Vlastním jménem Emanuele Conegliano. – Pocházel z židovské rodiny, jeho otec byl jirchářem a obchodníkem. Kvůli druhému sňatku s katoličkou dal ovdovělý otec 1763 svou rodinu pokřtít. Emanuele dostal jméno po biskupovi, který jej křtil a později mu umožnil studium v kněžském semináři. D. obdržel 1773 nižší svěcení, avšak kněžský úřad nikdy nevykonával. Po několika dobrodružných letech strávených v Benátkách a Trevisu (profesorem literatury v semináři) byl 1779 z Benátska vyhoštěn. Uprchl do tehdy rakouské Gorice (Görz, dnes Gorizia v severovýchodní Itálii), kde se brzy prosadil jako básník (óda Der Wettstreit der Vögel [Ptačí soutěž] na tzv. mír těšínský, rakousko-pruskou mírovou smlouvu z 8. 3. 1779) a překladatel dvou tragédií z francouzštiny (jeho první práce pro divadlo). Potíže vyvolané literárním sporem jej přiměly Gorici opustit. Odešel do Drážďan, kde mu bylo dovoleno spolupracovat s dvorním básníkem C. Mazzolou na dramatických textech. 1782 přišel do Vídně vybaven doporučením pro dvorního skladatele A. Salieriho, který jej po smrti P. Metastasia navrhl do funkce císařského dvorního básníka (jmenován 1783). Po smrti svého ochránce císaře Josefa II. byl D. Leopoldem II. 1791 vykázán z Vídně ve snaze uklidnit divadelní intriky a rivalitu. Odebral se do Terstu, aby se před císařem obhájil a získal naději na návrat. Poznal tu dceru anglického obchodníka N. Grahlovou, s níž se v srpnu 1792 oženil. Už v březnu tohoto roku mu bylo povoleno usadit se znovu ve Vídni a jeho rehabilitace byla oznámena ve všech novinách rakouské monarchie. Manželé se rozhodli žít v Paříži, ale posléze na radu G. Casanovy, s nímž se D. setkal v Praze, zamířili do Londýna, kde D. začal 1792 pracovat jako divadelní básník v divadle King’s Theatre in the Haymarket. Psal také libreta pro V. Martína y Solera, který se do Londýna rovněž přesunul. Po návratu z italské cesty byl 1798 D. z divadla propuštěn. Po neúspěšném knihkupeckém podnikání se vystěhoval s rodinou do Ameriky. Do New Yorku přibyli počátkem léta 1805. D. se živil jako obchodník s koloniálním zbožím, později jako lihovarník a lékárník v Sunbury (Pennsylvánie). 1819 se vrátil do New Yorku, soukromě vyučoval italštinu, otevřel si knihkupectví a propagoval italskou literaturu. Napsal memoáry, které postupně doplňoval (Memorie di Lorenzo Da Ponte da Ceneda, scritte da esso, New York 1823–27, rozšířené vyd. tamtéž 1829–30; Aggiunta alle Memorie di Lorenzo Da Ponte, scritte da esso, tamtéž 1831). V listopadu 1825 prosadil v New Yorku uvedení Mozartova Dona Giovanniho operní společností španělského tenoristy M. Garcíi. Vůbec první mozartovská inscenace na americké půdě měla velký úspěch a D., který připravil libreto v italštině a angličtině, byl aplaudován ve své lóži. Jeho hmotné poměry se však nezlepšily a po smrti manželky (1831) dožil v chudobě.
