Svatá, Jarmila

Provdaná Fuksová, psána též Svatá-Fuksová. Celým jménem Jarmila Anna Svatá, dcera Michaela S., poštovního úředníka, a Růženy Klecanské; starší sestra Věry Svaté-Mandelíkové. Po absolvování měšťanské školy maturovala 1921 na obchodní akademii v Kolíně, kde potom krátce pracovala jako bankovní úřednice a v Klubu mladých hrála ochotnické divadlo. 1923 odešla do Prahy, kde se chtěla učit zpěvu. 1924 ji K. H. Hilar přijal do sboru elévů činohry Národního divadla (do 1926). Zásluhou svého bratrance K. Teigeho S. rychle navázala kontakty se členy Devětsilu. Od března 1926 do 1927 hrála v Osvobozeném divadle drobné úlohy, případně alternovala. 1930–32 ztvárnila několik menších rolí v Divadle Vlasty Buriana; ve stejné době dostala několik drobných příležitostí ve filmu. Poté se vdala za Josefa Fuksu, národohospodáře, profesora obchodní akademie, tajemníka Svazu průmyslníků a autora četných publikací z oboru a hereckou dráhu opustila. Věnovala se zábavné žurnalistice, později závažnější literární tvorbě a vedla populární umělecký salón, kam zvala prominentní české umělce a intelektuály. Za okupace se nakrátko vrátila k divadlu: 1943 se znovu vyskytla v Divadle Vlasty Buriana a v sezoně 1943/44 hrála (patrně až do uzavření) v Divadle Anduly Sedláčkové. Za nacistické okupace poskytovali s manželem ve svém bytě útočiště odbojářům; podle K. Konráda zde historik umění Pavel Kropáček († 1943) pracoval na ilegálních letácích. Po válce vstoupila do KSČ. 1950–51 pracovala krátce jako scénáristka Čs. filmu (neprošla stranickými prověrkami); spolupracovala s Čs. rozhlasem. 1947–48 byla členkou Syndikátu českých spisovatelů, od 1949 Svazu čs. spisovatelů. Angažovala se v humanitárních organizacích (v Čs. protifašistické společnosti aj.). Po 1958 se uchýlila do soukromí v Rousínově. Jako šedesátiletá náhle zemřela. Její životní osudy inspirovaly H. Hodačovou k ústřední postavě románu Zpožděný vlak do Paříže (1965).

„Zelenooká rusalka s měděnými vlasy a matnou broskvovou pletí“ (dle vzpomínky E. Kohouta) se v Osvobozeném divadle objevovala od 1926. Drobné role jí svěřoval zejména J. Honzl; v inscenaci Methusalem dostala už jako stálá členka souboru příležitost ztvárnit jednu z hlavních ženských postav. Její „poblouzněná, lhavá Ida“ zahalená do průsvitné záclony, byla představitelkou odporu vůči měšťáckým představám o rodině a postavení ženy. J. Honzl ji obsazoval též do svého futuristického repertoáru (Scéna v umělém jazyce), patrně pro její hereckou nekonvenčnost. S.zosobňovala hlavně postavy mladých dívek, ve kterých se dobře uplatňoval její půvab; smysl pro poezii projevila i při recitaci veršů poetistických básníků. Ironii a humor uplatnila v pestré skladbě poloimprovizovaných Veselých večerů. Vedle školených a výrazných hereček J. Horákové, M. Holzbachové, L. Skrbkové, S. Svozilové a V. Petrovičové nemohla obstát; její postavičky však nesly vždy něco poetického, bezprostředně empatického a venkovsky jadrného. V souboru Osvobozeného divadla, mezi členy Devětsilu i v širších uměleckých kruzích byla velmi oblíbena pro překypující energii, postřeh, vtip a cynickou upřímnost. Tyto vlastnosti mohla uplatnit i v Divadle Vlasty Buriana. Vůbec největšího uznání došla její aktuální interpretace titulní role hry J. K. Tyla Tvrdohlavá žena, kterou za okupace podala s citem pro realitu jako symbol vzdoru.

Od 30. let pravidelně přispívala do periodik Tribuna, A-Zet, Ahoj, České slovo, Národní osvobození, Domov a svět, Telegraf, Lidové noviny, Svobodné noviny, Svět v obrazech, Zdroj, Rudé právo, Humoristické listy. V divadelních rubrikách příležitostně vytvářela zábavné cykly hereckých portrétů a rozhovorů určených širokému čtenářskému okruhu. 1932 publikovala autobiografickou prvotinu Andělčina kariéra (jako svatební dar vydal vlastním nákladem její muž). Nejvýznamnější dílo, román Petr zbláznil město (1944; cena literární soutěže nakladatelství Melantrich, 1943) zaujalo též A. Radoka, který jej zpracoval do formy filmového scénáře (nerealizován). Po válceS. upravila pro divadlo příběh z nacistického tábora podle vyprávění V. Václavíka v knize Milenci SS smrti; dramatizaci jedné z kapitol vydala pod názvem Nenapravitelní (1946) a spolupracovala při jejím poválečném ochotnickém nastudování. V 50. letech psala též do česko-švýcarského časopisu Paralelle, do časopisu Nový život (1954) a do dětských časopisů (Zlatý máj aj.). Publikovala několik dalších knih, též pro děti a mládež.

