Všestranný umělec v oblasti loutkového divadla prošel vývojem od tradičního k modernímu stylu i náročnému repertoáru, orientovanému na dětského i dospělého diváka. Pro loutky upravoval díla světových dramatiků (Sofokles, Shakespeare, Plautus, Molière). Nezvyklá témata i postupy zabránily inscenování většiny jeho původních her. K rozvoji českého loutkářství přispěl zejména jako dramaturg, režisér, scénograf a organizátor. Neúspěšně se zasazoval o výstavbu stálé pražské budovy pro loutkové divadlo.
Syn kritika a spisovatele Františka Z. Vystudoval gymnázium v Praze v Truhlářské ul. a od 1898 architekturu na pražské technice, kde byl žákem J. Kouly a J. Schulze. Za studií psal verše, od 1897 publikované v Času, Světozoru a Rozhledech. Po dokončení studií zpracovával návrhy a plány oprav pražských kostelů a věží, získal místo ve stavebním oboru magistrátu hl. města Prahy, 1911 se stal jeho přednostou. Zasloužil se o plánovitou výstavbu metropole, vypracoval regulační plány zástavby řady historických měst v českých zemích (Hradec Králové, Plzeň, Polička, Uherské Hradiště ad.). Po převratu působil jako docent urbanismu na technice v Brně (1919–24), stál u zrodu Ústavu pro stavbu měst při Masarykově akademii práce (ustaveno 1922, od 1926 byl předsedou). Od 1929 působil jako architekt v Hradci Králové, kde žil až do své smrti. Vedle odborných prací o architektuře a urbanistice napsal a vydal dvoudílný historický spis Bitva u Olomouce 1241 (1938, 1939), uspořádal otcovu písemnou pozůstalost, z níž sestavil a vydal mozaikovitý výbor (František Zákrejs. Sbírka dobových a rodinných dokladů I: 1839–1879, 1924). Stejně jako otec energicky hájil pravost Rukopisů.
Z. mnohostranným loutkářským aktivitám (autorská, režijní, výtvarná, organizační) předcházel architektonický návrh loutkového divadla v Praze (1912, nerealizováno). Byl jedním z pořadatelů pražských vystoupení reprezentantky tradičního stylu lidového loutkářství A. Kopecké (1912 a 1913), vnučky M. Kopeckého, a zaznamenal její verzi hry Žid Siloch. 1913 připravil cyklus maňáskových komedií od francouzského klasika É. Durantyho a několika dalších autorů, který proběhl v sále pražského hotelu Merkur. 1914 navázal spolupráci s Loutkovou scénou Sokola Pražského, kde provedl Žida Silocha ve vlastním podání věrně se přidržujícím hlasového projevu A. Kopecké. 1916 hru upravil a částečně doplnil podle Shakespeara. V tu dobu byl zaníceným zastáncem tradičního loutkářství, v jehož způsobu hry (animace a hlasová interpretace všech postav jedním loutkářem) spatřoval naplnění neiluzivní podstaty a specifičnosti loutkového divadla. Skepticky přijímal tzv. rozdělenou interpretaci, jež iluzivnost naopak posilovala. Postupně však docházel k přesvědčení, že nápodoba tradičního loutkářství není cestou pro rodící se moderní loutkářství, které si musí utvořit nový styl i repertoár a orientovat se na dospělé diváky. Usiloval prokázat, že s loutkami lze inscenovat náročné dramatické texty. První z těchto pokusů byla Sofoklova Elektra (1916 v Malostranské besedě za režijní spolupráce J. Veselého). Z. vytvořil marionety (75 cm vysoké), sám je vodil a mluvil. Následoval Shakespearův Hamlet a Macbeth (1917 tamtéž). Inscenace upoutaly pražskou kulturní veřejnost a podněcovaly amatérské loutkáře k hledání nových dramaturgických možností. Další připravované komedie se kvůli převratovému dění 1918 neuskutečnily (Plautus: Menaechmové, Shakespeare: Večer tříkrálový, Molière: Lakomec). Jako člen spolku Umělecká loutková scéna se Z.zasazoval o výstavbu budovy pro stálé loutkové divadlo, plánovanou na Židovském (dnes Dětském) ostrově, projekt se však neuskutečnil. V poválečném období loutkářské činnosti pro pracovní vytížení zanechal, ale 1925 se k ní vrátil. Na výzvu V. Suchardy režíroval v Říši loutek svou úpravu Večera tříkrálového a uplatněním tzv. rozdělené interpretace tu završil svůj rozchod s interpretační metodou lidových loutkářů. S A. Suchardovou spolupracoval na scénografickém řešení, jež využilo tzv. shakespearovské jeviště Kvapilových inscenací v Národním divadle. Večer tříkrálový se stal jedním z nejvýznamnějších loutkářských počinů meziválečného období. Z. byl i plodným autorem loutkových her: ve dvacátých letech napsal groteskní komedii Sovětská republika pimprlat (1920, pseud. Vladimír Červ), grotesku Na dně mořském, parodie Čím bys chtěl být a Rytíři z Oškobrhu, dále Včely, Hovory zubů (obě oceněny v soutěži Masarykova lidovýchovného ústavu), Veliký Drndálek, Nechtěná láska, Ministerstvo veřejné morálky, Dejte mi jinou hlavu, Zrození bubliny, Zrcadlo věcí, Kryštof Kolumbus, Založení Hruštice, Démonia ad. Většina zůstala v rukopise, nezvyklá témata a nekonvenční postupy jim zatarasily přístup na tehdejší amatérská loutková divadla. Neuspěl ani se svým jediným činoherním pokusem. Hru Záhrobí přijalo 1925 Městské divadlo v Plzni, ale provedení se neuskutečnilo. K rozvoji moderního loutkářství Z. přispěl hlavně dramaturgickými podněty. Prokázal také důležitost režie a průkopnicky proklamoval rovnocennost loutkového divadla s ostatními divadelními druhy.
Loutkové hry
Hloupý Honza, Loutk. scéna Sokola Pražského 1914; Kupec benátský [Žid Siloch], tamtéž 1914, t. 1916; Zlatý pták, tamtéž 1918; Čím bys chtěl být, t. [1925]; Kryštof Kolumbus, t. [1925]; Na dně mořském, t. in Hry ze soutěže Loutkáře 1926, 1926; Rytíři z Oškobrhu, t. [1928]; Mošnička, dle L. Tesařové, t. 1931.
Prameny
AMP: Sbírka matrik, KAR N11, matrika narozených 1878–1882, s. 182, obr. 203; Soupis pražských domovských příslušníků.
PNP: osobní fond, 15 kartonů, část. zpracováno, inventář → V. Hellmuth-Brauner, 1969.
Literatura
Ref. Elektra: J. Veselý, Národní listy 24. 1. 1916; -e-: Loutky ve znamení humanity, Čech 26. 1. 1916 ● V. Mathesius: Shakespeare na loutkovém divadle, Loutkář 2, 1917/18, s. 7; nesign.: Dr. techn. Ing. Arch. V. Z., in V. Z.: Rytíři z Oškobrhu, Praha 1928, s. 37–38; J. Veselý: Počátky nových směrů českého loutkářství, Loutkář 15, 1928/29, s. 209–214, obr. na s. 210–215, 217–221; J. Malík, Loutková scéna 1, 1940/41, s. 44 [k šedesátinám] + tamtéž 5, 1948/49, s. 25–26 [nekrolog] + Úsměvy dřevěné Thalie, Praha 1965, s. 28, 254 + K začátkům české loutkářské režie, rozmn. 1965, s. 4–5; Z. Bezděk: Dějiny české loutkové hry do roku 1945, Praha 1983, s. 75–76; M. Česal: Vůdčí osobnosti amatérské etapy 7, Loutkář 1994, s. 149–151; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, Praha 2004, s. 163–164 + Škroupův Dráteník na loutkové scéně a počátky českého moderního divadla, in Miscellanea theatralia, sborník Adolfu Scherlovi k osmdesátinám, Praha 2005, s. 440–441; nesign.: V. Z., Databáze českého amatérského divadla, [online; cit. 11. 11. 2015], URL: http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=3486.
ČBS, EA, NEČVU; KA ČSR
Vznik: 2015
