Kopta, Josef

Narodil se do rodiny krejčího. Maturoval 1912 na Československé obchodní akademii v Praze a posléze působil dva roky jako bankovní úředník, nejprve ve spořitelně v rodných Libochovicích (1912–13), pak v České průmyslové bance v Praze (1913–14). Za první světové války bojoval na východní frontě v Karpatech, kde byl v květnu 1915 zajat. O rok později přešel z ruského zajateckého tábora v Korotojaku do České družiny (dobrovolnické jednotky v rámci carské armády) a 1917 do československých legií, kde působil ve finančním odboru, později se stal tajemníkem informačně-osvětového odboru a redaktorem jekatěrinburského Československého deníku. 1918 se podrobil tzv. sibiřské anabázi (hromadnému přesunu čsl. legií na Sibiř), v srpnu 1920 se v hodnosti kapitána vrátil do Prahy a nastoupil do funkce tajemníka Památníku odboje. 1922 se oženil s Jiřinou Šnajberkovou, s níž měl syny Petra a Pavla. 1925 vystoupil z armády a začal se věnovat výhradně literární a publicistické činnosti. Byl redaktorem Národního osvobození (1925–31) a Lidových novin (1933–36), od 1936 spisovatelem z povolání. Ve dvacátých letech získal dvakrát státní cenu za literaturu (1925 za 1. díl trilogie Třetí rota, 1927 za román Hlídač číslo 47). Patřil k Čapkovým Pátečníkům. Za okupace působil v nakladatelství Čin, kde inicioval publikování sborníků posilujících národní sebevědomí (Kde domov můj, 1939, Dvanáct poutí světem, 1941). Po válce pracoval na ministerstvu informací (1945–46), až do nuceného odchodu do penze 1949 pak zastával funkci přednosty kulturního odboru Kanceláře prezidenta republiky. Ač patřil k levicově smýšlejícím umělcům, politický vývoj v Československu po roce 1948 pro něj byl hlubokým zklamáním, což se neblaze podepsalo i na jeho zdravotním stavu. Pochován je v Libochovicích.

Oba K. synové byli umělecky činní. Petr K. (1927–1983) byl básník, překladatel z francouzštiny (V. Hugo, G. Apollinaire, P. Verlaine ad.) a signatář Charty 77. Pavel K. (1930–1988) se prosadil především jako textař. Psal písňové texty pro divadlo (Goldoni: Poprask na laguně, režie M. Macháček, Národní divadlo, 1961; R. Rolland: Hra o lásce a smrti, režie A. Radok, Městská divadla pražská, 1964; K. Čapek: Ze života hmyzu, režie M. Macháček, Národní divadlo, 1965 ad.), film (Limonádový Joe, režie O. Lipský, 1964; Dívka na koštěti, režie V. Vorlíček, 1971 ad.) či parafráze francouzských šansonů (především pro L. Hermanovou a H. Hegerovou). 1957 se podílel na text-appealových pořadech v Redutě a o rok později přešel s částí uměleckého souboru (I. Vyskočil, J. Suchý ad.) do nově založeného Divadla Na zábradlí (spoluautor hry Smutné Vánoce, 1960). 1960–64 spolupracoval s Černým divadlem Jiřího Srnce a 1972–74 byl dramaturgem v divadle Rokoko. Uplatnil se také u filmu jako asistent režie a scénárista. Jeho syn Václav K. (* 1965) je herec, textař a muzikant, člen divadla Semafor.

K. literární tvorba má široké žánrové i slohové rozpětí. Psal legionářskou poezii (Cestou k osvobození, 1920), rozsáhlé románové trilogie (Třetí rota, 1924–34; Jediné východisko, 1930–36), psychologický román (Hlídač číslo 47, 1926), povídky a novely (Papoušek slečny z Gottliebenů a jiné prózy, 1926; Pět hříšníků u velryby, 1925), literaturu pro děti a mládež (Poštovní holub č. 17, 1939) či adaptace staročeských epických textů (Zahrada lásky, 1948). Přispíval fejetony a glosami do dobových periodik (Cesta, Čin, Lidová demokracie, Literární noviny, Lumír, Panorama ad.), překládal z ruštiny (A. S. Puškin, A. N. Tolstý).

Na základě měsíční cesty po Japonsku, kterou podnikl z Ruska 1920, napsal stať O japonském divadle, v níž analyzoval tamější divadelní kulturu a inscenační trendy.

Jednou z hlavních uměleckých inspirací se mu staly zážitky z válečného a revolučního Ruska, které se vedle tvorby prozaické a básnické odrážejí i v pokusech dramatických. V debutu Revolucezobrazuje rozvrat ruské rodiny, zapříčiněný odlišnými postoji jejích členů k bolševické revoluci. Jako protiklad k rozpolcené ruské společnosti zmítané revolučními vášněmi postavil v dramatu skupinu ukázněných a střízlivě uvažujících československých legionářů, které nechal pasivně přihlížet dění z nedaleké magistrály. Hra je šťastná v detailu (životnost některých epizodních postav a dialogů), ale trpí schematičností v zobrazení hlavních hrdinů (ztělesňujících rozdílné pro- i protirevoluční tendence) a především neobratně vystavěnou kompozicí chudou na dramatické situace, což platí více méně pro celou K.dramatickou tvorbu. Po premiéře ve Stavovském divadle byla nastudována v Národním divadle v Brně (1926) a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1927). Z legionářského prostředí vychází rovněž dramatický obraz Jejich lidská tvář napsaný ku příležitosti oslav desátého výročí bitvy u Zborova a uvedený 1927 v Městském divadle na Královských Vinohradech. Malichernými slovními šarvátkami, které mezi sebou vede pětice československých dobrovolců v zákopu v předvečer bitvy u Zborova, zbavuje K.obraz legionářů falešného hrdinského patosu; ukazuje muže sice jako statečné vlastence, ale s lidskými chybami i výstřednostmi. V podobném duchu je napsána i jednoaktovka Zajíc v čepici, humorný obrázek ze všedního života legionářů na sibiřské magistrále. Za první verzi této hry lze považovat jednoaktovku Vánočka, dochovanou ve strojopise v osobní pozůstalosti.