Vídeňská kariéra D. byla obdobím, kdy měl nejlepší příležitost uskutečnit v tvorbě své hudebnědramaturgické představy. Jeho úkolem bylo psát libreta pro italský operní soubor, angažovaný po několikaleté absenci dvorem pro operu buffu. K uměleckému vrcholu dospěl ve spolupráci s W. A. Mozartem na operách Le nozze di Figaro [Figarova svatba, Vídeň 1786], Don Giovanni (Praha 1787) a Così fan tutte [Takové jsou všechny, Vídeň 1790]. Nepříliš úspěšné první libreto pro Salieriho operu Il ricco d’un giorno [Nádhera jednoho rána, Vídeň 1784] neoslabilo zjevnou přízeň císaře Josefa II. a všeobecný úspěch vzápětí přišel s operami Martína y Solera Il burbero di buon cuore [Dobrosrdečný bručoun, Vídeň 1786], Una cosa rara [Taková vzácná věc, tamtéž 1786] a L’arbore di Diana [Dianin strom, 1787]. Příprav inscenace Mozartova Dona Giovanniho v Praze v říjnu 1787 se D. osobně účastnil (bydlel na Uhelném trhu, v domě Platýz, naproti tehdejšímu bydlišti Mozartovu v domě U Tří zlatých lvů), dokončoval chybějící části, přizpůsoboval detaily místním podmínkám a dohlížel na pěvecké nastudování. Ještě před premiérou jej však císař povolal zpět do Vídně, aby připravil italskou verzi původně francouzské opery Tarare A. Salieriho. V zásadním textovém i hudebním přepracování opery, nově nazvané Axur, re d’Ormus [Axur, král na Ormuzu], pronikly do díla četné prvky opery buffy (dramma tragicomico).
Nevšední stylistická úroveň D. libret poskytla Mozartovi jedinečnou možnost spolupráce na jeho vrcholných operních dílech. V tvorbě D. se tak jako patrně u žádného jiného soudobého libretisty uskutečnilo dokonalé spojení dramatického rytmu, daného autorovou komplexní hudebnědramatickou vynalézavostí, s poetickým ztvárněním, které stojí plně ve službách kompozičních prostředků hudby. Jeho poezie v nejlepším slova smyslu „slouží“ hudbě. Ač osobitá, přirozeně splývá s hudební a scénickou realizací (⇒ D. Goldin Folena in MGG). I přesto, že D. pro svá libreta většinou používal spíše příležitostné zdroje a předlohy (existující libreta a známé dramatické texty), dosahoval při jejich zpracování vysoké kvality. Byl schopen přesně odhadnout aktuální nosnost a působivost látky i zvolit v daném okamžiku nejpřípadnější jevištní podobu. Jeho schopností si skladatelé byli vědomi a často jej sami o libreta pro své kompozice žádali. Bohatý literární odkaz D., přesahující jeho aktivity ve sféře hudebního divadla, dokládá šíři jeho literárních zájmů, nadání, důkladné básnické vzdělání i stálou ambici patřit ke společensky určujícímu kulturnímu okruhu. D. patří ke směrodatným libretistům 18. století (A. Zeno, R. de Calzabigi, Metastasio), kteří metrický a výrazový arzenál tradičního italského básnictví ovládli natolik tvůrčím způsobem, že dokázali italštinu profilovat jako řeč předurčenou pro spojení s hudbou.
Benátská divadla, která D. poznal v sedmdesátých letech 18. stol., mu poskytla určující zkušenosti a seznámila ho s řadou osobností, které se staly jeho básnickými vzory a později i oporou, když se měl jako autor prosadit v prostředí Vídně, a osvědčit tak své básnické schopnosti v operním provozu. Divadelní zkušenosti jej vybavily mimořádnou citlivostí ve vztahu k publiku, schopností vystihnout vkus a využít jeho reakcí. Z tohoto hlediska je také možno rozlišit v jeho tvorbě odlišné fáze, reprezentované vždy jiným publikem: velké období opery buffy, které prožíval u vídeňského dvora ve spolupráci s nejvýznamnějšími osobnostmi tamního operního života, a naproti tomu období londýnské, s atmosférou, která svědčila jeho elegicko-pastorálním a klasicistním sklonům.