Celoživotně společensky aktivní S. souzněla svou hereckou i literární činností s dobovými uměleckými proudy: v předválečné době vycházela z premis české meziválečné avantgardy; válečné zážitky pak předurčily její soustředění na literaturu s protifašistickými a humanitárními náměty a proměnily i její autorský styl.

Role

Národní divadlo

Děvče (A. Jirásek: Gero) – 1924; Artistka (F. René: Mluvící opice) – 1925; Páže Korybutovo + Druhá žena táborská (S. Lom: Žižka), Služebnice + Siréna (A. Arnoux: Huon z Bordeaux), Tanečnice (K. Edschmid: Kean) – 1926.

Osvobozené divadlo

? (G. Ribémont-Dessaignes: Němý kanár), Ptáček + Markýza (V. Nezval: Vězeň – Madrigal, Večer Vítězslava Nezvala), Dívka (týž: Depeše na kolečkách, Večer Vítězslava Nezvala)– 1926; Ida (Y. Goll: Methusalem), recitace (K. Biebl: Z cesty na Jávu, Veselý večer), němá role (J. Honzl: Scéna v umělém jazyce / Scéna v jazyce zaumském), Druhá dívka (V. Nezval: Coctaily), Žena (F. T. Marinetti: Divadélko lásky), Žena (V. Nezval: Vojákovo toužení), Markýza (týž: Madrigaly), Lilie (týž: Revue v povijanu), Anna (A. Hoffmeister: Nevěsta), Veselý večer OD, Večer socialistického sdružení učitelského – 1927.

Divadlo Vlasty Buriana

Netta (F. Arnold – E. Bach: Hulla di Bulla), Panská Kitty (R. Havelka: Vojno povol… Hej rup!) – 1930; Komorná Bětka (F. Arnold – A. Bach: To neznáte Hadimršku!), Pavlína (E. A. Longen: Hajný v lese usnul), Paní Johanisová (J. Horst – P. Wolfgang: Spodnička), Brigitta (R. Bernauer – R. Österreicher: Konto X) – 1931; Družička na svatbě (Funebrák), Bytná Monika (K. Lužanská: To dokáže Lelíček) – 1932.

Divadlo Anduly Sedláčkové

Etelka (H. Anspach: Půlnoční strašidlo)– 1943; Jahelková (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena)– 1944.

Teatralia

Voskovec a Werich se vracejí, A-Zet 19. 11. 1935, ranní vydání; Ti, kterým netleskáme, Divadelní zápisník 3, 1947/48, s. 300 ■ blíže neidentifikované výstřižky v LA PNP obsahující cykly rozhovorů: Naši herci se zpovídají; Pět minut s …; Moje role (Zdenka Švabíková, Jan Pivec, Jiřina Šejbalová, Ladislav Pešek ad.).

Dramatizace

Nenapravitelní, t. 1946, Vzdělávací spolek vyšehradský v Divadle na Slupi 1948.

Prameny

SOA v Praze: Matrika narozených římskokatolického farního úřadu Kolín, svazek narozených č. 81 pro lokality Kolín a Císařoves 1899–1905.

LA PNP: Pozůstalost Jarmily Svaté, inv. č. 176.

NMd: cedule a plakáty Osvobozeného divadla, Divadla Vlasty Buriana aj.

Archiv ND: soupis repertoáru.

Literatura

M. Rutte, Národní listy 20. 4. 1926 [Ptáček, markýza, dívka, Večer V. Nezvala]; V. Nezval, Rudé právo 16. 3. 1927 [Ida, Methusalem]; O. Rádl: Historie Osvobozeného divadla, Přítomnost 12, 1935, s. 347–349; Ajv.: Anspachova groteska v divadle Anduly Sedláčkové, Národní politika 11. 12. 1943 [Etelka, Půlnoční strašidlo] ● ref. Jahelková, Tvrdohlavá žena: Jtg, České slovo 11. 1. 1944; v., Národní práce 11. 1. 1944 ● B. Rádl: Osvobozené divadlo (1926–30), rkp. 1961, kDÚ; K. Konrád: Zdravice J. S., Plamen 5, 1963, s. 134; K. Honzík: Ze života avantgardy, Praha 1963, s. 62; O. Štorch-Marien: Sladko je žít, Praha 1966, s. 52; V. Nezval: Osvobozené divadlo (k zítřejšímu představení), dílo XXIV, Manifesty, eseje a kritické projevy z poetismu (1921–1930), Praha 1967, s. 484; E. Kohout: Divadlo aneb Snář, Praha 1975, s. 149; vl [Š. Vlašín]: Nejvtipnější žena avantgardy, Tvorba 1973, č. 38, s. 15; J. S. in Česko-Slovenská filmová databáze, (online, cit. 21. 7. 2017), URL: www.csfd.cz/tvurce/29028-jarmila-svata/.

Fikejz – Film III, LČL, NDp, SČS od 1945, SČSB 1945–56

Vznik: 2017