Psán též Josef. Vyučil se strojním zámečníkem 1910, pracoval jako montér v ČKD, v Ringhofferově továrně, v stereotypii Národních listů. V tanci žák A. Viscusiho, s nímž podnikl 1912 zájezd do Londýna. 1913 tanečník ND, ale pro neshody s A. Bergerem odtud odešel. 1914 opět s Viscusim ve Vídni (pp. Andersena) a v témže roce sólista Divadla na Vinohradech. Za války voják na haličské frontě, 1918 nastoupil dráhu kabaretního a revuálního tanečníka i choreografa v pražských kabaretech (Parlament, Červená sedma, Gri-Gri Bar). Z té doby pocházejí jeho expresivní akrobatické tance jako Danse macabre, Apačský tanec, Danse brutale, Svatební košile, Tanec s mrtvou; souběžně host v pražských scénách (Varieté, Aréna Smíchov, Rokoko, Vinohradská zpěvohra a Nové německé divadlo v Praze) jako choreograf revuí, operet i oper. Spolupracoval jako tanečník, herec, choreograf i scenárista s českým filmem; hrál např. JUC. V. Talera v Batalionu a v Bahně Prahy, Ženicha ve Svatebních košilích. Pozoruhodné byly jeho davové choreografie: Nová Oresteia (Výstaviště 1923), Prací k svobodě (II. Dělnická olympiáda 1927), tanec kněžek ve scéně Tyršův sen na IX. všesokolském sletu 1932, Osvobozená práce (Dělník a stroj) na Dělnické olympiádě 1934. 1928–30 choreograf a artistický ředitel kabaretu Lucerna. Sestavil tu skupinu 6 děvčátek z Lucerny, s níž (pod názvem Jenčíkovy girls) přešel do Osvobozeného divadla V + W 1930–36. Nastudoval tvarově i obsahově nekonvenční, do děje plně integrované tance pro 12 revuí Voskovce a Wericha. V ND Praha hostoval od roku 1927, nejdříve v činohrách, později v operách a baletech (Uspavač, 1932; pp. Špalíčku, 1933), ve stálém angažmá ND Praha 1937–43 jako choreograf a baletní mistr (vedle J. Nikolské), poté jen jako stálý host. Z baletů inscenoval Maličkosti a Signorinu Gioventù (1937), Čerta na vsi (1938), Hračkovou skříňku (1939), pp. Krále Lávry J. Křičky (s vlastním libretem, 1940), Lašské tance (1940) a pp. Krysaře P. Bořkovce (1942). Předčasná smrt mu zabránila uskutečnit plány na reorganizaci baletu ND Praha po osvobození. Jenčík bojoval celý život proti zkostnatělému, myšlenkově vyprázdněnému akademismu. Ve svých dílech se neomezoval na pohybový materiál klasického tance, ale využíval i prvky akrobatiky, výrazového a zejm. lidového tance; velký důraz kladl na hereckou stránku interpretace. První u nás prosazoval myšlenku specificky českého národního baletu. Byl zakladatelskou osobností českého moderního profesionálního tance; tanečně ztvárnil více než 70 činoherních, 50 operních a 20 operetních inscenací, přes 30 revuí, na 100 tanečních scén a 10 pantomim; k tomu připočtěme stovky čísel a výstupů pro noční podniky a 36 filmových choreografií. Autor publikací, teoretických úvah (Tanec a jeho tváření, 1926; Anita Berberová, 1930; Tanečník a snobové, 1931; 1946 posmrtně Janem Reimoserem vydané Taneční letopisy a 1947 sebrané stati ve Skocích do prázdna; nevydané zůstaly Balet kouzla zbavený čili Psí život, Pražská dvacetiletka baletu a tance, Technika klasického baletu), byl autorem autobiograficky laděných románů (Zloděj kroků, 1935; Omyl Mea Mara Indry, 1944; Byly ztráty na mrtvých, 1948 a nevydaných Polepšení Andy Lutrynové a Zatemněné město). Manžel Hany Škrdlantové-Jenčíkové.
Literatura
Kröschlová, J.: Novodobý výrazový tanec v českých zemích in Výrazový tanec, Praha, Orbis 1964 • M. K. – V. V.: Jenčík Josef in Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia Praha 1988 • Rey, J.: Nad dílem Josefa Jenčíka in Skoky do prázdna, Praha, Terspichora 1946 • Schmidová, L.: Josef Jenčík, Taneční listy 1968, č. 9/příloha • Siblík, E.: Tanec mimo nás i v nás, Praha, Václav Petr 1937
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 121–122