Nové německé divadlo v Praze/Neues Deutsches Theater existovalo 1888–1944 (1938–44 jako stagiona ve správě Říšského protektora). Bylo propojené s druhou scénou Landes Theater (do 1920) a Kleine Bühne (od 1923, dnes zbořené divadlo Minor na Senovážném náměstí). Baletní soubor měl 1888–1918 provinční charakter, byl podřízen opeře a těžiště jeho činnosti spočívalo ve služebních úkolech pro operu, operetu, revue a výpravné hry; vystupoval samostatně v divertissementech, vkládaných do komponovaných večerů. Stejně jako v ostatních složkách, i v baletu se projevovala závislost na vídeňském centru. Větší vlastní aktivity vyvíjel 1888–1911, pěstoval především žánr výpravného baletu (féerie), přebíraný většinou z vídeňské Hofoper, často i s originální výpravou a kostýmy a v nastudování vídeňských umělců. Taneční praxi ovlivňovala dobově dominující italská taneční škola, v souboru působili a hostovali italští tanečníci, baletní mistři (A. Appolino, R. Baron, C. Boggio, A. Puricelli, G. Poggiolesi 1897–1901 a 1912–20 aj.) a primabaleriny (A. Bessoni 1894–96, E. Bossi 1907–11). Z pražského německého prostředí vyšla ve Vídni školená M. Zamara 1911–32, baletní mistryní zde byla A. Gütlich (A. Růžová) a soustavněji v souboru působil, vedle G. Poggiolesiho, W. Strigel 1904–11. Pohostinsky zde spolupracovali choreografové J. Hassreiter, L. Frappart, A. Rathner (všichni z vídeňské Hofoper), L. Gundlach, C. Smeraldi, A. Berger (mj. baletní scény v Samsonovi a Dalile, 1903 a 1906) aj. Soubor provázela fluktuace baletních mistrů, sólistů i členů sboru (výhradně tanečnic), často chyběl mužský sólista, převažovali nekvalitně školení umělci. Početně byl soubor největší v sezónách 1903–05 (28 členů). Výpravné balety byly uváděny s mnoha reprízami (především v období ředitele A. Neumanna) jako finančně přínosné tituly převzaté z Vídně, např. nejúspěšnější Královna loutek (1889), dále Wiener Walzer (1888), Oesterreichische Märsche (1888), Der Spielmann (1894), Rund um Wien (1895), Sonne und Erde (1895), Vergissmeinnicht (1899). Z dalších titulů např. baletní melodram Gemma (1903), balet pražského německého skladatele R. Kontyho Der bucklige Geiger (1909), Pierotčin závoj (1910); jako divertissement bylo opakovaně uváděno Vyzvání k tanci. Po smrti A. Neumanna, za ředitele H. Tewelese 1910–18, nastal útlum aktivit baletního souboru a postupně se snižoval počet jeho členů. Vedle finančních obtíží divadla hrála roli i generační (názorová) výměna a repertoárová krize baletu; uvádění výpravných baletů přestalo být akceptováno vedením divadla. Některé starší tituly s patriotickým nábojem byly znovu uvedeny po začátku 1. světové války (např. Oesterreichische Märsche, 1914). Nejzajímavějším titulem byla Coppélia (1916) v choreografii G. Poggiolesiho s M. Zamarou v roli Svanildy. Byla uvedena řada efemérních titulů, jejichž autory byli baletní mistři a členové orchestru. V období 1918–38, po vzniku Československa, se divadlo soustavně potýkalo s finančními problémy a balet stál mimo hlavní umělecké zájmy vedení divadla. Příležitostně se objevovaly proklamace o úmyslu změnit jeho neutěšenou personální a uměleckou situaci, ale do baletu prostředky investovány nebyly. Z ředitelů (L. Kramer 1918–27, R. Volkner 1927–32, P. Eger 1932–38) věnoval tanci největší (zasvěcenou) pozornost v rovině pohostinských vystoupení P. Eger. Baletní soubor byl minimalizován na 10–17 členek a mužský element téměř chyběl. Při potřebě většího počtu tanečníků byli najímáni umělci pouze pro určitou inscenaci z řad žáků německých i českých škol výrazového tance, varietní umělci a představitelé avantgardy, např. S. Machov, D. Grigorovič-Barský, V. Raban, T. Pexová. Po penzionování M. Zamary (1932) neměl ansámbl primabalerínu, sólistkami byly M. Krejčí, M. Nechwill, H. Caprivi, S. Thelen, nejvýraznější z nich byla C. Steinhart (žačka H. Kreutzberga). Po G. Poggiolesim byli baletními mistry M. Zamara 1920–32, P. R. Schork 1932–34, M. Aubrechtová 1934/35, A. Bisom 1935–37, C. Steinhart 1937–38. Jako choreograf se uplatnil operní režisér M. Semmler. Z hostujících choreografů byla významná M. Wallmann (Orfeus a Eurydika, 1933), S. Born (Slavík, 1935), z českých umělců J. Jenčík (Prodaná nevěsta, 1925 aj.), S. Machov, M. Mayerová aj. Z pražského německého prostředí spolupracovala s divadlem dalcrozeovská pedagožka G. Eppinger a S. Bergmann. Baletní repertoár tohoto období tvořilo málo nesystematicky volených titulů, v jednom nebo několika uvedeních, často pro dobročinné nebo společenské účely. Nové choreografické cítění mělo prostor spíše v novátorských inscenacích oper a činoher. Módní taneční styl se uplatnil v bohatě pěstované revui. Na repertoáru v tomto období byly např. Královna loutek (1926, ch. M. Zamara; 1937, ch. A. Bisom), Podivuhodný mandarín a Závoj pierotčin (1927, ch. M. Semmler, pohostinské vystoupení A. Schwaninger s partnerem S. Leontjevem), Les Petits riens (1934, ch. R. Schork), Lišák I. Stravinského (1935, ch. S. Machov), Příběh vojáka (1935, režie R. Mordo, činoherní pojetí, ch. C. Steinhart), Der Leierkasten (1937, ch. A. Bisom). Tanečně exponovaná byla inscenace Moliérovy komedie-baletu Zdravý nemocný (1934), scénické ztvárnění Händelova oratoria Josua (1934, režie H. Graf, choreografie pohybových sborů R. Schork). Jak bylo dobově zvykem, byly tanečně pojaty všechny inscenace Gluckova Orfea a Eurydiky (1925, ch. G. Eppinger; 1933, ch. M. Wallmann; 1937, ch. C. Steinhart). Pod vlivem důsledků Mnichovské konference bylo Nové německé divadlo uzavřeno. Provoz byl obnoven v sezóně 1942/43 s poměrně velkým souborem, jehož baletním mistrem se stal H. Hansel a členy souboru byli např. E. Tanasco, Z. Šemberová, S. Štěpánek. Uvedeny byly balety Kleopatra, Die Rekrutierung na h. W. A. Mozarta, Tanze Marlen! (1944). Vedle nevýrazné, neambiciózní a málo progresivní aktivity domácího baletního souboru divadla vyniklo v celé jeho existenci široké spektrum hostujících souborů a sólistů. Po hostování členů vídeňské Hofoper (1891) začala větší aktivita v tomto směru fiaskem při vystoupení podprůměrného tzv. Baletu pařížské Opery v rámci Maifestspiele 1908. Ostuda byla kompenzována narychlo sjednaným hostováním A. Pavlovové a dalších sólistů Mariánského divadla v Petrohradě 1908 a 1909, předvedeny byly Giselle, Paquita a Petipova ch. Labutího jezera. 