Do jezuitského řádu vstoupil 1590. Působil jako učitel na jezuitských školách, byl zpovědníkem kardinála Františka Ditrichštejna, biskupa olomouckého.
Spolu s L. Classoviciem a H. Zeidlhuberem napsal drama S. Wenceslaus Martyr, Boëmiae Moraviaeque patronus [Sv. Václav mučedník, patron Čech a Moravy], uvedené u příležitosti příjezdu arciknížete Ferdinanda na sněm do Olomouce 17. 7. 1614. Při představení bylo použito patrové jeviště; lešení s hudebníky se během představení zřítilo, ale nikomu se nic vážného nestalo.
Kromě toho je D. autorem jediné jezuitské hry z předbělohorského období, která se dochovala v úplnosti vytištěná včetně obsazení. Drama Tobias junior napsal 1616 jako profesor rétoriky v Olomouci ke sňatku Václava Viléma Popela z Lobkovic s kardinálovou neteří Markétou Františkou z Ditrichštejna. Studenti olomoucké jezuitské akademie je předvedli v Kroměříži, kde se svatba konala. Hra o pěti dějstvích vychází z deuterokanonické knihy Tóbit, tj. z příběhu o zbožném Tóbitovi, který ve stáří oslepl a posílá syna Tobiáše k příteli, u nějž má uložené stříbro. Tobiáše doprovází archanděl Rafael (v lidské podobě), s jehož pomocí Tobiáš přemůže démona Asmodea, ožení se se Sárou, jejíchž sedm předchozích manželů Asmodeus zabil, a nakonec vyléčí svého otce. V ději dominuje téma svatby. Ve IV, 3 je předveden jeden ze židovských svatebních zvyků (panny s lampami přicházejí ke snoubencům, zasypou je květy, apod.), dvakrát se odehraje svatební hostina (IV, 4 a V, 1 – zde dokonce s tanci Hebrejců), andělé zpívají svatební píseň (IV, 8), apod. Svatba Tobiáše a Sáry se prolíná s odkazy a narážkami na sňatek Popela z Lobkovic a Markéty. Když je Rafael posílán k Tobiášovi, vidí spojené erby rodů Ditrichštejnů a Popelů (I, 6) a Múzy, Giganti a lesní mužové opěvující zásnuby Tobiáše a Sáry náhle („jakoby znali budoucnost“) začnou zpívat o svatbě Popela s Markétou (I, 4). Hra obsahuje zpívané a taneční části (ve II, 2 vystupují zároveň dva sbory, jeden předpovídá Tobiášově výpravě konec šťastný, druhý nešťastný). Z četných komplikovaných efektů naznačených v textu je patrné, že D. dobře znal barokní scénickou techniku a počítal s jejím uplatněním při provedení hry.
Prameny a literatura
Strahovská knihovna, sign. AA VII 54, č. 38 (též NK, 52 C 21, č. 11): Tobias junior, Olomucii 1616, tisk textu; ÖNB, sign. Ser. Nov. 71 (konvolut textu a periochy): S. Wenceslaus Martyr, Boëmiae Moraviaeque Patronus, 1614, rkp. textu; Kurtzer Inhalt der Gantzen Tragoedy vom H. Wenceslao, Hertzogen in Boehmen…, Olmütz 1614, tištěná německá periocha; Výtažné obsažení tragedií mučedlníka božího Sv. Václava, knížete a dědice českého…, Olomouc 1614, tištěná česká periocha (exemplář univerzitní knihovny ve Vratislavi dnes nezvěstný ⇒ DČD); J. Malý: Opisy korespondence Ditrichštejnovy Dingenauerovi, Sedlákova pozůstalost (⇒ J. Malý: Hranice, Lipník za Mansfeldova vpádu, Věstník Matice opavské 37/38, 1932, s. 150–153). • J. Port: Divadelní akce škol a bratrstev v Československu III (rkp. KČD); J. Schmidl: Historiae Societatis Jesu provinciae bohemiae… II, Pragae 1749, s. 636; C. Sommervogel: Bibliothèque de la Compagnie de Jésus III, Bruxelles–Paris 1890–1900, s. 86; Menčík 1895, s. 72n.; O. G. Schindler: „Die wälischen Comedianten sein ja guet…“. Die Anfänge des italienischen Theaters am Habsburgerhof, Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku, ed. V. Bůžek–P. Král, České Budějovice 2000, s. 116. • DČD I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 140–142
