Uváděn též s křest. jménem František Albert a s příjmeními de Fraine, Deffrüm a Teffere. – Syn bavorského důstojníka Carla A. Defraina, studoval od 1710 na gymnáziu při salcburské benediktinské univerzitě. První zmínka o jeho divadelní činnosti se týká loutkových představení v Brně 1716, lze však předpokládat, že již dříve započalo jeho delší angažmá v souboru J. A. Stranitzkého ve Vídni. V červnu 1723 byl v Brně členem společnosti L. E. Steinmetze. Jako samostatný principál se objevuje poprvé v létě 1724 u hraběte Františka Antonína Šporka v Kuksu, kam přišel z Olomouce. Díky Šporkovu doporučení dostal D. na podzim téhož roku poprvé povolení hrát v pražském Manhartském domě v Celetné ulici. V jeho společnosti, ohlašované jako Hoch-Teutsche Comoedianten, tehdy byli H. Rademin a Ch. Schulze s manželkami a několik herců, kteří pak v Praze působili déle. Po úspěších v Praze zamířil D. 1725 do Augsburgu, Frankfurtu nad Mohanem a Kolína nad Rýnem, kde společnost vystupovala vždy pod označením Pragerische Commoedianten. V srpnu 1726 dostal D. povolení hrát přes zimu v Praze v Manhartském domě (tehdy získal do souboru F. A. Nutha a A. M. Viertelovou, která se v říjnu téhož roku stala Nuthovou manželkou) a žádost pak každoročně, vždy s úspěchem, opakoval až do 1731. V lednu 1732 získal ještě povolení hrát o masopustu v Malostranských lázních. Své pražské působení tehdy střídal s hostováním na zámeckých scénách v Kuksu (léto 1727, 1728, 1729) a v saském Weißenfelsu (masopust 1728, 1730, 1732). V době svého druhého pražského působení byl ženat se Sabinou D., jíž se tu 10. 1. 1730 narodila dcera (rodný zápis v matrice Týnského chrámu je v češtině). 1732 D. Prahu opustil. Nastoupil znovu dráhu cestujícího principála, která jej přes Weißenfels a Lipsko přivedla koncem 1732 do Vratislavi. Tehdy D. svou společnost patrně rozpustil a jen s rodinou nastoupil počátkem 1733 angažmá u dvorního divadla v Karlsruhe. Téhož roku pak přijal nabídku hrát v Berlíně u J. C. Eckenberga jako Harlekýn. Zde dosáhl 1733/34 významných hereckých úspěchů (král Friedrich Wilhelm I. jej vyznamenával svou přízní). V Praze pobýval i 1734 (22. 9. narození další dcery) a pokoušel se tu získat v konkurenci s F. Kurtzem znovu povolení ke hrám, není však známo, s jakým výsledkem.
I nadále pak působil jako herec, údajně u F. G. Wallerottiho. Do čela vlastní společnosti se postavil znovu 1746, kdy s ní účinkoval na zámecké scéně knížete Johanna Nepomuka Carla Lichtenštejna († 1748) ve Valticích. Jako zámecká společnost knížete vystupovali 1746–48 v Brně a v Badenu. 1751 D. přijal se svou druhou ženou Josephou angažmá ve vídeňském dvorním Divadle u Korutanské brány. Zde byl činný i jako překladatel divadelních her C. Goldoniho. Spolu s dalšími stoupenci improvizované komedie opustil však soubor ještě v padesátých letech 18. stol. a zřídil si znovu vlastní společnost, s níž hrál 1760 ve Znojmě a 1761 v Kremži (Krems an der Donau). Jeho další osudy nejsou známy. D. manželka Josepha zemřela až 1783 ve Vídni jako vdova, dcera Josepha, provdaná Prockhe, účinkovala ve společnosti K. Wahra v Praze.
