Též Milada. Po ročním studiu v Dalcrozově škole v Hellerau u Drážďan 1922 pokračovala ve škole R. Labana v Hamburku, kde získala i pedagogický diplom 1923–25, následovala studia u Mme I. Poppard v Paříži 1925–26 a návrat k Labanovi do Berlína 1928. V Praze založila taneční školu a Skupinu (T. Ling, M. Becková, M. Dušková, H. Kavalírová, Z. Langrová, T. Pexová, V. Sladká, A. Širlová, O. Rottová, J. Křížová, M. Malá). Pořádala taneční koncerty (první s R. Labanem v Divadle na Vinohradech, 1925). Patřila mezi osobnosti české avantgardy, aktivně spolupracovala 1926–37 s E. F. Burianem, J. Frejkou, J. Honzlem a řadou výtvarníků, působila v začínajícím Osvobozeném divadle (► Abeceda, 1926; Smoking revue, 1928), v Divadle Dada, s J. Kröschlovou inscenovala u E. F. Buriana Havlíčkův Křest sv. Vladimíra a Píseň písní (1928), choreograficky nastudovala jeho pp. Autobusu (1928) a tančila roli Flétny ve Fagotu a flétně (ND Praha 1929), kde jejím partnerem byl S. Machov jako Fagot. V ND Praha byla pohybovou poradkyní při studiu Tylova Chudého kejklíře, Moliérova Zdravého nemocného aj. Jako inscenátorka měla vztah k soudobé hudbě, vybírala si hudbu současných světových a českých skladatelů a uváděla i tance bez hudby nebo na recitaci veršů. Její choreografie, založené mj. na Labanově principu časoprostoru, ovlivňovalo i její výtvarné cítění harmonie barev, vyváženost skupin. Inspirace moderním malířstvím, např. surrealismem J. Šímy, byla zřejmá např. ve Snech na hudbu F. Poulence (1932). V letech 1926–58 vytvořila na 370 choreografií, od komorních tanců k velkým scénickým dílům: taneční provedení opery Rinaldo a Armida J. J. Rudolpha (1929), nastudovala i Dvořákovy symfonické básně Polednice, Vodník, Zlatý kolovrata Vltavu B. Smetany (1930), Dřevěného prince B. Bartóka (1931), Náměsíčnou aneb Dandy z konservy (Oxford, Praha 1931), Suita dansante en jazz a Danse Burlesque E. Schulhoffa (1932), Bolero M. Ravela, Karneval zvířat C. Saint-Saënse a Slovanské tance s Českou filharmonií řízenou V. Talichem (1940). Smysl pro vizuální vyváženost jejích pohybových kompozicí vedlo výtvarníky A. Hoffmeistera, H. Boettingra, B. Feuersteina a A. Wachsmanna k zachycení jejích kompozic do skic a studií. Svou koncepci tanečního projevu uplatnila se svou skupinou později i v komorních pořadech Divadla hudby 1951–59 i v polyfonickém řešení velkých pohybových forem spartakiádních vystoupení (skladba pro ženy Rozsévačka na II. CS 1960, skladba pro mladší žactvo Učit se hrou na III. CS 1965). Po 1955 obnovila některá svá ranná díla, hlavně se však věnovala labanovsky zaměřené pedagogice.
Literatura
Gremlicová, D.: Čeští taneční umělci na scéně Německého divadla, Taneční listy 1995, č. 4, str. 19 • Kloubková, I.: Výrazový tanec v ČSR: Praha–Brno 1918–1945, Praha, SPN 1989 • Kröschlová, J.: Novodobý výrazový tanec v českých zemích in Výrazový tanec, Praha, Orbis 1964 • Siblík, E.: Milči Mayerové taneční realismus, Secesse „Tria“, Od Milči Mayerové in Tanec mimo nás i v nás, Praha, Václav Petr 1937
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 194–195
