Stibor, Oldřich

Pocházel z rodiny vlastenecky smýšlejícího majitele usedlosti, hostince a povoznictví v lašské obci Řepiště, kde strávil dětství. Po smrti pěti sourozenců (dvojče Leo zemřelo při narození) vyrůstal se dvěma sestrami jako jediný syn. Již během studií na českém gymnáziu v Místku (1912–21) projevoval divadelní zájmy. V rodišti organizoval a režíroval ochotnická představení se členy Sokola (např. populární veselohru J. SkružnéhoVenouš Dolejš), příležitostně i hrál (dvojrole otce a syna Melichara, K. Scheinpflug: Druhé mládí). 1921–23 studoval na pražské univerzitě práva (tři semestry), pak pracoval jako úředník na okresním policejním komisařství v Karviné; měl dohlížet na průběh veřejných shromáždění a schůzí politických stran a referovat o nich. Po brutálním zásahu četnictva proti účastníkům stávky v Orlové v dubnu 1925 z tohoto zaměstnání odešel. Nastoupil do redakce ostravského Moravskoslezského deníku a od 1926 vedl jeho týdenní přílohu Naše Těšínsko. Od sezony 1928/29 byl přijat do Národního divadla moravskoslezského jako „funkcionář pro intelektuální spolupráci“. Jako neoficiální poradce ředitele M. Nového získal vliv na dramaturgii činohry, též režíroval. Po odchodu Nového opustil 1930 divadlo a přesídlil do Prahy. Krátce pracoval v Osvobozeném divadle (administrativní zaměstnanec), navázal kontakty s avantgardními umělci, v listopadu 1930 založil s několika přáteli a konzervatoristy Umělecké divadlo (v rámci Arény na Smíchově ředitele A. Fencla) a byl jeho hlavním režisérem. Po rozpadu efemérního sdružení v lednu 1931 přešel na výzvu J. Lébla do Studia Intimního divadla (hrálo v Umělecké besedě), které pak s F. Tröstrem vedl. Po skončení jeho nedlouhé existence 1931 se vrátil na Moravu a trvale zakotvil jako režisér v Českém divadle v Olomouci (1931–40). 1935 a 1936 podnikl cesty do Sovětského svazu, během nichž se seznámil s režisérem A. J. Tairovem. Od července 1939 byl členem komunistické strany. Vedl stranickou buňku v divadle, školil komunistickou mládež, pomáhal německým emigrantům, organizoval sbírky na pomoc demokratickému Španělsku. Za války se zapojil do protifašistického odboje. Jako člen ilegálního okresního vedení KSČ byl 23. dubna 1940 zatčen gestapem, obviněn z přípravy velezrady a odsouzen k šesti letům vězení. Na podzim 1941 byl převezen do káznice v polském Brzegu (Břeh nad Odrou) a přidělen na práci do knihárny. Zde po značném duševním a fyzickém utrpení v lednu 1943 zemřel. Od 1935 byl ženat s operní zpěvačkou Ludmilou Červinkovou (1908–1980), která po studiích na pražské a vídeňské konzervatoři získala angažmá v Olomouci (1934–40). Po S. zatčení a uvěznění přešla do divadla v Ostravě (1940–42), na doporučení V. Talicha byla přijata do Národního divadla v Praze (1942–66). Jejím oborem byly mladodramatické a dramatické sopránové role, vynikla ve smetanovských postavách (Libuše, Krasava, Mařenka, Milada), jako Dvořákova Rusalka a Janáčkova Káťa Kabanová. Od konce padesátých let vyučovala operní zpěv na HAMU a posléze i na pražské konzervatoři.

