Pantomimická skupina tvořila v Divadle Na zábradlí vedle činoherního souboru 1958–93 autonomní součást divadla a nesla vlastní název Pantomima Na zábradlí. Divadlo Na zábradlí založili J. Suchý, I. Vyskočil, L. Fialka a V. Vodička 1958 a první inscenací bylo Kdyby 1000 klarinetů (leporello o 36 obrázcích s úvahami I. Vyskočila, hudba J. Jakoubek, J. Suchý, J. Šlitr, V. Vodička, J. Vomáčka, režie A. Moskalyk, výprava K. Mareš a J. Suchý, kostýmy M. Soukupová, choreografie L. Fialka). Šéfem pantomimického souboru a hlavním protagonistou, libretistou, režisérem a choreografem byl L. Fialka. Mezi zakládajícími členy souboru byli např. L. Kovářová, Z. Kratochvílová, J. Pešková, J. Kaftan, R. Weber a I. Lukeš. V počátcích si L. Fialka ověřoval dramaturgické a výrazové možnosti žánru, především ve světě ojedinělého typu kolektivní pantomimy. První premiérou pantomimy byla inscenace Pantomima Na zábradlí (pp. 3. 3. 1959, scénář, režie a choreografie L. Fialka, hudba Z. Šikola, kostýmy M. Soukupová, scéna B. Soukup; části: klasická pantomima podle J. G. Deburaua Milenci Luny, pouťová pantomima na text P. Kopty Trosečníci, Černé na bílém, podle M. Marceaua Cestující ve vlaku, Clowniáda bez konce, mimické drama Masky). V inscenaci Devět klobouků na Prahu (pp. 27. 1. 1960, režie L. Fialka, hudba Z. Šikola, V. Vodička, L. Hulan, texty P. Kopta, scéna B. Soukup, kostýmy M. Soukupová) se střídalo 9 pantomimických scén s 9 šansony L. Hermanové na téma staropražských legend a obrázků (Legenda o tom, jak Dobro nad Ďáblem i Andělem zvítězilo, Turek v Praze – mechanické divadlo, Mozart v Praze – mimovaná opera, Povídka malostranská, Povídka málem strašidelná, Rukavička, Pepík Dlouhá ruka, Etuda, Pražské jaro, které končí na refýži). Zlomem v dramaturgii a stylu Fialkovy pantomimy byly Etudy (pp. 12. 12. 1960, obnoveno 1983; libreto, režie a choreografie L. Fialka, hudba Z. Šikola, kostýmy M. Soukupová, scéna B. Soukup; části: Cirkusové hry, Muž a kuře – podle G. Ségala; Toreador, Pán a pes – podle J. Kaftana; Motýl, Hráč v kostky/David a Goliáš/Život člověka – podle M. Marceaua; Koncert, Dva s tyčí, Co viděl pán v parku, Šach-mat, Vernisáž, Život ve stoje, Piano a psací stroj, Člověk a židle, Souboj ve světle, Souboj ve tmě, Člověk a stroj, Pohyby, Návrat domů, Život kamene, Život stromu, Proti větru). Inscenace Cesta byla věnována malíři F. Tichému, inspirována byla komedií dell’arte a otevřela souboru cestu na zahraniční festivaly (pp. 9. 10. 1962, scénář, režie a choreografie L. Fialka, hudba Z. Šikola, výprava L. Fára). V Bláznech aneb Podivný sen jednoho šaška se soubor přiklonil k civilnímu mimickému herectví (pp. 1965, scénář, režie a choreografie L. Fialka, hudba Z. Šikola, výprava M. Kovářová a B. Soukup; části: Malé pokušení, Sen o ztraceném ráji, Kain a Abel, Metamorfosy, Příběh Orfeův, Malé blázniviny, Hry prince Hamleta, Velké pokušení, Případ pana K.). Tři sezóny soubor reprízoval své inscenace a jako vývozní reprezentační artikl českého divadla podnikl řadu zájezdů (mj. festival London World Theatre Season, 1967; zájezd do USA, 1968); prošel i generační obměnou, do souboru přišli B. Věchetová-Fialková, O. Przygrodzká, J. Fajta, L. Hoffmeisterová a R. Papežík. Bylo inscenováno mimodrama Knoflík (pp. 3. 4. 1968, režie a choreografie L. Fialka, hudba Z. Šikola, L. Hulan, J. Strauss, kostýmy M. Kovářová, scéna B. Soukup; části: Hledání ztraceného knoflíku, Clownerie s činkou, Zázračný dědek a létající kufr, Paris-Musée d’Art moderne, Pocta panu Picassovi, Snadná cesta ke slávě, Příliš sladký život, Sen o lásce a rybách, Pád z postele a probuzení, Nové hledání a pronásledování, Stažené rolety, Nalezení ztraceného knoflíku). Od počátku sedmdesátých let se soubor ve svém vývoji zastavil, nepřipravoval nové inscenace, reprízovaná představení měla řemeslný, rutinní charakter, repertoár byl vzhledem k politické situaci záměrně zcela apolitický, klesal počet diváků. Ze stagnace nevykročilo ani mimodrama Caprichos (pp. 21. 9. 