španělsku, kde otec působil jako císařský vyslanec, jeho matkou byla Margareta Folch y de Raquensens, princezna z Cardony († 1609). Už v dětství byl D. určen pro kněžskou dráhu. Po studiích u jezuitů v konviktu u sv. Bartoloměje v Praze odešel 1588 studovat do Říma na německou kolej Germanicum, a to jako chráněnec otcova přítele kardinála I. Aldobrandiniho, pozdějšího papeže Klementa VIII. (1592–1605). Hned po ukončení studia byl jmenován olomouckým kanovníkem (1591), o rok později získal i kanonikát vratislavský a pasovský, stal se komořím papeže a císař Rudolf II. jej 1594 jmenoval proboštem v Litoměřicích. 1597 byl D. v Praze vysvěcen na kněze. 1599 se stal kardinálem a záhy jej na papežovo i císařovo přání kapitula zvolila olomouckým biskupem. Od 1602 zastával úřad zástupce moravského zemského hejtmana. Byl plně oddán císařům a proti nekatolíkům postupoval přísně a nekompromisně. V době stavovského povstání byl proto prohlášen za nepřítele země a vypovězen. Po bitvě na Bílé hoře se 1621 vrátil na Moravu, kde ho císař ustanovil gubernátorem. Společně s Karlem st. ze Žerotína však usiloval o to, aby pobělohorské perzekuce dopadly na Moravu co nejmírněji. Z pobělohorských majetkových konfiskací rozšířil svoje panství a 1624 byl povýšen do knížecího stavu. Během své kariéry si D. získal značnou přízeň habsburských panovníků. Byl rádcem císařů Rudolfa II., Matyáše (1608–11 vystupoval jako prostředník při jejich vzájemném vyjednávání) i Ferdinanda II.
Díky svým rozsáhlým stykům s čelnými představiteli tehdejšího katolického světa D. významně stimuloval kontakty s románskými kulturními velmocemi také ve sféře divadla a hudby. Od počátku působení v českých zemích výrazně a soustavně podporoval řádové divadelní akce. Jako církevní hodnostář se každoročně účastnil několika jezuitských představení v Brně, Olomouci a Praze a z četných dedikací vyplývá, že řadu produkcí, popř. vytištění perioch nebo textů, také finančně sanoval. 1603 v Olomouci spolufinancoval např. inscenaci velké výpravné hry Š. Tuce o boji Krista s Antikristem a posledním soudu Christus iudex [Kristus soudce], jejíž personál tvořilo množství biblických, alegorických a historických postav, 1609 v Brně rozdával odměny po pětiaktové hře o sv. Vítu, sehrané početným souborem 112 osob, jejíž synopse představuje první tištěný divadelní program zachovaný v českém jazyce (⇒ Michalcová-Cesnaková 1964). Podporoval také dramatickou tvorbu svého zpovědníka, jezuity G. Dingenauera, jehož drama S. Wenceslaus Martyr, Boëmiae Moraviaeque patronus [Sv. Václav mučedník, patron Čech a Moravy; spoluautoři L. Classovicius a H. Zeidlhuber] bylo předvedeno 17. 7. 1614 v Olomouci za účasti arciknížete Ferdinanda, který se tu účastnil zemského sněmu (korespondence s Dingenauerem ⇒ Malý 1932). Další Dingenauerova hra Tobias junior, provedená 1616 studenty olomoucké jezuitské akademie v Kroměříži ke sňatku Václava Viléma Popela z Lobkovic s D. neteří Markétou Františkou z Ditrichštejna, byla s přispěním D. vytištěna v kompletním znění.