S. profesionální divadelní počátky jsou publicistické; 1926–30 přispíval informativními články a úvahami o divadle do Moravskoslezského deníku a do časopisu Moravskoslezské divadlo. Psal rovněž sociálně laděné eseje a prózy inspirované životem hornické Ostravy (Město bez minulosti, 1929). Těžiště jeho umělecké aktivity však spočívá v dramaturgii a především v režii. Režijně debutoval 1929 Šrámkovou jednoaktovkou Červen, druhou režií (E. Toller: Sokové strojů) vyjevil svůj vztah k německé expresionistické dramatice, zejména její radikálně sociální a politické větvi, avšak nastudování hry o vzpouře textilních dělníků proti zavádění strojů vyvolalo polemiky, protesty publika a S. vyneslo zákaz režijní činnosti. Uskutečnění dramaturgických plánů pro přidružené Studio (F. T. Marinetti: Ohnivý buben, J. Cocteau: Svatebčané na Eiffelce, G. Apollinaire: Prsy Tiresiovy; L. Blatný: Svět tančí a Tři, F. v. Unruh: Rod, P. M. Lampel: Revolta v polepšovně) zmařil zánik této studiové scény.

S. poprvé možnost kontinuální práce, zároveň mu však velká „měšťanská“ scéna nedovolovala realizovat vyhraněné dramaturgické představy. V provozu repertoárového divadla režíroval za sezonu na dvě desítky her různých žánrů, témat i umělecké závažnosti. Ryze zábavných a kasovních titulů však připravoval relativně málo; režíroval díla světového dramatu od antiky (Sofoklův Král Oidipus) po současnost (O’Neillův Milionový Marco, Brucknerova Alžběta Anglická). Z české tvorby preferoval autory 20. století včetně soudobých (A. Jirásek, V. Dyk, J. Mahen, V. Werner, E. Konrád ad.). Ve volbě her se často zračil odraz aktuální pražské dramaturgie Národního divadla a Městských divadel, originálnější byl při výběru sovětské dramatiky (např. Katajev: Avantgarda). Do dějin českého divadla se S. zapsal prvním uvedením několika děl mimo Sovětského svazu (V. Višněvskij: Optimistická tragedie; Tolstoj, dram. F. F. Raskolnikov: Vzkříšení; A. S. Puškin, dram. M. S. Gus – K. A. Zubov: Piková dáma). Vědom si významu vztahu divadelního prostoru a dramatu inicioval krátce po svém příchodu do Olomouce vznik Komorního divadla (využívalo malý sál Reduty, dnes Mozartův sál), jehož program určený náročnějšímu publiku sestavoval z děl intimnějšího rozměru (A. Strindberg: Samum, O. Wilde: Florentská tragédie, R. Thákur: Poštovní úřad, P. Claudel: Výměna, aj.). Druhou linii tvořily večery poezie mající většinou ráz poloscénických produkcí; vynikl Máj připravený ke stému výročí úmrtí K. H. Máchy. Ze zaujetí německým expresionismem a politickým divadlem E. Piscatora se zrodil S. plán režijního nastudování dramatizace Dreiserovy Americké tragédie, který však ztroskotal na nesouhlasu držitele autorských práv. Tvorba M. Reinhardta ovlivnila S. zejména v plenérových inscenacích; Hofmannsthalovo mystérium Každý (Jedermann) uvedl před olomouckým dómem, posléze na Svatém Kopečku u Olomouce v rámci duchovních her (1936 a 1937), jejichž tradici tu hodlal založit a kde se hrály ještě dvě jeho inscenace (České pašije a lidové mystérium M. Mella Anděl strážný). Inscenování v plenéru se u S. pojilo se zájmem o duchovní tematiku a také o lidové divadlo (již za studií připravil s ochotníky z Řepišť krajovou folklórní hru A. Opěly Ondráš aneb Pán Lysé hory, inscenaci v zahradě paskovské restaurace Balkán otevíral průvod účinkujících vesnicí). Uměleckou vnímavost vůči společensko-politickému dění projevil S. obzvlášť odvážně v pomnichovském období a na začátku okupace jevištními interpretacemi Jiráskova Gera, Shakespearova Julia Caesara a Schillerových Loupežníků, v nichž zvýrazněnou tematizací uchvatitelské moci, individuálního i společenského násilí manifestoval odpor vůči aktuálním událostem a expanzi nacistické totality. Ve své poslední inscenaci, Šubertovu Janu Výravovi, neváhal postavy – nositele útlaku – fyzicky připodobnit signatářům Mnichovské dohody.

