Žák školy I. V. Psoty. Angažmá: Brno 1940/41, Katovice 1941–43, Norimberk 1943/44, Brno 1945/46. Během vojenské prezenční služby 1946–48 tančil v SND Bratislava, sólista v Brně 1948/49, v ND Praha 1949–51, po politickém rozhodnutí byl nucen odejít do Košic 1951–53. Přes SND Bratislava 1953/54 se vrátil do ND Praha 1954–64. Závěr jeho taneční kariéry patřil opět Brnu. Byl angažován jako choreograf a šéf baletu 1963–66 a 1970–73 (mezitím šéf baletu ve Skopje 1966/67); 1967–70 byl v Brně ve funkci choreografa. Šéfem baletu ND Praha se stal 1973–78 a 1978–90 zde působil jako choreograf. M. Kůra patřil k největším tanečním osobnostem celé dosavadní historie české baletní scény. Vedle přitažlivého, oduševnělého zjevu, výborných fyzických dispozic, vytříbené techniky a vrozené muzikálnosti, měl zcela výjimečný herecký talent i osobní charisma. Byl tanečníkem s neomylnou intuicí převtělování do zcela protikladných postav. Tančil role klasického repertoáru (Princ v Labutím jezeře, ND Praha 1951 a 1955, Brno 1966; Princ ve Spící krasavici, Košice 1953; Jean de Brienne v Raymondě, Brno 1946; Albert v Giselle, Brno 1968), postavy hrdinské (Mao-li-čen v Rudém máku, SND Bratislava 1954; tit. role ve Spartakovi, ND Praha 1957; Ferchad v Legendě o lásce, ND Praha 1963), charakterní (Myslivec ve Viktorce, Košice 1952; Jago v Othellovi, ND Praha 1959; Girej v Bachčisarajské fontáně, Brno 1968) i burleskní a komediální (tit. role v Petruškovi, ND Praha 1962, Brno 1965; Truffaldino ve Sluhovi dvou pánů, ND Praha 1958). Všechny jeho jevištní postavy měly jedno společné: vzácnou pravdivost, psychologickou hloubku a přesvědčivost, hluboce lidský, nejen divadelní rozměr. Významná byla i jeho choreografická činnost; nastudoval přes 40 baletních inscenací na domácích i zahraničních jevištích (Skopje, Mnichov, Innsbruck, Varšava, Bogota) a víc než desítku dalších v televizi (většinou ve spolupráci s režisérem P. Weiglem). Z jeho divadelních choreografických prací vynikly např. stylově čisté a poetické brněnské inscenace Labutího jezera (1966) a Giselle (1968), Stvoření světa (Brno 1971, ND Praha 1975, Varšava 1981), Špalíčku (Brno 1973, ND Praha 1983, SND Bratislava 1984), Vášně/Carmen G. Bizeta/R. Ščedrina (ND Praha 1976, Mnichov 1978), Petrušky (SND Bratislava 1947, Košice 1952, ND Praha 1962 ve spolupráci s J. Blažkem, Brno 1965), Romea a Julie (Košice 1953, SND Bratislava 1954, Brno 1965, ND Praha 1971; zfilmovaná verze této inscenace v režii P. Weigla získala Prix d’Italia 1972). Choreografické aktivity neskončily ani po odchodu ze scény (1991). Spolupracoval s Českým baletním divadlem, založeným a vedeným J. Kůrovou. Dostalo se mu mnoha poct a vyznamenání: Státní cena II. stupně 1954, Řád práce 1963, zasloužilý umělec 1958 a národní umělec 1968 (jako první tanečník). Za celoživotní mistrovství získal Cenu Thálie 1994. Manžel 1. Elišky Slancové, 2. Jarmily Manšingrové, otec Jany Kůrové.
Literatura
Brodská, B.: Miroslav Kůra, Taneční listy 1966, č. 5, str. 7 • Dufková, E.: Malé memoáry, Brno, Ryšavý 1997 • Pilka, J.: Miroslav Kůra, Praha, Supraphon 1979 • Vejmelková, D.: Národní umělec Miroslav Kůra, Taneční listy 1968, č. 7/příloha • V. V.: Kůra Miroslav in Postavy brněnského jeviště I., Státní divadlo v Brně 1984 • V. V.: Kůra Miroslav in Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia Praha 1988
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 164–165