Ve své biskupské rezidenci v Kroměříži zaměstnával do 1620 hudebníky i tanečního mistra. Rodovému sídlu Mikulov, jež mu připadlo po smrti bratra Maxmiliána 1611, věnoval plnou pozornost a po návratu na Moravu 1621 se v něm převážně zdržoval. D. je považován za původce velkorysé urbanistické koncepce, která tvářnost vnitřního města a zámeckého areálu výrazně zmodernizovala. Na stavebních projektech pracoval v Mikulově i stěžejní představitel předbarokní architektury na Moravě G. G.Tencalla. Budova s divadelním sálem u západní zdi dolního předhradí mohla vznikat již 1611–18, poprvé se připomíná až 1640, tj. po D. smrti (⇒ Samek 1999). Později byla přeměněna na knihovnu a zničena při požáru zámku v srpnu 1719. O zdejších divadelních produkcích nejsou z D. doby dosud známy žádné spolehlivé zprávy. D. byl sice v kontaktu s anglickými herci principála J. Greena, které mu v březnu 1617 osobním dopisem doporučil arcivévoda Karel, biskup vratislavský, a lze tedy předpokládat, že herci na Moravě pobývali, i když jejich vystoupení doložena nejsou. Greenova společnost následovala pak D. do Prahy, kde kardinál 29. 6. 1617 korunoval Ferdinanda Štýrského českým králem a kde herci účinkovali v rámci korunovačních slavností. Divadelní akce se mohly konat např. i v červnu 1625, kdy D. hostil císaře Ferdinanda II. s chotí v Mikulově po dobu tří týdnů. Jeho kontakty s italskými herci komedie dell’arte dokládá dopis principála společnosti Fedeli G. B. Andreiniho, který 1630 pobýval ve Vídni a hledal u D. podporu (⇒ Baďura 2005).
1625 zřídil D. v Mikulově kolegiátní kapitulu a fundoval dva sbory zpěváčků (u sv. Václava a při kostele kapucínů, které uvedl do Mikulova 1611, v Loretě). Pod vlivem sv. Filipa z Neri se v Římě nadchl pro nový řád piaristů, 1631 založil v Mikulově první piaristickou kolej za Alpami a povolal řád i do Lipníka nad Bečvou. Přispěl tak k vytváření příznivého prostředí pro hudební vlivy z Itálie a na jeho dvoře se uplatňovali také hudebníci přinášející moderní podněty krystalizujícího barokního slohu, např. františkán C. Cocchi z Janova († 1632), autor sbírky pětihlasých vokálních duchovních skladeb Armonici Concentus věnované D. a vytištěné v Benátkách 1626, minorita C. Abbate, rovněž z Janova († 1675), minorita G. B. Alovisi z Bologne († před 1665) a snad V. Scapitta (1593–1656), a pokoušel se získat do svých služeb italské zpěváky.
Je pravděpodobné, že mikulovští piaristé prováděli školní hry už za kardinálova života, a to ve školním auditoriu, v zámeckém divadle či sále nebo na jiných místech. Nejstarší dochovaná synopse hry Representation von s. Bonifacii wunderbarlichen Kampff… [Představení obdivuhodného boje svatého Bonifáce] pochází však až ze září 1639, kdy se hrálo na počest rodiny D. synovce Maxmiliána (1596–1655), jenž se stal pokračovatelem rodu a dědicem D. Pro představení k poctě knížecích novomanželů 4. 11. 1640 bylo jeviště postaveno ve velkém zámeckém sále, který pojal dva tisíce osob (⇒ Neumann 1933). Biblická výpravná hra Historia von Joseph dem Patriarchen [Příběh Josefa patriarchy] trvala osm hodin a podle zprávy piaristů posílané do Říma překonala všechna dosavadní jezuitská představení. Pro realizaci 20 proměn (egyptské moře, sál faraónův, krajina v Palestině, babylónské město, jeskyně, Danielova jáma, pohyblivá hora apod.) bylo využito posuvného otáčivého hranolu, jehož stěny byly pomalovány jako části systému výměny dekorací, ke scénickým efektům patřil např. pohyblivý babylónský drak. 1766 vybudovali piaristé v klášterní zahradě nové divadlo, kde bylo zřízeno otáčivé jeviště, které umožňovalo časté střídání proměn a provedení technicky náročných scén. U školních her provozovaných piaristy byla silně zastoupena hudební složka.
Také další členové D. rodu byli příznivci a mecenáši hudebního divadla, např. Johann Leopold D. (1703–73), jehož kapelu 1741–47 řídil J. Umstatt. V první polovině 18.stol. podpořil Leopold D. v Brně několik operních inscenací impresáriů F. N. del Fantasii a A. Manfrediho.
