Baletní soubor ND Praha zaujímá ve vývoji českého baletního umění roli největšího a nejlépe obsazeného ansámblu v České republice. S jeho založením 1883 vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger 1882–84. V ND Praha se podílel na spolupráci s operou a uvedl i baletní novinku Hašiš (1884). Soubor měl v počátcích přes 20 členů (z toho 3 sólistky a tanečníka A. Bergera). Po odchodu V. Reisingera nastoupil na jeho místo Augustin Berger, který vedl soubor 1884–1900 a poté ještě 1912–23. Rozšířil soubor, při divadle vedl baletní školu, sbor tzv. figurantů (pomocných tanečníků), dal ansámblu pevné profesionální základy, přivedl italské primabaleríny (např. G. Paltrinieri). Na repertoáru se střídaly spektakulární produkce typu Excelsior (h. R. Marenco, choreografie podle L. Manzottiho E. Borri j.h. a A. Berger 1885; nové nastudování 1903 a 1913, celkem 210 repríz), Flik a Flok (h. L. P. Hertel 1886), Amor (h. R. Marenco l886) aj. s klasickými tituly: Giselle (1886), 2. akt Labutího jezera (1888), Sylvia (1888), Coppélia (1893) a domácími novinkami, většinou určenými dětskému divákovi, např. Štědrovečerní sen (1886), Pohádka o nalezeném štěstí K. Kovařovice (1889), Rákoš Rákoczy (1891), Bajaja (1897). Vedle umělecky vyspělé opery a činohry hrál balet jen podřadnou roli. Hlavním úkolem baletního ansámblu bylo připravovat kasovní představení, přivést do divadla široké lidové publikum. Bergerovým nástupcem se stal Achille Viscusi, představitel italské školy, který v ND Praha působil 1900–12. Jeho jméno je spojeno s pp. Nedbalových baletů Pohádka o Honzovi (1902), Z pohádky do pohádky (1908) a Princezna Hyacinta (1911). Na repertoár uvedl Labutí jezero (1901) a Louskáčka(1908), závažné bylo i jeho pp. Dvořákových Slovanských tanců (1901). Po druhém, méně významném působení A. Bergera v ND Praha 1912–23 byl na vedoucí místo vybrán tanečník a choreograf polského původu Remislav Remislavský 1923–27. S jeho nástupem převládla ruská škola nad předchozí italskou (včetně akrobatické techniky, zvedaček aj.). Repertoár se modernizoval a vedle ďagilevovských titulů (Šeherezáda, 1924; Petruška, 1925; Zmatek, 1926) se objevily, mj. zásluhou šéfa opery O. Ostrčila a režiséra F. Pujmana, i české novinky Istar (1924), Doktor Faust (1926) a Kdo je na světě nejmocnější (1927). Po choreografické stránce nevybočily práce Remislavského z průměru. Častým hostem byla od 1922 vynikající tanečnice ruského původu Jelizaveta Nikolská. Dalším vedoucím baletu byl spolehlivý Jaroslav Hladík 1927–33, který mj. připravil pp. Signoriny Gioventù a Nikotiny (1930). V této době zde hostoval progresivní choreograf Joe Jenčík (pp. Špalíčku, 1933), který byl spolu s J. Nikolskou baletním mistrem a choreografem 1936–40; poté mu byly z politických důvodů dávány jen malé příležitosti, uvedl pp. Krále Lávry J. Křičky (1940) a Krysaře P. Bořkovce (1942), jeho mimořádný talent zůstal nevyužit. J. Nikolská vedle běžných titulů nastudovala pp. Zbojníků (Harnasie) (1935), Osudy (1935) a Modrý květ(1937). Před koncem 2. svět. války uprchla za hranice (kontroverzní byla její loajalita a spolupráce s Němci). Velký umělecký vzestup přinesla baletu ND Praha poválečná éra Saši Machova 1946–51. V jeho osobě se spojil koncepční dramaturg s citlivým choreografem a zdatným režisérem, který uskutečňoval svou představu specificky národního českého baletu. Během krátké doby dokázal v baletu ND zformovat silný a ambiciózní soubor s řadou sólistických osobností (N. Hajdašová, Z. Šemberová, M. Kůra, V. Jílek, A. Landa, O. Stodola, J. Blažek). Přesvědčivé a přitažlivé inscenační výsledky přinesly baletu ND obecné uznání, vysokou uměleckou i společenskou prestiž a vedly k jeho vyvázání z dosavadního područí opery. K nejlepším Machovovým inscenacím patřily Svatby (1947), Popelka (1948), Romeo a Julie (1950) a pp. domácích novinek Vostřákových baletů: Filosofská historie (1949) a Viktorka (1950). Umělecky a politicky rozkolísaná doba dovedla S. Machova společenským a politickým nátlakem k dobrovolnému odchodu ze života (1951). Místa šéfa baletu se ujali sóloví tanečníci. Vlastimil Jílek vedl balet 1951–55 a nastudoval např. domácí novinky Jánošíka (1953) a Švandu dudáka (1954); Antonín Landa byl šéfem 1955–57 (Sůl nad zlato, 1956). Na místo šéfa baletu byl 1957 povolán z Plzně Jiří Němeček. Pod jeho vedením 1957–70 a 1979–89 se balet ND Praha stal velkým a inscenačně emancipovaným tělesem, rovnocenným partnerem operního a činoherního souboru. J. Němeček byl reprezentant režisérského typu choreografa, jeho inscenace vynikaly pevnou dramatickou a režijní stavbou, pádností a srozumitelností, např. v pp. Sluhy dvou pánů (1958), pp. Othella (1959) a Romea a Julie (1962). Skladba repertoáru i inscenační tvar byly zprvu ovlivněny sovětským vzorem tzv. drambaletů (Mládí, 1959). Od 60. let rostlo v jeho tvorbě zastoupení modernějších kratších děl, např. Marnotratný syn (1963), Svědomí (1964), Meteor (1968), Podivuhodný mandarín (1970), Don Juan R. Strausse (1972), taneční zpracování melodramatu Médea J. A. Bendy (1979). Mezi interprety této éry zaujímaly dominantní postavení O. Skálová, N. Blažíčková, V. Šilhanová a poté M. Drottnerová, M. Pešíková, M. Vítková, z tanečníků byl osobností zejm. M. Kůra a po něm i J. Petřík, K. Vrtiška, V. Harapes, B. Reisner, J. Slavický, v charakterním oboru po V. Malcevovi a O. Šandovi např. P. Ždichynec. Vedle J. Němečka se jako choreografové uplatňovali J. Blažek (Spartakus, 1957; Doktor Faust, 1958; Dafnis a Chloe, 1960; Pták Ohnivák, 1962; Milá sedmi loupežníků, 1968), V. Jílek (Juan V. Kašlíka, 1959; Enšpíglova šibalství, 1972). Z významných zahraničních hostů spolupracoval s baletem ND J. Grigorovič, který nastudoval Legendu o lásce (1963), N. Dudinská a K. Sergejev Labutí jezero podle tradiční verze M. Petipy a L. Ivanova (1971). Emerich Gabzdyl se stal šéfem baletu ND 1970–74 a uvedl zde např. Svěcení jara (1972), Lowiczské tance a Ondráše (1974), tituly určené dětem studoval především A. Landa (Špalíček, 1972). M. Kůra, spolu s režisérem P. Weiglem, přivedl na jeviště originální verzi Romea a Julie (1971), která dosáhla 255 repríz a byla mj. i zfilmována. V letech 1974–78 šéfoval baletu Miroslav Kůra. Z jeho choreografií: Šípková Růženka/Spící krasavice (1974), Stvoření světa (1975), čp. baletně ztvárněná suita Radúz a Mahulena (1976), Vášeň/Carmen G. Bizeta/ R. Ščedrina (1976) a Popelka (1977). V této době se na scéně mj. objevilo i Landovo pp. Ferdy Mravence (1976), J. Blažek nastudoval Spartaka (1976) a Doktora Fausta (1976). 