S. se stal výraznou osobností olomouckého divadla, které ve třicátých letech umělecky povznesl nad běžnou úroveň provinční scény. Z ansámblu vybudoval stmelený kolektiv, v němž mu byli spolehlivou oporou herci J. Raušer, J. Srch, J. Toman a herečky J. Charvátová, M. Matysová, V. Kleinová. Ve svých režiích propojoval podněty domácí divadelní tradice a postupy české avantgardy, s níž sdílel ideová a umělecká východiska i vřelý (v jeho případě bezbřehý) vztah k sovětskému divadlu. Usiloval o syntézu všech složek jevištního díla, o stylově sjednocenou hereckou souhru a moderní scénická řešení. Stálého scénografa nalezl v J. Gabrielovi, jenž do výprav vtěloval rozmanité výtvarné i divadelní impulzy, které přinášel sovětský konstruktivismus, německý expresionismus, reinhardtovská spektakulárnost, imaginativní poetismus aj.

S. přispěl také k uměleckému vzestupu jevištní stránky olomoucké operní interpretace. Po nástupu A. Hellera do čela opery se začal věnovat operní režii a za jeho éry (1932–39) nastudoval více než polovinu z pětatřiceti dramaturgicky objevných premiér (Zemlinsky: Křídový kruh, Strauss: Arabella, Monteverdi: Orfeo, Šostakovič: Ruská Lady Macbeth ad.). Divadelní aktivita jej přivedla ke spolupráci a těsnějším kontaktům s olomouckými překladateli (O. F. Bablerem, B. Ilkem) a kritiky (zejména B. Václavkem). Svými zkušenostmi a podněty působil na ochotnické divadelnictví v městě a okolí. Přispěl ke vzniku dramatického sdružení Studio (1934) a orientoval je k programu divadelní avantgardy, spolupracoval s Klubem mladých a s Recitsborem Spojených trampských osad. V prostějovské Jednotě divadelních ochotníků Tyl nastudoval Pogodinovy Aristokraty (1936), ve Studiu E Nezávislé scény v Kroměříži dramatizaci Čapkovy První party od J. Hynka (1938) a s ochotníky v Dolanech scénické pásmo Rok na Hané (1939). O amatérské divadelní scéně, jíž celý život věnoval pozornost, napsal knihu Cestou k ochotnickému jevišti.

Vztah k sovětskému divadelnictví popsal po své první návštěvě země Sovětů v knize Cestou k jevišti v SSSR. Obdiv a hluboké porozumění choval především k poetice „odpoutaného divadla“ A. Tairova, na jehož hereckou metodu se teoreticky soustavně odvolával. Zároveň se hlásil k doktríně socialistického realismu (mezi českými divadelníky patřil k jejím nejvýraznějším zastáncům). Do polemik o podobě angažované tvorby v socialistickorealistickém duchu se zapojil příspěvkem Ke genezi české divadelní avantgardy(1937), v němž formuloval ambivalentní postoj k avantgardním souputníkům. S. identifikace s konceptem socialistického realismu dostala průchod v jeho publicistických, polemických a kritických projevech (mj. v odsudku inscenací E. F. Buriana Evžen Oněgin a Hamlet III. aneb Trůny dobré na dřevo), jeho režijní tvorbu nepoznamenala.