1971, scénář, režie a choreografie L. Fialka, choreografická spolupráce M. Urbanová, hudba Z. Šikola a koláž z děl J. Rodriga, M. Davise aj., kostýmy L. Fára, scéna B. Soukup; části: Příběh bez konce a Příběh bez začátku v šesti caprichos podle F. Goyi). Dalšími inscenacemi byly Lásky? (pp. 30. 9. 1974, scénář, režie a choreografie L. Fialka, výprava L. Fára) a Hry (pp. 7. 12. 1976, režie L. Fialka, hudba Z. Šikola, scéna B. Soukup, L. Fára, L. Fialka, kostýmy M. Kovářová). Životem J. G. Deburaua byly inspirované Funambules 77 (pp. 1. 2. 1977, scénář podle libret J. G. Deburaua, režie, choreografie a výprava L. Fialka, hudební koláž z francouzských lidových písní a děl J. P. Rameaua, J. B. Loilleta, L. Cherubiniho, Ch. A. Adama, W. A. Mozarta připravil V. Neumann; části: Prolog, Komedie ulice, Tisícifranková bankovka, Komedianti, Pierot v Africe, Vetešník, Setkání, Epilog). Období výrazně klesající invence a ztráty kontinuity s novými trendy oboru se po dalších čtyřech letech otevřelo kontroverzní inscenací Noss,která se snažila vyslovit k životním otázkám prostřednictvím červeného nosu, nejmenší masky na světě, inscenace se hlásila k N. V. Gogolovi, F. Fellinimu, Ch. Chaplinovi a cirkusovému klaunství (pp. 16. 1. 1981, scénář a režie L. Fialka, hudba K. Velebný + SHQ, výprava J. Dušek). Následovaly Sny inspirované a věnované J. Trnkovi, F. Tichému a J. Preislerovi (pp. 11. 12. 1984, scénář, režie, choreografie, výprava L. Fialka; části: Sen o Snu noci svatojanské na hudbu V. Trojana, Sen trochu melancholický na koláž z hudby B. Martinů, Sen o úzkosti a naději na hudbu L. Janáčka a J. Klusáka). Ansámbl se orientoval na turistické publikum a podnikl další zahraniční turné (Čína, USA, V. Británie). V období 1985–91 ze souboru odešli R. Weber, J. Pešková a Z. Kratochvílová, úroveň představení nezměnily ani nově přišlé taneční a mimické osobnosti, např. J. Vít, B. Rudová, J. Vašutová, T. Hendrych, B. Pichlíková, E. Vitanovská, J. Kotěšovský. J. Sova, V. Hlobil, A. Hartmannová, M. Ovčarovová, H. Pechačová, V. Kuropata, Z. Tomeš. Předposlední inscenací souboru byl Poutník – pražské legendy (pp. 7. 5. 1991, scénář, režie a choreografie L. Fialka, koláž z hudby Ch. Gounoda, J. Klusáka, M. Davise, M. Koubka, scéna I. Žídek, kostýmy I. Greifová; části: Prolog, Faust – tři variace na staré téma, Golem – fantazie na motivy G. Meyrinka, Proměna – podle povídky Franze Kafky, Proces – podle románu F. Kafky, Legenda – s postavami Brány, Dveřníka a Času podle F. Kafky, Epilog). Nastudování Poutníkadokončil celý ansámbl (M. Bayerová, B. Fialková, T. Hendrych, V. Hlobil, J. Kaftan, L. Bílková-Kovářová, V. Kuropata, I. Lukeš, M. Ovčarovová, Z. Tomeš). Ve vedení pantomimy se po Fialkově úmrtí (1991) vystřídali I. Lukeš a L. Bílková-Kovářová. Pod názvem Pantomima L. Fialky Divadla Na zábradlí byli uvedeni Trosečníci jako uctění památky L. Fialky a reminiscence na počátky české pantomimy, kdy studenti konzervatoře L. Fialka a J. Kaftan hráli v jedné z etud trosečníky, kteří se na stole plaví uprostřed moře (pp. 20. 6. 1992, scénář V. Hlobil, L. Bílková, režie V. Hlobil, hudba K. Marek, výprava T. Kypta). 1993 Divadlo Na zábradlí existenci pantomimy ukončilo. Na její činnost navázalo 1994 Pohybové divadlo 22. Počátky Fialkova hledání a kompilace choreografie a techniky kolektivní pantomimy zachytil v dokumentárním filmu Studie I. a II. režisér Vladimír Sís. Ansámbl natočil např. Hry, Koncert, Muzeum zázraků kouzel, Malý cirkus, Cesta (1963) a Pulcinellu (ČST 1984).
Literatura
Almanach 30 let Na zábradlí, Praha, Divadlo Na zábradlí 1988 • Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav 2000 • Fialka, L.: Knoflík, rozbor inscenace, Praha, Divadelní ústav 1972 • Fujerová, J.: Pantomima L. Fialky, Taneční listy 1972, č. 6/příloha • Paseková, D.: Pantomima ve filmu (Studie I a II), Taneční listy 1964, č. 1, str. 8 • Paseková, D.: Pantomima Na zábradlí – 20 let, Taneční listy 1979, č. 2/příloha • Paseková, D.: Trocha historie nikoho nezabije, Taneční listy 1999, č. 2, str. 8 • Šormová, E.: Divadlo Na zábradlí, Divadelní revue 1990, č. 2 • Vašut, V.: O pantomimě trochu jinak, Divadelní noviny 1963, č. 23
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 241–243
