Šaloun, Ladislav

Pocházel z rodiny úředníka, v době jeho narození otec působil jako tajemník svépomocného dělnického spolku Oul. 1885–91 se Š. školil v kreslířské škole E. Reyniera, později v ateliéru T. Seidana a B. Schnircha v Praze. 1903–06 vyučoval na soukromé výtvarné škole, poté byl do 1914 externím pedagogem pražské Uměleckoprůmyslové školy. 1896 se oženil. Byl členem S. V. U. Mánes, později Jednoty umělců výtvarných, spoluredigoval časopis Volné směry. 1912 byl zvolen členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (pozdější ČAVU). 1946 mu byl udělen titul národní umělec, t. r. zemřel.

Je považován za zakladatelskou osobnost českého secesně symbolistního sochařství. Věnoval se monumentálnímu sochařství i drobné plastice a svou tvorbou se zařadil mezi nejplodnější české sochaře první poloviny 20. stol. Je autorem alegorické sochy Prahy na průčelí Muzea hlavního města Prahy, sochařské výzdoby Wilsonova nádraží a Obecního domu, náhrobku A. Dvořáka na Vyšehradě, pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze a herečky O. Sklenářové-Malé v Čelakovského sadech u Národního muzea. Pro Městské divadlo v Plzni vytvořil alegorické sochy Opera a Drama, pro Národní divadlo poprsí herce J. Seiferta a politika K. Sladkovského.

V době začínajícího rozvoje českého moderního loutkářství patřil do skupiny výtvarníků, kteří v loutkářské tvorbě prosazovali umělecké aspekty. Modeloval loutky a propagoval loutkové divadlo. Byl členem vinohradského spolku Umělecká výchova a stál u zrodu jeho loutkového divadla (1913). Vytvořil pro ně proscénium dekorované secesními ornamenty a k zahajovacímu představení Škroupova Dráteníka navrhl pozoruhodnou vyšívanou oponu. Oběma pracemi ovlivnil výtvarné řešení inscenace, kterou spolu s operní pěvkyní Národního divadla R. Maturovou režíroval. Navrhoval loutky a kostýmy, příležitostně i dekorace. Výraznou stylizaci v duchu doznívající secese uplatnil v návrzích kostýmů pro hru M. Gebauerové Jak Jaromil k štěstí přišel. Po přesídlení divadélka z Národního domu na Královských Vinohradech do Raisovy školy ve Slezské ul. (1921) navrhl nástěnné malby a stropní výzdobu sálu a vypravil hru K. Maška Kámen mudrců. Na III. loutkářské výstavě v Praze (1924) byl zastoupen pozoruhodnými hliněnými hlavičkami loutek. Své názory na loutky vyložil ve studii Antičtí herci a loutky (sb. Loutkářská čítanka, 1925). Loutkové divadlo chápal jako divadelní druh ideálně naplňující postulát stylové čistoty a jednoty všech složek. V obecné rovině odmítal dobové směřování loutkového divadla k realismu.

Loutky a kostýmy

Loutkové divadlo Umělecké výchovy

F. Škroup: Dráteník (loutky s H. Folkmanem, kostýmy), M. Gebauerová: Jak Jaromil k štěstí přišel(kostýmy) – 1914; K. Mašek: Kámen mudrců (scéna, loutky, kostýmy) – 1924.

Režie

Loutkové divadlo Umělecké výchovy

F. Škroup: Dráteník (s R. Maturovou) – 1914; G. Bizet: Džamilé – 1915.

Prameny

SOA Praha: Sbírka matrik, TÝN N18, matrika narozených fary u P. Marie před Týnem 1866–1878, fol. 97; ŽKR O15, matrika oddaných Žižkov 1895–1897, s. 173.

Literatura

L. Uhlíř: L. Š. a jeho dílo, Praha 1930; R.: Sedmdesátiletý L. Š., Loutková scéna 1, 1940, s. 44; V. Skála: Historie Loutkového divadla Umělecké výchovy, rkp., 1966, DÚk; nesign.: L. Š., Loutkář 24, 1974, s. 88; A. Dubská: From the hegemony of the designer to cooperation in design, Czech Theatre 13, 1997, s. 36 + Škroupův Dráteník na loutkové scéně a počátky českého moderního loutkového divadla, in Miscellanea theatralia. Sborník Adolfu Scherlovi k osmdesátinám, Praha 2005, s. 437; M. Česal: Vůdčí osobnosti amatérské etapy II, Loutkář 44,1994, s. 33; nesign.: 50. výročí úmrtí sochaře L. Š., Loutkář 46, 1996, s. 219; V. Rybařík: Kamenná díla sochaře L. Š., Kámen 11, 2005, č. 3, s. 81–86.
ČBS, Knížák, NEČVU II, Otto, Toman; [Místopis II Praha-Vinohrady, s. 321]

Vznik: 2015