Žák A. Bergera, později O. Preobraženské a N. Legata. Tanečník ND Praha 1924/25, sólista v Brně 1926–32 (baletní mistr a choreograf 1928–31), člen Les Ballets Russes de Monte Carlo 1932–36 (od 1934 sólista), šéf baletu Brno 1936–41, režisér Ballet Theatre v New Yorku 1941, baletní mistr, choreograf a zástupce de Basila v Original Ballet Russe 1941–47, šéf baletu v Brně 1947–52. Tanečník útlé postavy s vynikající technikou, mimickou živostí a citem pro jevištní nadsázku; z jeho širokého repertoáru např. Franz v Coppélii (1929), Princ v Labutím jezeře (1930), Písař v Signorině Gioventù (1931), Romeo v Romeovi a Julii (1938). V Ballets Russes se vypracoval na skvělého interpreta charakterních a komických rolí, např. Corregidor v Třírohém klobouku, Ridolfo ve Scuola di Ballo L. Boccheriniho, Námořník v Les Matelots G. Aurica, Kaščej v Ptákovi Ohnivákovi, Krejčík v La Concurrence G. Aurica, Eunuch v Šeherezádě, Maur v Petruškovi. Významnější je však jeho choreografická činnost. V Brně vytvořil na 40 baletních inscenací (vedle toho přes 20 choreografií v činohře, 30 v opeře a kolem 70 v operetě), od La Valse (1928) až po poslední Spící krasavici (1952), jejíž premiéry se již nedožil. Jako choreograf nebyl novátor, ve své tvorbě se opíral o klasické tvarosloví, dbal především na vysokou kulturu a krásu pohybu, profesionální dokonalost a stylovou čistotu inscenací. V jeho repertoáru převažovala díla tzv. moderní klasiky, často vycházející z fokinské estetiky. Nevyhýbal se ani domácí tvorbě, z níž uvedl např. Signorinu Gioventù (1931, 1937), pp. Divadla za bránou (1936), Rákoše Rákoczyho (1938), Slováckou suitu (1940), pp. Krále Ječmínka (1951). Jeho nejúspěšnější choreografií se staly Slovanské tance, které nastudoval poprvé 1928 (spolu s H. Olšovskou), poté 1938 v Brně, 1941 s Ballet Theatre v Metropolitní opeře v New Yorku pod názvem Slavonika a 1950 opět v Brně. Do dějin baletu vstoupil světovou premiérou Romea a Julie S. Prokofjeva (1938). Významné jsou i jeho jihoamerické práce, jimiž pomáhal zakládat místní baletní tradici: Fué una vez C. Gustavina (Buenos Aires 1942), La Isla de los Ceibos E. Fabiniho (Montevideo 1943), El Malón I. Villouda (Buenos Aires 1944) a především celovečerní symbolické drama Yara F. Mignoneho (Sao Paolo 1945), za něž mu byla zasazena v průčelí divadla pamětní deska. Po svém poválečném návratu do vlasti vytvořil z brněnského baletu prvořadé těleso s řadou silných sólistických osobností, technickou vyspělostí převyšující i balet ND Praha. Brno se stalo jeho zásluhou baletní metropolí, kam přicházely interpretační osobnosti z celé republiky. Představení měla vysokou profesionální úroveň (Romeo a Julie, 1947; z ďagilevovského repertoáru např. Polovecké tance, Sylfidy a Ples kadetů, 1948; Vzpoura hraček, 1949; Labutí jezero, 1950; Slovanské tance, 1950; Král Ječmínek, 1951; Spící krasavice, 1952). Ivo Váňa Psota byl i znamenitý pedagog; jeho žáci tvořili přední interpretační špičku poválečné baletní generace. Spolu se S. Machovem má největší podíl na rozvoji baletního umění v poválečném Československu. Manžel Niny Voskresenské-de Basilové, bratr Ljuby Psotové, strýc Olgy Kvasnicové.
Literatura
Dufková, E.: Váňa Psota, Brno, Ryšavý 1997 • ed: Psota Ivo-Váňa in Postavy brněnského jeviště I. Brno, Státní divadlo v Brně 1984 • Karhánek, R.: Živý odkaz Ivo Váni-Psoty, Divadlo 1952, sv. 3 • Psota, I. V.: Tvůrčí problémy našeho baletu, zejm. současné thematiky (k diskusi), Divadlo 1950, č. 7 • red: Ivo Váňa Psota, Státní divadlo v Brně, 1977 • Schmidová, L.: Ivo Váňa Psota (1908–1952), Taneční listy 1968, č. 6/příloha • Štědroň, B.: K nedožité sedmdesátce Ivo Váni Psoty, Program, Státní divadlo v Brně 1978, č. 5
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 270
