Psán též Sio, Sion, Schiono, Disio, Discio, Descio, Deisicius. – Principál skupiny herců italské komedie dell’arte, působící ve středoevropském prostoru, kde střídala pobyty ve dvorských rezidencích se samostatnou zájezdovou praxí (od 1688 nejméně do 1709). O D. mládí není nic známo. Nejranější doklad jeho zaalpského působení je z Kodaně 1688, kam se i později vracel. Jeho bohatý itinerář zahrnuje mj. opakovaně Berlín (od 1690), Kolín nad Rýnem (1690), Kodaň (1692), Kiel (1694), Stockholm (1695/96), opakovaně Lipsko (v období 1697–1708), několikrát Prahu (od 1700), Drážďany (1701), opakovaně Vídeň (od 1702), Halle (1704), Weißenfels (1704) a Brno (1705). Jeho poslední známé účinkování je doloženo 1709 v Drážďanech. Lze předpokládat, že po smrti manželky Anny Magdaleny ve Vídni 14. 7. 1711 (v úmrtní matrice nebyla označena jako vdova) tu ještě nějaký čas žil, zemřel však neznámo kde. Sebastian Scio působící 1746–58 jako choreograf baletu na dvoře Karla Theodora Falckého v Mannheimu mohl být D. potomek.
D. italská společnost provozovala vedle italských her i německé hauptakce. Sám D. vystupoval jako Harlekýn. Představení spojoval s akrobatickými produkcemi (provazochodectví) a mimoto si přivydělával zubařskou praxí a prodejem léčiv. Při svém druhém pobytu v Praze v lednu 1702 v domě U Tří korun nabízel „italské komedie neboli tak zvané burlesky“, stejně tak i v září 1704, kdy se následně stal podnájemcem G. F. Sartoria na Malé Straně v tzv. Regenhardtském domě. Také v Brně 1705 ohlašoval německé a italské komedie.
Prameny a literatura
NA, fond Kk, sign. 1146 (Comoedianten, leden 1702; září 1704); fond NMa, sign. T-2, č. 14 (1704). • J. E. Schlager: Wiener Skizzen aus dem Mittelalter, nová řada (Wien) 1, 1839, s. 261; D’Elvert 1852, s. 39; A. E. Brachvogel: Das alte Berliner Theater-Wesen bis zur ersten Blüthe des deutschen Dramas,Berlin 1877, s. 54n.; Quellen zur Geschichte Leipzigs I, ed. G. Wustmann, Leipzig 1889, s. 477n.; J. J. Olivier: Les comédiens français dans les Cours d’Allemagne au XVIIIe siècle I, Paris 1901, s. 47; A. Novotný: Staropražská theatralia, Praha 1955, s. 28n.; G. Wahnrau: Berlin, Stadt der Theater, Berlin 1957, s. 37; G. Gugitz: Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte des 18. Jahrhunderts, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 121; G. Schubart-Fikentscher: Zur Stelllung der Komödianten im 17. und 18. Jahrhundert, Sitzungsberichte der Sächsischen Akademie der Wissenschaften zu Leipzig, tř. filos.-hist. 107, seš. 6, Berlin 1963, s. 60, 121, 123; G. Hansen: Formen der Commedia dell’arte in Deutschland, Emsdetten 1984, s. 59n.; R. Freydank: Theater in Berlin, Berlin 1988, s. 44n.; B. Rudin: Zwischen den Messen in die Residenz, Wanderbühne, Theaterkunst als fahrendes Gewerbe, ed. B. Rudin, Berlin 1988, s. 74–104; G. Dahlberg: Komediantteatern i 1600–talet Stockholm, Stockholm 1992, s. 223n., 234n.; A. Scherl: Vliv italských herců 17. a 18. století na vývoj divadla v českých zemích, DR 6, 1995, č. 4, s. 25–28 + Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 22n., 27n., 198n.; O. G. Schindler: Commedia dell’arte und Orvietan, Mimos (Zürich) 48, 1996, č. 4, s. 13 + „Mio compadre Imperatore“. Comici dell’arte an den Höfen der Habsburger, Maske und Kothurn (Wien) 38, 1997, č. 2–4, s. 93; M. Frolowitz: Sebastian di Scio detto Arlecchino: zur Personalunion von Arzt und komischer Maske im 17. und 18. Jahrhundert, Theaterkunst & Heilkunst: Studien zu Theater und Anthropologie, ed. G. Baumbach, Köln–Weimar 2002, s.112n.
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 139–140