Pseudonymy a šifry

So, V. R. Robs

Režie

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

F. Šrámek: Červen, E. Toller: Sokové strojů – 1929.

Umělecké divadlo Praha

J. Szaniawski: Papírový milenec – 1931.

Studio Intimního divadla Praha

E. A. Poe, dram. O. S.: Vražda v ulici Morgue, V. R. Robs: Tak žijí mrtví – 1931.

České divadlo v Olomouci

G. Hauptmann: Bobří kožich j. h., R. Medek: Plukovník Švec (se S. Langerem), V. Katajev: Kvadratura kruhu, M. Pagnol: Malajský šíp, V. Dyk: Smuteční hostina, G. B. Clemenceau: Závoj štěstí (Komorní div.), W. Grubiński: Milenci (Komorní div.), F. Wedekind: Procitnutí jara, A. Strindberg: Samum (Komorní div.), W. Sterk: Milovat je nemoderní (Komorní div.), O. Scheinpflugová: Okénko (Komorní div.) – 1931; L. Verneuil: Satan (Komorní div.), F. Bruckner: Alžběta Anglická, K. Schönherr: Dětská tragedie (Komorní div.), O. Wilde: Florentská tragedie (Komorní div.), K. Horký: Vodopád Giessbach (Komorní div.), M. Begović: Bez třetího (Komorní div.), H. Duvernois – A. Birabeau: Eunuch, J. Offenbach: Krásná Helena (se S. Langerem), A. Bernard – B. Vrbský: Jedna a jedna je jedna, H. Ibsen: Opory společnosti, E. Bourdet: Slabé pohlaví, F. F. Šamberk: Podskalák, H. v. Hofmannsthal: Každý, M. Pagnol: Fanny, J. Vrchlický: Rabínská moudrost, K. Schönherr: Ono (Komorní div.), Sofokles: Král Oidipus, H. Alexander: Jak smrt přišla do světa (Komorní div.), R. Thákur: Poštovní úřad (Komorní div.), H. Ibsen: Stavitel Solness, L. Fodor: Plnicí pero, M. Krleža: Páni Glembajové, J. Deval: Slečna vychovatelka – 1932; V. Katajev: Avantgarda, P. Claudel: Výměna (Komorní div.), E. Konrád: Kvočna, R. Wagner: Parsifal (s P. Pospíšilem), J. Mahen: Nebe, peklo, ráj, J. Cocteau: Milovaný hlas (Komorní div.), O. I. Dymov: Paní Ňu (Komorní div.), G. Hauptmann: Před západem slunce, F. V. Jeřábek: Služebník svého pána, S. Kiedrzyński: Ničemu se nedivme, M. Achard: Dáma v bílém, A. Armstrong: Deset minut alibi, L. Blatný: Tři (Komorní div.), A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu, G. Verdi: Maškarní ples, A. Dvořák: Čert a Káča, A. P. Čechov: Na silnici (Komorní div.), P. Frank – L. Hirschfeld: Obchod s Amerikou, R. Strauss: Arabella, Večer Jiřího Wolkera (Komorní div.), P. Géraldy: Kristýna (Komorní div.) – 1933; G. Bizet: Carmen, E. O’Neill: Milionový Marco, P. Vulpius: Hej rup!, A. Zemlinsky: Křídový kruh, G. Ciprian: Muž s kobylou, O. Respighi: Marie Egyptská, R. Leoncavallo: Komedianti, G. B. Shaw: Pekelník, Večer regionální literatury (O. Preč: Hořící keř, J. M. Slavík: Život /Komorní div./), W. S. Maugham: Nedoceněné zásluhy, E. Holly: Zlatá Kateřina, E. Synek: Dvojí tvář, A. Slonimski: Čistá rasa, O. Nicolai: Veselé ženy windsorské, R. Strauss: Ariadna na Naxu, J. Toman: Svět bez oken (Komorní div.), I. Vojnović: Dubrovnická trilogie d. 1, G. Verdi: Troubadour, A. Dvořák: Tvrdé palice, A. Savoir: Marnotratné srdce, H. Ibsen: John Gabriel Borkman (Komorní div.) – 