D. ve své době patřil mezi velmi úspěšné divadelní ředitele. Jako první z cestujících principálů se dovedl sžít s pražským prostředím do té míry, že nacházel uznání u pražského měšťanstva a dokonce i duchovenstva (bylo mu výjimečně povoleno hrát i v adventu). Jeho schopnosti potvrzuje dobově příznačná dramaturgie. Uváděl v Praze jak starší hauptakce, tak nově se objevující burlesky vídeňského typu. Pojetí hauptakcí však často měnil, např. 1728 uvedl hru Der Anfang und das Ende dess verkehrten und Welt-beruffenen Ertzzauberers Doctoris Joannis Fausti [Počátek a konec zvráceného a po světě proslulého arcikouzelníka doktora Fausta] s výmluvným podtitulem Einfalt hat den Teufel betrogen [Prostota ošálila čerta]. Inscenoval také hry s českou tematikou, např. 11. 10. 1729 hru Die Preiss-Würdigste Lebens-Geschichte und der Glorreiche Marter-Tod des Heiligen Wenceslai, Herzogen und Ersten Königs in Böhmen [Pamětihodný životní příběh a přeslavná mučednická smrt svatého Václava, vévody a prvního krále českého]. V této hře se objevuje také hanswurstovská postava, jejíž jméno „Quiternitze“ je již přizpůsobeno českému prostředí a etymologicky poukazuje ke slovu „jitrnice“. Byla to role napsaná pro samotného principála, jemuž hanswurstovské role vždy náležely. Jako dohry D. často volil kratší Molièrovy veselohry. Postupně zařazoval v Praze do svého repertoáru stále více burlesek, které si tehdy získávaly oblibu, např. 1732 hru se zpěvy a tanci Das verschmitzte und listige Wienner Stuben-Mädl, mit ihren durchtriebenen Amanten [Vychytralá a lstivá vídeňská pokojská, se svými prohnanými milenci].
Prameny a literatura
NA, fond Kk, sign. 1157–1162; fond SČM, sign. 1724/VIII/d/67, kart. 280; fond Wunschwitzova genealogická sbírka, Sporck, divadelní cedule, inv. č. 1193 (tisky); MZA, fond B 1, sign. B 47; AMP, matrika fary u P. Marie před Týnem, sign. TÝN N 7, s. 127, 10. 1. 1730 (narození dcery); matrika narozených fary u sv. Jiljí, sign. JIL N 3, s. 99, 22. 9. 1734 (narození dcery); NMd, sbírka cedulí, sign. P-6-A-265, inv. č. C 11.662, C 11.663, C 11.664. • H. Benedikt: Franz Anton Graf von Sporck (1662–1738), Wien 1923, s. 139n.; A. Novotný: Praha „Temna“, Praha 1946, s. 184n.; A. Schmiedecke: Die Neuberin in Weißenfels, Euphorion (Heidelberg) 54, 1960, s. 188n.; J. Bartoš: Loutkářská kronika, Praha 1963, s. 30, 69; G. Zechmeister: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747 bis 1776, Wien 1971, s. 152–154, 169n., 436, 453; H. G. Asper: Hanswurst, Emsdetten 1980, s. 60n.; O. G. Schindler: Romeo und Julia auf Schloß Krumau, der Basilisco von Kolin und das Armenspital in Kukus, Biblos (Wien) 44, 1995, s. 81n. + „Der Pasalisk de Parnagasso“. Ein Beitrag zur Rezeption der Commedia dell’arte in Böhmen, Miscellanea theatralia. Sborník A. Scherlovi k osmdesátinám, ed. E. Šormová–M. Kuklová, Praha 2005, s. 100–119; U. Daniel: Hoftheater, Stuttgart 1995, s. 81; B. Rudin: Hans-Wurst oder der unsichtbare Condirecteur, Badische Heimat (Karlsruhe) 77, 1997, s. 125–128 + Heinrich Rademin, Hanswursts Schattenmann. Jurist, Bühnenchef, Stückeschreiber. Versuch über eine Gründerfigur des Wiener Theaters, Theateram Hof und für das Volk (Maske und Kothurn 48), ed. B. Marschall, Wien–Köln–Weimar 2002, s. 295–298; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 91–127, 138n., 207–214 + Dva dokumenty k baroknímu divadlu v Čechách, DR 14, 2003, č. 3, s. 77n.; M. Havlíčková: Profesionální divadlo v Brně ve dvacátých letech 18. století, Brno v minulosti a dnes XIX, Brno 2006, s. 143–164. • DČD I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 131–133
