Člen třetí generace loutkářského rodu cestoval s velkým stanem s lavicemi pro diváky po moravských městech. V repertoáru měl tradiční hry lidových loutkářů, za 2. světové války přejímal činoherní tituly, obzvláště hry z české historie, uváděl rovněž dramatizace epických básní a próz. Mezi jeho marionetami (od řezbáře J. Staňka) byly též loutky představující význačné české osobnosti z dávné i nedávné minulosti (Neklan, Žižka; Havlíček Borovský, Němcová, Palacký).
Narodil se v loutkářské rodině jako člen již třetí generace loutkářů. Zakladateli rodinné tradice byli děd Václav R. z Nové Paky s manželkou Terezií z rodu novopackých Meissnerů. Kočovnému loutkářství se celý život věnovali strýc František (1848–1912) a R. otec Emanuel (1850–1927), který obdržel 1886 provozovatelskou koncesi. Po prodeji marionet od řezbáře A. Suchardy ml. loutkáři V. Pelantovi získala rodina loutkové divadlo od kolotočáře A. Valenty z Jaroměře u Jevíčka. Loutkové divadlo provozoval také R. syn Mojmír, jímž v druhé polovině 20. stol. loutkářská činnost rodu skončila.
R. byl původně majitelem cirkusu. Za 1. světové války byl zajat u Bělehradu (1915), prodělal ústup přes Balkán do Francie, kde vstoupil do legie. Kočovnému loutkářství se začal věnovat 1920, ale 1929 při požáru ve Šlapanicích u Brna mu shořela většina vybavení a dva roky nato mu zničila větrná smršť v Milovicích u Kyjova stan a jeviště. 1938 si pořídil velký stan s lavicemi pro diváky, který mu téhož roku poškodili henleinovci; divadlo pak pojmenoval Světlonoš. Kvůli někdejšímu působení ve francouzských legiích byl 1941 vyslýchán gestapem. Patrně v druhé půli čtyřicátých let ukončil loutkářskou činnost a veškeré vybavení divadla předal synovi.
R. cestoval se svým stanem po moravských městech, vozy s loutkovým divadlem měl zvenčí pomalovány typickými loutkovými postavami, nápisy a verši, většinou přejatými z časopisu Loutkář. Repertoár, který přebíral od svého otce a děda, sestával vesměs z tradičních her lidových loutkářů (Hrabě Belengardo, vůdce loupežníků, Kurando a Špadolíno, vůdce loupežníků, Loupežníci na Chlumu, Don Šajn, Doktor Faust, Oldřich a Božena, Pan Franc ze zámku), některé z nich si upravoval (dochoval se neúplný text úpravy Dona Šajna s názvem Dvouprincka aneb Dva ženichové, jedna nevěsta). Za 2. světové války hojně přejímal tituly činoherního repertoáru (Jirásek: Lucerna, Zeyer: Radúz a Mahulena, Mahen: Janošík), obzvláště pak hry z české historie (Kolár: Pražský žid, Čečetka: Král Jiří z Poděbrad, [?]: Král Václav IV.), uváděl rovněž dramatizace epických básní a próz (Čech: Lešetínský kovář, Jirásek: Psohlavci – navzdory zákazu). Používal marionety různé výšky (od čtyřiceti centimetrů do jednoho metru), mezi nimiž měl loutky představující význačné české osobnosti z dávné i nedávné minulosti (Neklan, Jan Žižka; Karel Havlíček Borovský, Božena Němcová, František Palacký), jejichž autorem byl řezbář J. Staněk. Některé loutky si údajně R. řezal sám (např. Kouřící sedlák, Lešetínský kovář, Jan Hus, Jan Sladký Kozina, Lomikar), ale možná jen upravoval loutky od jiných řezbářů; prokazatelně však zhotovil některá loutková těla.
Prameny
SOA Litoměřice: Sbírka matrik, L33/12, matrika narozených Dolní Hamr, Držkov […], Vlastiboř 1869–1899, s. 404, obr. 420.
Slezské zemské muzeum v Opavě: vybavení R. kočovného divadla.
Literatura
J. Ruml: Bejvávalo nedobře, Loutková scéna 3, 1947, č. 10, s. 50; J. Blecha, P. Jirásek: Česká loutka, 2008, s. 11, 92; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, Praha 2004, s. 280; Don Šajn, Česká televize [online, cit. 19. 6. 2011], http://www.ceskatelevize.cz/porady/123917-don-sajn/38345167456/.
Knížák
Vznik: 2015