1934; L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky, P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin, D. S. Merežkovskij: Smrt cara Pavla I., Večer sociální poezie (Komorní div.), L. Pirandello: Člověk ani neví jak, G. Puccini: Dívka ze zlatého Západu, Večer selské poezie (Komorní div.), J. B. Foerster: Nepřemožení, J. Deval: Modlitba za živé, G. Verdi: La Traviata, G. Berr – L.Verneuil: Škola poplatníků, E. Synek: Noční služba, E. Bourdet: Časy se mění, G. Rossini: Italka z Alžíru, L. Janáček: Její pastorkyňa, G. Puccini: Bohéma, V. Višněvskij: Optimistická tragedie, G. Verdi: Othello, C. Monteverdi: Orfeo, Molière: Měšťák šlechticem – 1935; M. P. Musorgskij: Soročinský jarmark, S. Kingsley: Muži v bílém, D. Šostakovič: Ruská lady Macbeth (Kateřina Izmajlovová), K. H. Mácha: Máj (Komorní div.), A. Dvořák: Armida, J. Port – B. Stejskal: České pašije, G. B. Shaw: S pravdou ven, V. Hřímalý: Zakletý princ, V. Werner: Lidé na kře, V. M. Strojil: Větrný mlýn, A. P. Antoine: Píseň Asie, W. A. Mozart: Figarova svatba, J. B. Foerster: Eva, Večer poezie Svatopluka Čecha(Komorní div.), M. Hodge: Vítr a déšť, B. Smetana: Libuše, L. N. Tolstoj, dram. F. F. Raskolnikov: Vzkříšení, A. Roussel: Odkaz tety Karoliny, K. Piskoř: Velké pokušení, G. Puccini: Tosca, týž: Manon Lescaut, F. Tetauer: Diagnóza – 1936; Večer Jaroslava Durycha (Komorní div.), Z. Fibich: Hedy, Ch. Winsloe: Děvčata v uniformě, D. Cimarosa: Tajné manželství, A. S. Puškin, dram. M. S. Gus – K. A. Zubov: Piková dáma, R. Wagner: Mistři pěvci norimberští, W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, J. Haydn: Svět na měsíci, G. Verdi: Rigoletto, A. Dvořák: Rusalka, M. Mell: Anděl strážný, M. Gorkij: Vassa Železnovová, J. Vrchlický: Soud lásky, O. Respighi: Lucrezia, D.-F.-E. Auber: Fra Diavolo, M. Vodopjanov: Haló, severní pól, Večer sovětské poezie (Komorní div.), W. A. Mozart: Don Juan, A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi, F. Langer: Dvaasedmdesátka, L. van Beethoven: Fidelio – 1937; G. Puccini: Madame Butterfly, B. Martinů: Hry o Marii, W. Shakespeare: Julius Caesar, L. Janáček: Šárka, M. Ravel: Španělská hodinka, K. Čapek: Matka, B. Smetana: Čertova stěna, E. Synek: Velký případ, P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin, J. Kvapil: Oblaka, A. Jirásek: Gero, E. D’Albert: Nížina, G. Verdi: Aida, V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota, V. Werner: Noví lidé – 1938; L. Stroupežnický: Pan Mikuláš Dačický z Heslova, B. Smetana: Tajemství, W. Shakespeare: Romeo a Julie, P. S. Petrovič: Cesta spravedlivého, R. Wagner: Bludný Holanďan, C.-A. Puget: Šťastný věk, S. K. Macháček: Ženichové, F. X. Svoboda: Čekanky, G. Verdi: Maškarní ples, H. Ibsen: Divoká kachna, C. M. v. Weber: Čarostřelec, W. Shakespeare: Večer tříkrálový– 1939; F. Schiller: Loupežníci, M. P. Musorgskij: Boris Godunov, N. V. Gogol: Revizor, G. Donizetti: Don Pasquale, F. A. Šubert: Jan Výrava – 1940.