Ostatní K. dramatické kusy již nejsou tematicky provázány. Hra Nejkrásnější boty na světě vznikla dramatizací autorovy povídky Boty ze všech nejkrásnější (1926). Drama s podtitulem „Tříaktová hra o jednom ševci, kterak bojoval a vítězil“ je obhajobou tradičního řemesla před odosobněnou průmyslovou výrobou. Titulní postava, až plakátově kladný a zásadový švec Václav Šesták, neztrácí ani pod hrozbou bankrotu víru v poctivou ruční práci a opakovaně odmítá lukrativní pracovní nabídku v továrně na obuv. Přes zřejmou tezovitost a nedostatek dramatičnosti se hra s dobově aktuálním tématem stala nejuváděnějším autorovým titulem (po premiéře v Městském divadle na Královských Vinohradech v Kvapilově režii byla uvedena v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a ve Východoslovenském národném divadle v Košicích 1927, následujícího roku v Českém divadle v Olomouci). Pro dětské publikum K. napsal loutkovou pohádku se sociálním apelem Král Žrout. Ve veršovaném dramatu Hodiny a sen, vycházejícím z jeho prozaických děl Několik příběhů ze života blázna Padrnose (1934) a Smějte se s bláznem (1939), se pokusil prolnout dvě nesourodé linie: rozjímání lidového mudrce a snílka Kabrnose, který by rád vysvobodil lidstvo ze zajetí času, a frašku o nevěrné Kabrnosově ženě a nekalém počínání jejího milence. K plánované premiéře v Burianově Déčku nedošlo z důvodu uzavření divadla gestapem 1941, drama bylo poprvé uvedeno až v D 46 pod názvem Blázen Kabrnos (režie A. Strach, O. Krejča v roli Kabrnose).

Pseudonymy a šifry

B. O. Botka, Luděk Olševský (oba in Čechoslovák, Čechoslovan); Kpt, –pt–

Hry

Revoluce, ND 1925, i t.; Nejkrásnější boty na světě dle Boty ze všech nejkrásnější, VD 1926, i t.; Jejich lidská tvář, VD 1927, i t.; Zajíc v čepici, t. 1935; Král Žrout, t. 1935; Hodiny a sen, t. 1941, D 46 1945 s tit. Blázen Kabrnos.

Teatralia

O japonském divadle, Národní a Stavovské divadlo 3, 1925/6, s. 4–5; Proč jsem psal revoluci?, Národní a Stavovské divadlo 3, 1925/6, s. 2–3; Vom Japanischen Theater, Prager Presse 17. 4. 1927.

Prameny

SOA Litoměřice: Sbírka matrik, Libochovice, matrika narozených 1888–1909, s. 193, obr. 199.

LA PNP: osobní fond, inventář → R. Hamanová, 1. část 1985, 2. část 1990.

Literatura

ref. Revoluce: J. Knapp: Kritika 2, 1925, s. 346–348; H. Jelínek, Lumír 52, 1925, s. 445–446; Ot. F. [Fischer], Tvorba 1, 1925/6, s. 53–55; E. Konrád, Cesta 8, 1925/1926, s. 97–98; Z. Nejedlý, Var 4, 1925/27, s. 92–94; O. Š. M. [Štorch-Marien] Rozpravy Aventina 1, 1925; F. Langer, Národní a Stavovské divadlo 3, 1925/26, s. 2; M. Rutte, Národní listy 7. 11. 1925; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 7. 11. 1925; Cassius [J. Kolman-Cassius], Lidové noviny 7. 11. 1925; J. H. [Hilbert], Venkov 7. 11. 1925; M. Majerová, Rudé Právo 7. 11. 1925; E. S. [K. Elgart], Lidové noviny 30. 10. 1926 ● ref. Nejkrásnější boty na světě: E. Konrád, Cesta 9, 1927/27, s. 146–147; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 2, 1926/7, s. 70; SK. [F. Skalík], Lumír 53, 1926, s. 502; J. P., Československé divadlo 4, 1926, s. 311–312; Cassius [J. Kolman-Cassius], Lidové noviny 25. 11. 1926; J. H. [Hilbert], Venkov 25. 11. 1926; M. M. [Majerová] Rudé právo 26. 11. 1926; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 25. 11. 1926 ● ref. Jejich lidská tvář: ý, Československé divadlo 5, 1927, s. 109 –110; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 30. 6. 1927; MilNý [Novotný] Národní listy 30. 6. 1927 ● F. Götz – F. Tetauer: České umění dramatické, Část I. Činohra, Praha 1941, s. 331–332 ● ref. Blázen Kabrnos: J. Mukařovský: Rudé právo 30. 10. 1945; kd [E. Konrád], Svobodné noviny 1. 11. 1945; M. S. [Sedloň], Rudé právo 1. 11. 1945; jtg [Träger], Svobodné slovo 3. 11. 1945 ● nekrology: V. Forst, Tvorba 27, s. 354; Z. Vavřík, Literární noviny 11, s. 4.; hzk [J. Honzík], Rudé právo5. 4. 1962 ● DČD IV.

LČL,ČBS, Kunc, Kunc 45–56, Masaryk, MSN, Otto-dod, PSN, Teichman, SČS od 1945; VD 90, VD 100.

Vznik: 2017