Prameny a literatura
MZA, Fond Boček, sign. 12.265: dopis arcivévody Karla, biskupa vratislavského, kardinálovi Ditrichštejnovi, biskupovi olomouckému (Nisa, 18. 3. 1617 ⇒ Feifalik 1858); SOkA Přerov, depozitum Potštát (doklady o divadelní činnosti piaristů v českých zemích ⇒ J. Bombera: Periochy a rukopisy divadelních her z doby baroka v archivním depozitu v Lipníku nad Bečvou, Olomouc 1970, strojopis). • A. Voigt: Leben Franz Fürsten Dietrichstein, Prag 1792; J. Feifalik: Jesuitendramen in Olmütz und Brünn, Mittheilungen der k. k. Mährisch-Schlesischen Gesellschaft für Ackerbau, Natur und Landeskunde, Brünn 1858, příl. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Section, č. 1, s. 6n. + Engländische Comödianten in Mähren, tamtéž, č. 3, s. 23 + Kleine Mittheilungen. 1. Drama, tamtéž; Menčík 1895, s. 64, 66, 69–73, 90, 95, 99n.; J. Malý: Hranice, Lipník za Mansfeldova vpádu, Věstník Matice opavské (Opava) 37/38, 1932, s. 150–153; A. A. Neumann: Piaristé a český barok, Přerov 1933, s. 134–138; M. Michalcová-Cesnaková: Nejstarší český divadelní program, Listy filologické 87, 1964, s. 257–263; M. Zemek: Školní divadlo v Mikulově v 17. a 18. století, Vlastivědný věstník moravský (Brno) 18, [1966], s. 37–46; J. Sehnal: Hudba na dvoře olomouckých biskupů od 13. do poloviny 17.stol., Časopis Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci, Olomouc 1970, s. 73–86 + Počátky opery na Moravě, O divadle na Moravě, Praha 1974, s. 57n.; J. Košulič: Mikulov a počátky barokní hudby na Moravě, Jižní Morava (Brno) 9, 1973, s. 122–134; P. Balcárek: Kardinál F. z D. (1570–1636), Kroměříž 1990 + Zpráva o hudebnících v korespondenci kardinála D., Hudební věda 5, 1968, s. 464n.; Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1648–1803, ed. E. Gatz, Berlin 1990; M. Zemek–J. Bombera–A. Filip: Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1631–1950, Prievidza 1992, zvl. s. 9–15, 137n.; J. Pömerl: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, DR 3, 1992, č. 4, s. 3 + První italští jevištní výtvarníci ve střední Evropě, 6, 1995, č. 4, s. 38n.; Z. Libosvar: Moravský biskup F. D., Olomouc 1994; J. Válka: Dějiny Moravy II, Brno 1995, s. 98–107; B. Samek: Umělecké památky Moravy a Slezska II, Praha 1999, s. 485; M. Buben: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000; J. Sehnal–J. Vysloužil: Dějiny hudby na Moravě, Brno 2001, s. 44–46; O. G. Schindler: „Englischer Pickelhering – gen Prag jubilierend“. Englische Komödianten als Wegbereiter des deutschen Theaters in Prag, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 80; J. Županič–M. Fiala–F. Stellner: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001; E. Tomaštík: Claudio Cocchi – Armonici Concentus, Opus musicum (Brno) 35, 2003, č. 5, s. 33n.; L. Brázdová: Olomoucký biskup, kardinál F. D., Hudba v Olomouci – Historie a současnost I, ed. E. Vičarová, Olomouc 2003, s. 65–71; A. Scherl: Zu den Auftritten der deutschen und italienischen profesionellen Schauspielergesellschaften in Olmütz im 17. und 18. Jahrhundert, O divadle na Moravě a ve Slezsku II, ed. T. Lazorčáková, Olomouc 2004, s. 47–55; B. Baďura: Documenti ignoti sui comici italiani delle terza decade del Seicento, Folia Historica Bohemica 21, 2005, s. 213, 218; J. Sehnal: Italská hudba na Moravě v 16. a 17. století, Italská renesance a baroko ve střední Evropě, ed. L. Daniel – J. Pelán – P. Salwa – O. Špilarová, Olomouc 2005, s. 133–137. • ADB, DBE, DČD I, NDB
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 142–145