1978 se vrátil na post šéfa J. Němeček a setrval zde až do listopadu 1989. V 80. letech se na repertoár zařadily nově vzniklé balety: Čas člověka (1980; Hrdina, Nářek nad zkázou města Ur, Život bez chyby), Kytice (1982), Macbeth (1984), Labyrint (1985), Jennifer (1987) a Princ Bajaja (1988) a M. Kůra mj. uvedl původní verzi Petrušky s výpravou A. Benoise (1987). Častěji byli zváni zahraniční choreografové–J. Grigorovič: Louskáček, 1979; A. Alonso: Marná opatrnost L. Hertela, 1980; P. Darrell: Hoffmannovy povídky J. Offenbacha/J. Lanchberyho, 1981; L. Seregi: Sylvia L. Delibese, 1985; C. Drzewiecki: Impromptu na hudbu F. Chopina, Věčné písně M. Karlowicze a Píseň o noci K. Szymanowského, 1982; P. Lacotte: Sylfida/La Sylphide J. Schneitzhoeffera, 1988. V tomto období zde působili sólisté: J. Kůrová, L. Kafka, J. Horák, L. Hajn, M. Černá, N. Danko, J. Kadlec, J. Nemec, H. Vláčilová aj. Od ledna 1990 stanul v čele souboru Vlastimil Harapes a stálým choreografem byl 1994–99 L. Vaculík, jenž spolu s hostujícím režisérem J. Bednárikem přišel s moderním typem celovečerního dějového baletu, inspirovaného i filmovou předlohou a podloženého hudební koláží: Malý pan Friedemann a Psycho (1993, obnoveno 2000), Čajkovskij (1994), osobitá verze baletu Coppélia (1995), Isadora Duncan (1998), komediální balet Někdo to rád… (1994, obnoveno 2001) a dětskému diváku určený Mauglí (1996). Z tradičního repertoáru zůstala na repertoáru Giselle (ch. J. Blažek) a Šípková Růženka/Spící krasavice (1990, ch. B. Bregvadze podle tradiční verze M. Petipy), uvedena byla reminiscence Machovovy Popelky (1994, ch. V. Jílek a V. Harapes), dále např. Labutí jezero (1996, ch. L. Ivanov, M. Petipa, R. Mazalová, E. Walter, V. Harapes), z 1979 obnovený Louskáček, Romeo a Julie (1998, ch. L. Vaculík). Změna politického systému umožnila rozšíření repertoáru o zahraniční tituly ze Západu, např. Choreografií z Nizozemí (1992 s darovanými autorskými právy; Tři kusy G. Bacewiczové v choreografii H. van Manena, Polní mše B. Martinů a Návrat do neznámé země na hudbu L. Janáčka v choreografii J. Kyliána), večer Amerikana (1995; Řeka, ch. A. Ailey; Divertimento No. 15 W. A. Mozarta, ch. G. Balanchine; Maurova pavana, ch. J. Limón), Carmen ou La tragédie de Don José, ch. A. Schneider-Rossmy. Po Oněginovi (1999) se na jeviště po deseti letech vrátila Šípková Růženka/Spící krasavice (2000) a mj. byly uvedeny Sinfonietta a Dítě a kouzla (2000, ch. J. Kylián). Sólisty tohoto období byli M. Černá, N. Danko, S. Fečo, J. Kadlec, A. Katsapov, L. Hajn, M. Hybešová, T. Juřicová, T. Podařilová, Z. Pokorná-Parmová, J. Pokorný, Z. Susová, H. Vláčilová a nastupující nová generace interpretů J. Jelínek, V. Kohoutková, K. Sakamoto, J. Slipič, F. Veverka. V roce 2000 měl soubor kolem 65 tanečníků.
Literatura
Brodská, B.: Balet v Národním divadle 1912–22, Taneční listy 1981, č. 2/ příloha • Brodská, B.: Balet v Národním divadle, Taneční listy 1981, č. 3, 4, 5/přílohy • Brodská, B.: Balet Národního divadla v třicátých letech, Taneční listy 1983, č. 2/ příloha • Brodská, B.: Balet Národního divadla v letech 1939–45, Taneční listy 1983, č. 3/příloha • Česká divadla–Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav 2000 • Jindrová, V.: Balet ND Praha do 1945, dipl. práce TK HAMU 1971 • Kazárová, H.: Balet ND za R. Remislavského, Taneční listy 1982, č. 3/příloha • Kazárová, H.: R. Remislavský v ND 1924/25, Taneční listy 1982, č. 4/příloha • Kazárová, H.: R. Remislavský v ND 1925–27, Taneční listy 1982, č. 5/příloha • Kazárová, H.: Balet ND 1927–32 (období J. Hladíka), Taneční listy 1982, č. 8/příloha • Kazárová, H.: Balet ND Praha 1920–45, dipl. práce TK HAMU 1983 • Novák, L.: Stará garda Národního divadla, Praha, Jos. R. Vilímek 1944 • Schmidová, L.: Československý balet, Praha, Orbis 1962 • Vašut, V.: Balet Národního divadla po osvobození, Taneční listy 1983, č. 6/příloha • Vašut, V.: Saša Machov v Národním divadle, Taneční listy 1983, č. 8/příloha
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 211–213