Teatralia

In margine divadelní kritiky Moravskoslezského deníku, Duch času 11. 3. 1928; Město bez minulosti, Ostrava 1929; Jak se připravují Sokové strojů (interview O. S. s F. Richtrem), Dělnický deník 31. 3. 1929; Moderní a módní, Obrazový almanach Národního divadla mor.-slezského v Moravské Ostravě, ed. B. Čenský, Ostrava [1930], nestr.; Slovo k zahájení Studia, Meziaktí Studia 7. 10. 1929 [O’Neill: Chlupatá opice, nesign.]; Národní divadlo moravskoslezské v minulém roce (interview O. S. s F. Richtrem), Duch času 5. 1. 1930; Umělecké divadlo 1931, Zrcadlo 1930, č. 2, s. 8 (sign. Umělecké vedení U. D.); Metamorfóza autokritická, Meziaktí – Intimní divadlo 1930/31, č. 7 (s F. Tröstrem); Cestou k ochotnickému jevišti, Olomouc 1932; Na počátku bylo slovo…!, in Výroční zpráva Družstva Českého divadla v Olomouci (1930–1932), Olomouc 1932, s. 28–30; Od studia ke Studiu, Studio 1, 1934, č. 1, s. 5; Cestou k jevišti v SSSR, Olomouc 1935; O. S. o divadle (interview), České slovo 1. 1. 1937; En face, Divadlo 24, 1937/38, s. 168–169; Ke genezi české divadelní avantgardy, U-Blok 2, 1937, s. 361–373.

Prameny

Archiv Moravského divadla Olomouc: režijní knihy (V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota, Narození Páně); Meziaktí, divadelní programy ČD v Olomouci 1930–40; Výroční zprávy Družstva ČD v Olomouci 1930/31–1940/41.

NA: Fond Okupační vězeňské spisy – AMV 101, sign. 101-562-8, kart. 188: O. S.

ZA v Opavě, pobočka Olomouc: Osobní fond Karla Kašpaříka, inv. č. 64, kart. 2: Soukromá korespondence O. S. (1934–39); inv. č. 88, kart. 3: Programy a plakáty (1930–65).