1914 hostovala v Praze A. Pavlovová se svou skupinou s Vyzváním k tanci v ch. P. Zajlicha a mj. i se svou legendární interpretací Umírající labutě v ch. M. Fokina. Představení byla přijata jako objev neznámého tance výjimečné umělecké hodnoty. Skutečně emancipované taneční umění předvedl soubor Ballets Russes S. Ďagileva v letech 1913, 1914 a 1927. Ruský balet přivezl repertoár (chyběly v něm např. Stravinského balety) Fokinových choreografií: Šeherezáda, Kleopatra, Karneval, Les Sylphides, Thamar a největší odezvu měl Duch růže a Polovecké tance. Mezi účinkujícími byli V. Nižinský, M. Fokin, V. Fokina. V roce 1927 uvedl ruský soubor choreografie G. Balanchina (La Chatte, h. H. Sauguet), L. Mjasina (Le Tricorne/Třírohý klobouk, Les Matelots/Námořníci) a B. Nižinské (Les Biches/Laně); v zájezdové skupině byli např. A. Danilova, A. Markova, L. Mjasin, L. Wojczikowski, S. Lifar. Autentické setkání s ruskou baletní modernou nutilo pražskou taneční kritiku i odbornou veřejnost korigovat názory na možnosti a situaci tanečního umění. Příklad Ballets Russes ovlivnil repertoárovou politiku československých divadel meziválečného období. K ruskému okruhu patřilo i vystoupení souboru vedeného choreografkou M. P. Froman. Opakovaně hostoval soubor a členové baletu vídeňské opery (i v meziválečném období). Po 1. světové válce převažovali mezi hosty reprezentativní představitelé různých směrů výrazového tance, zejm. z německy mluvících zemí. Byla to např. rakouská tanečnice G. Wiesenthal, která v Praze vystupovala od 1908 (v NDTh v letech 1917, 1918, 1919 a 1926), generačně sem patřily Italka R. Sacchetto (1919), Švédka R. Johansson (1923), Angličanka G. Barrison (1921), Španělka La Argentina (1931). Opakovaně zde hostoval pantomimicky zaměřený E. Matray, např. s Pantomimen-Gesellschaft M. Reinhardta (Zelená flétna, 1927). M. Wigman se setkala 1922 s malou diváckou návštěvou, ale pozoruhodnou kritickou odezvou. Po řadu let přijížděl díky kontaktům s ředitelem P. Egerem a výtvarníkem E. Pirchanem H. Kreutzberg (od 1932). Velkou pozornost vzbudila pantomimicko-taneční skupina Švýcarky T. Schoop a její inscenace Fridolin unterwegs (1934, 1935). I další zahraniční skupiny přibližovaly NDTh českému publiku, např. soubor G. Bodenwieserové, tanečnice L. Goslar a V. Gert (1936), Japonec Y. Nimura, S. Leontjev, černošská revue Black People, tanečnice N. Impekoven, eurytmická skupina ze švýcarského Dornachu.
Literatura
Brodská, B.: Ruští tanečníci v Praze roku 1908 a 1909, Taneční listy 1981, č. 9 a 10/přílohy • Brodská, B.: Ďagilev v Praze, Taneční listy 1982, č. 1, 6, 7/přílohy • Gremlicová, D.: Německý taneční život v Praze mezi světovými válkami, Taneční listy 1995, č. 1–10; sborník TK HAMU 1998; taneční umění na scénách Německého divadla v Praze 1888–1938 (habilitace TK HAMU 1996) • Ludvová, J.: Nové německé divadlo za války, Divadelní revue 1995, č. 4 • Ludvová, J.: Německý hudební život v Praze 1880–1939 in Uměnovědné studie IV., Praha, ČSAV 1983 • Ludvová, J.: Gustav Mahler a Praha, Praha ÚHV, 1996 • Němeček J.–Svobodová, M.: Dějiny opery, operety a baletu někdejšího ND, rkp. DÚ 1965 • Schneider, H.: Nepřišli do cizího (Emigranti německého divadla 1933–38 v Československu), Divadelní revue 1992, č. 2
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 223–225