D. dramaturgie od počátku upřednostňovala ansámblové scény a vyznačovala se sklonem k pojednání sólistických árií jako epizod nenarušujících průběh děje, tak jak to odpovídalo benátské divadelní tradici. Poučen Goldoniho komediálním dramaturgickým modelem dbal o jevištní působivost komických kusů prezentací souvislého dějového tahu, promyšleností jednotlivých scén jako samostatných malých dramat a komplexností operních finále. Goldoniovský vzor prozrazuje také využívání jazykových prostředků pro jemně diferencovanou sociální charakteristiku jednotlivých postav, podobnou Mozartovu profilování pomocí hudebních prostředků. Zároveň je D. jazyku vlastní důstojnost, která nepřipouští využití vulgárních nebo banálně směšných výrazů, jak tomu bylo běžné u jeho předchůdců a současníků. I když bylo přebírání textového materiálu běžné a nezbytné z hlediska pracovní ekonomie a typizovaných jazykových standardů dějových situací a rolí, využíval D. výpůjčky z libret současníků, kolegů a rivalů (G. B. Casti, G. Bertati) většinou jako parodické narážky odpovídající situaci konkurenčního boje. Schopnost důvtipného nadhledu, s nímž různorodé prvky propojoval do nových celků, byla pro D. typická a ve své době jedinečná. Pojetí libretistiky jako soutěže ve zpracování stávajících pramenů a předloh je zřetelně patrné zejména v D. libretu Dona Giovanniho, které sice v základních rysech zachovává sled dějových událostí a části dialogů bezprostředně předcházejícího Bertatiho textu zhudebněného G. Gazzanigou, ale zásadně mění strukturu postav z hlediska jejich charakteru a jazyka.
Edice
L. da P.: Paměti, přel. J. Kostohryz, Praha 1970; Mein abenteuerliches Leben. Die Erinnerungen des Mozart-Librettisten, ed. E. Burckhardt–W. Hildesheimer, Zürich 1991; Estratto delle Memorie, ed. L. della Chà, Milano 1999; Geschichte meines Lebens. Mozarts Librettist erinnert sich, ed. Ch. Birnbaum–J. Krämer, Frankfurt a. M. 2005; Il Don Giovanni, ed. G. Gronda, Torino 1995; Libretti viennesi, ed. L. della Chà, tamtéž 1999.
Prameny a literatura
Libreta tištěná v českých zemích ⇒ Kneidl, ⇒ Dokoupil. • Nesign.: Der Anti-Da-Ponte, von einem Cosmopoliten, ed. J. Hraschanzky, Wien 1791; E. Masi: L’abbate L. da P., Bologna 1881; A. Marchesan: Della vita e delle opere di L. da P., Treviso 1900; E. Rychnovsky: L. da P., Deutsche Arbeit (Berlin) 5, 1905/06, sv. 1, s. 320–324; J. Russo: L. da P., Poet and Adventurer, New York 1922; L. Morley: Mozart’s Librettist L. da P., London 1926; G. Andrees: Mozart und Da P. oder die Geburt der Romantik, Leipzig–Wien 1936; A. Fitzlyon: The Libertine Librettist. A Biography of Mozart’s Librettist L. Da P., New York 1957; A. Rosenberg: Don Giovanni – Mozarts Oper und Don Juans Gestalt, München 1968; H. Goertz: Mozarts Dichter L. Da P. Genie und Abenteurer, Wien 1985 [bibliografie a soupis díla]; Lettere di L. Da P. a Giacomo Casanova, 1791–1795, ed. G. Zagonel, Vittorio Veneto 1988; D. Link: The Da P. Operas of Vicente Martin y Soler, dis., University of Toronto 1991; F. Dieckmann: Die Geschichte Don Giovannis,Frankfurt a. M.–Leipzig 1991, s. 296–410, 439–442; A. Lanapoppi: L. Da P.: realtà a leggenda nella vita del librettista di Mozart, Venezia 1992; R. J. Rabin: Mozart, Da P., and the dramaturgy of opera buffa, Ann Arbor 1996; G. G. Stiffoni: Non son cattivo comico. Caratteri di riforma nei drammi giocosi di Da P. per Vienna, Torino 1998; M. Du Mont: The Mozart-Da P. Operas: an annotated Bibliography, Westport (Connecticut) 2000; G. Gazzaniga – W. A. Mozart: Don Giovanni, program Státní opery Praha, 2001; R. Bletschacher: Mozart und da P. Chronik einer Begegnung, Salzburg 2004; S. Hodges: L. Da P., ein abenteuerliches Leben, Kassel 2005. • DBI, DEUM, ES, Grove, Grove O, MGG, Meyer, Sartori
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 127–129