Literatura

J. Čičatka: Vývoj divadelnictví ve střední a severní Moravě, Přerov 1938 → in Vlastivěda střední a severní Moravy II. Střední a severní Morava v minulosti, Přerov 1942, s. 400–428; Na paměť O. S. (přísp. J. Lébl, J. Gabriel, B. Krupka, J. Srch, O. Králík, S. Křupka, M. Matysová, K. Kašpařík, R. Steiner; ed. R. Smetana – J. Träger), Divadelní zápisník 1, 1945/46, s. 193–217; J. Balvín: Moravské divadelnictví mezi dvěma válkami a jeho režie, dis. práce, FF MU Brno 1948 + Několik pohledů na moravské divadlo mezi válkami, Divadlo 1, 1950, s. 450–453, 587–592 + Moravská divadla nástupištěm sovětské dramaturgie za první republiky, in sb. Listy z dějin českého divadla I, ed. L. Klosová, Praha 1954, s. 153–181; V. Kabeláč: O. S. a ruské revoluční divadlo, Programový list, Krajské oblastní divadlo v Olomouci 1957, č. 9, s. 2–13; J. Jiránek: O. S., Divadlo 8, 1957, s. 906–914 + O. S., Vít Nejedlý. Z historie bojů o novou, socialistickou kulturu, Praha 1959, s. 188–194; V. Kabeláč: Čtyřicet let olomoucké činohry (1920–1960), dipl. práce, FF UP Olomouc 1960 + O. S., in sb. Divadlo bojující, ed. D. Vojtěchová, Praha 1961, s. 107–115; J. Gabriel – Divadlo, scéna, kostým, kat. výstavy, Praha 1962; J. Stýskal: Bedřich Václavek a O. S., kapitola z historie olomoucké činohry, Program Divadla O. S. 1963–64, č. 1, září 1963, s. 9–11; B. Matyáš: Bedřich Václavek o činohře Českého divadla v Olomouci. Recenze a glosy 1933–1940, Olomouc 1964; J. Stýskal: Shakespeare a O. S. K shakespearovské tradici v Olomouci, Program Divadla O. S. 1963–64, č. 8, duben 1964, s. 1–5 + Bedřich Václavek a České divadlo v Olomouci v letech 1933–1940, in sb. Počátky české marxistické divadelní kritiky, ed. D. Vojtěchová, Praha 1965, s. 153–181; V. Fiala: Jak skončil člověk O. S., in Theater – Divadlo. Vzpomínky českých divadelníků na německou okupaci a druhou světovou válku, ed. F. Černý, Praha 1965, s. 250–252; J. Träger: Z jeho života, Olomouc 1966; K. Bogar: O. S. a jeho přínos pro české divadelnictví, in sb. Lašská obec Řepiště (1270–1970), Řepiště 1970, s. 67–72; –jif– [J. Flíček]: Člověk a režisér O. S., Tvorba 8, 1976, č. 8, příl. Divadelní tvorba, s. 3 + šifra J. F.: S. odkaz hercům z ochoty, Amatérská scéna13, 1976, č. 3, s. 1–2; J. Stýskal: Sovětské hry v inscenacích O. S., Česká literatura 25, 1977, s. 448–452 + Aktualizace obrozenské dramatiky v divadle třicátých let, in sb. Pocta Františku Palackému. Václavkova Olomouc 1976, Olomouc 1979, s. 277–286; J. Stýskal: Cesta O. S. k ochotnickému jevišti, in Středisko. Sborník Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci 64, 1977–80, 1980, s. 75–91; L. Malotová a kol.: Olomoucké inscenace Optimistické tragédie ve vývoji inscenačního pojetí Višněvského hry, tamtéž, s. 92–109; J. Stýskal: Režisérská zkouška O. S., Kulturní měsíčník 1, 1983, č. 1, s. 21–22 + O. S. prozaik, in Středisko. Sborník Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci 66, 1983, 1984, s. 36–46; DČD IV; M. Arelyová: Světový názor v díle O. S., dipl. práce, FF UP Olomouc 1985; J. Stýskal: O. S. a jeho cesta k divadlu (1901–1931), hab. práce, FF UP Olomouc 1990 + Szaniawského Papírový milenec, první pražská inscenace O. S., in AUP. Philosophica – Aesthetica 9, 1993, s. 57–66; P. Pogodová: O. S. a jeho inscenace v plenéru, dipl. práce, FF UK Praha 1999; H. Spurná: Zpráva z výzkumu operní inscenační tvorby O. S., in O divadle 2010. Sborník z mezinárodní teatrologické konference O divadle na Moravě a ve Slezsku IV., ed. T. Lazorčáková, Olomouc 2011, s. 70–77 + Známá a méně známá fakta z odkazu O. S. českému divadlu (S. příspěvek k inscenování v plenéru), inO divadle 2011. Sborník z mezinárodní teatrologické konference O divadle na Moravě a ve Slezsku V., ed. T. Lazorčáková, Olomouc 2012, s. 57–70 + O. S. and his Wide-ranging Contribution to Czech Theatre, Czech and Slovak Journal of Humanities. Theatre, Film and Media Studies 2/2012, Olomouc 2012, s. 26–34 + Operní inscenace O. S., Opus musicum 44, 2012, č. 6, s. 58–70 + Společensky angažované divadlo v pojetí O. S., in Postavenie divadla v společnosti. Zborník referátov z X. medzinárodnej Banskobystrickej teatrologickej konferencie, ed. A. Maťašík, Banská Bystrica 2013, s. 215–224 + Divadelní režisér a člověk O. S. (1901–1943), Olomouc 2015 (se soupisem režií, pramenů a literatury).

Biografický slovník Slezska, ČBS, Otto-dod, TE, ThL; HS

Vznik: 2015