Uváděn též jako Bellavite, Bellauite, Ballauite. – Jeho učitelem byl v rodném městě S. Brentano. B. působil patrně nejdříve v Benátkách, kde spolupracoval s bratry G. a G. Maury, 1720 je prvně zaznamenán jako jevištní výtvarník v Kodani a 1721 znovu v Benátkách (Teatro S. Giovanni Grisostomo). Ve dvorním divadle v Turíně vypravil 1721/22 vůbec první provedení oper G. BoniventihoVenceslao, G. M. Orlandiniho Semiramide, anonymní Il Ricimiro a A. S. Fiorèho L’innocenza difesa [Obhájená nevinnost]. Tenoristou zdejší operní společnosti byl A. Denzio (zpíval např. titulní roli v opeře Venceslao), který později B. zaměstnal jako scénografa šporkovské opery v Kuksu a v Praze v její první sezoně 1724/25. Společně s Denziem působilo tehdy v Turíně ještě pět dalších zpěváků, kteří do Čech přišli spolu s B. Dalším známým působištěm B. byl Ludwigsburg (1730–32), Frankfurt nad Mohanem a Stuttgart (1736/37). 1739 se vrátil do Turína (Teatro Regio, Teatro Carignano) a zároveň spolupracoval s divadlem Regio Ducal Teatro v Miláně. 1748–56 byl zaměstnán jako královský dekoratér na pruském dvoře v Berlíně, kde 1752 vytvořil dekorace k operám dvorního kapelníka C. H. Grauna na libreta L. de Villatiho, a to k opeře Orfeo, provedené ve dvorním divadle, a ke svatební pastorále Il Giudicio di Paride [Paridův soud], hrané v zámeckém divadle v Charlottenburgu. Dekorace navrhoval také pro divadlo v Novém paláci v Postupimi a jeho dílem byla i umělá zřícenina na tamním Ruinenbergu. Spolupracoval také se společností P. Mingottiho (např. Sesostri, h: G. Sarti, Kodaň 1755). Na počátku šedesátých let 18. stol. se vrátil do rodné Verony, kde zemřel.
Do Čech B. přicestoval z Benátek v létě 1724 s operní společností sestavenou Denziem, v níž patřil k nejlépe placeným členům. Společnost hrála nejprve v Kuksu, kde B. přestavěl místní divadlo, vybavil ho stroji a vytvořil výpravu pro první uvedenou operu A. Bioniho Orlando furioso [Zuřivý Roland]. Od října 1724 společnost hrála také v Praze, kde B. pro divadlo v zahradě Šporkova paláce kromě reprízovaného Orlandascénicky ztvárnil opery L’innocenza giustificata [Ospravedlněná nevinnost, h: Bioni–Fiorè], Lucio Vero (h: T. Albinoni), La fortunata sventura [Štěstí v neštěstí] a Armida abbandonata [Opuštěná Armida, h: Bioni].
O řešení scén vypovídají libreta, předepisující např. slavnostní sál s klenbou, nesenou pozlacenými atlanty, porcelánový kabinet, galerii se sochami a vázami, zahrady s fontánami, městské hradby. Na využitou jevištní techniku poukazují zmínky o mořských bouřích a ztroskotání lodí, o proměně palácového nádvoří v pustinu, náhlém otevření jeskyně či zpěvu z oblak. Představu o B. scénografii dává soubor osmi kreseb ve sbírce Pogliaghi (Varese, Sacro Monte), signovaných IBV. Některé poznámky na nich se vztahují k opeře Lucio Papirio dittatore (h: A. Pollarolo, Teatro S. Giovanni Grisostomo, Benátky 1721), na jejíž výpravě spolupracovali s B. bratři Maurové. Tyto návrhy těží z obvyklého motivického okruhu barokní scénografie a jevištní obraz konstruují jak na tradiční hloubkové perspektivě, tak na bibienovské perspektivě, kdy je scéna na prospektu zachycena v pohledu „per angolo“, tedy „přes roh“, tj. se dvěma úběžníky, rozbíhajícími se asymetricky do dvou stran.
Prameny a literatura
Varese, Sacro Monte (Itálie), Museo Pogliaghi: soubor osmi kreseb B.; Staatliche Kunstsammlungen Dresden, Kupferstichkabinett: Jeux de rejouissance, Torino 1722 (výtisk svatebního alba): vyobrazení interiéru dvorního divadla v Turíně s dekoracemi B. (⇒ Freeman 1992); Herzog-August-Bibliothek Wolfenbüttel, sign. Textb. 321: Orlando furioso, Schweidnitz [1724], něm. překlad libreta k inscenaci opery v Kuksu 1724 (⇒ tamtéž); libreta oper vypravených pro Šporkovo divadlo ⇒ Kneidl, ⇒ Freeman 1992. • C. Denina: La Prusse littéraire III, Berlin 1791; R. Krauß: Das Stuttgarter Hoftheater von den ältesten Zeiten bis zur Gegenwart, Stuttgart 1908, s. 21; H. Tintelnot: Barocktheater und barocke Kunst, Berlin 1939, s. 144; J. Hilmera: Perspektivní scéna 17. a 18. století v Čechách, Praha 1965, s. 43–45, 67; I teatri pubblici di Venezia (secoli XVII–XVIII), ed. L. Zorzi–M. T. Muraro–G. Prato–E. Zorzi, Venezia 1971, s. 136, 138; P. Preiss: Italští umělci v Praze, Praha 1986, s. 429; D. E. Freeman: The Opera Theater of Count Franz Anton von Sporck in Prague (1724–35), Stuyvesant (N.Y.) 1992, s. 27–29, 38, 76, 80; Ch. Henzel: Zu den Aufführungen der großen Opern Friedrichs II. von Preußen 1740–1756, Jahrbuch des Staatlichen Instituts für Musikforschung Preußischer Kulturbesitz, ed. G. Wagner, Stuttgart–Weimar 1997, s. 51. • DBI, ES, Meyer, Sartori
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 46–47
