Jeníček, Josef

Narodil se jako první ze tří dětí v rodině řezníka. Ve dvanácti letech mu zemřela matka. Ještě ani ne sedmnáctiletý odešel 1904 k divadlu. První zkušenosti získával u začínajícího ředitele J. E. Sedláčka, který právě tehdy převzal společnost P. Švandy ze Semčic ml. (dosud ji vedl jako umělecký správce). Od 1909 strávil J. pět let v družině J. Blažka, v létě 1914 byl angažován B. Jeřábkem, přebírajícím ředitelství Divadla sdružených měst východočeských, pro obor charakterních rolí. Za 1. světové války J. narukoval (1915), byl odvelen na východní frontu a v Rusku posléze vstoupil do československých legií. Když se 1918 stal členem Divadla československé armády na Rusi, založeného t. r. jako stálá scéna v Jekatěrinburku, byl vyvázán z vojenských povinností. S divadelní komandou se přesunul do Irkutska a od února 1919 do května 1920, kdy fungovala jako putovní scéna se stagionami v městech na sibiřské magistrále, zastával funkci ředitele, byl hlavním režisérem a staral se o výpravu. Po návratu do vlasti se stal členem činohry Národního divadla moravsko-slezského v Ostravě (1920–22), kde se seznámil se svou budoucí manželkou, operní zpěvačkou Adou Nordenovou (vl. jm. Annou Novákovou, 1891–1973). V červnu 1922 hostoval v Národním divadle (Tulák, Čapkové: Ze života hmyzu). Od sezony 1922/23 byli oba manželé angažováni do Městského divadla v Plzni novým ředitelem B. Jeřábkem. 1924 místní tisk ohlašoval jejich přechod do pražského Národního divadla, kam však na začátku sezony 1924/25 nastoupila pouze A. Nordenová; J. zůstal ještě jeden rok v Plzni. 1925/26 byl mimo divadlo, do Národního divadla byl přijat od sezony 1926/27 a patrně s ohledem na úspěšnější manželku, mladodramatickou sopranistku, kterou divadlo potřebovalo. V souboru činohry působil sedm let, odešel na vlastní žádost k 1. 7. 1933. Poté nenastoupil žádné angažmá, a pokud je známo, kromě hostování v Jihočeském národním divadle 1933/34 se herectví už nevěnoval.

Mladičký adept herectví začínal svou divadelní dráhu desítkami epizodních rolí; hrál mladé i staré sluhy, dvořany, důstojníky, číšníky, žoldnéře aj. U ředitele Sedláčka se postupně propracovával přes výraznější epizodní roličky k vedlejším úlohám tzv. charakterního oboru. Navzdory svému mládí a fyzickému vzezření (drobnější, štíhlá postava, úzká tvář s přemýšlivýma, usměvavýma očima), které jej předurčovaly k postavám lyrických milovníků, nacházel uplatnění spíše v úlohách stárnoucích bonvivánů a protřelých světáků, záhy se dostával k rolím zralých a starých mužů. Pobyt u uznávaných společností, jimiž byly podniky J. Blažka a B. Jeřábka, poskytoval J. díky náročnější dramaturgii množství různorodých úkolů a nových podnětů. Zde se již setkával s významnými rolemi dramatického a komediálního repertoáru, jako byli např. Shakespearův Jago v Othellovi, či šašek Feste ve Večeru tříkrálovém. Zkušenosti zúročil ve výjimečných podmínkách putovní legionářské scény. Pro činnost hlavního režiséra a vedoucího měl na rozdíl od převážně ochotnických divadelníků průpravu v několikaleté profesionální praxi; měl pro ni i dobré předpoklady v organizačních schopnostech, inteligenci a kázni. Jeho herecká kariéra vrcholila v první polovině dvacátých let v ostravském a plzeňském divadle. Hlavní role Šrámkovy protiválečné satiry Hagenbek zahájila řadu J. velkých rolí, jež zahrnula figury ze soudobé dramatiky sycené relativistickou skepsí (Tulák ve férii bratří Čapků Ze života hmyzu), české patetizované hrdiny ze starší domácí tvorby (Tylův Jan Hus, Voborníkův Jeronym Pražský, ale i Šamberkův Karel Havlíček Borovský) a titulní postavy světové klasiky (Shakespearův Lear, Sofoklův Oidipus, Molièrův Tartuffe). Rostandův Cyrano z Bergeracu byl však už za hranicemi jeho možností. J. tvárnost a výrazová škála obsáhly patos pojící se s deklamačním projevem i realisticky založenou charakteristiku (např. Pantáta Petráň, Horáková: Páni), citovou opravdovost (Jerry, Manners: Peg mého srdce) i sytou komediálnost (Dromio, Machiavelli: Mandragora). Obzvláště dobře se mu dařili stárnoucí milovníci (Dvořák, Jesenská: Devátá louka), dobrosrdeční, veselí světáci, ale i rozkladné živly, cynikové a slaboši (např. Hauk Šendorf, Čapek: Věc Makropulos; Hjalmar Ekdal, Ibsen:Divoká kachna).

Ve svém posledním a nejdelším angažmá v Národním divadle sdílel osud nejednoho z mimopražských herců, pro něž přestup na první českou scénu znamenal stagnaci kariéry. J. hrál poměrně hojně, po odchodu E. Tesaře přebíral jeho role (např. Pan Franc v Jiráskově Lucerně, Le Bret v Cyranovi de Bergerac), uplatňoval se v nových inscenacích soudobé dramatiky (Filozof, Čapkové: Adam Stvořitel; Prodavač vzpomínek, Neveux: Julie aneb Snář), byl obsazován K. H. Hilarem, J. Frejkou, K. Dostalem, ale vesměs do menších úloh. Vedle složitěji utvářeného, moderního obrazivého herectví se jeho projev jevil poněkud přímočarý a omezoval možnosti J. uplatnění.

Režie, jíž se věnoval již u Jeřábkovy společnosti, poté v Divadle československé armády na Rusi, v Ostravě a občas v Plzni (v Ostravě se pojila s péčí o výpravu a snad i s vlastní tvorbou dekorací), setrvávala na starém způsobu aranžovacího režírování; studované tituly nesvědčily o vyhraněnějších stylových či žánrových sklonech.

Role

Sedláčkova společnost

Montfleury (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Žán (A. Jirásek: Lucerna), Bernard (W. Shakespeare: Hamlet) – 1905; Otec Beno (J. Vrchlický: Godiva), Mandelblück (E. Tréval: Válka bohů) – 1908.

Blažkova společnost

[?] (H. Sudermann: Kámen mezi kameny), [?] (A. Schnitzler: Vojáci [Freiwild]), Dromio (W. Shakespeare: Komedie plná omylů), Jiřík (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Petr Vít (A. Jirásek: Samota), Jago (W. Shakespeare: Othello) – 1909; [?] (H. Bahr: Pavouk), Feste (W. Shakespeare: Večer tříkrálový), Myrtillos (J. Vrchlický: Smrt Hippodamie) – 1912; Jakub Vojnar (A. Jirásek: Vojnarka) – 1913; [?] (F. Wedekind: Lulu) – 1914; Klubko (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské), Vévoda Denovalin (E. Hardt: Blázen Tantris), Vocílka (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Bayerlein (H. Bahr: Děti), Shylock (W. Shakespeare: Kupec benátský), Filip II (F. Schiller: Don Carlos) – b. d.

Divadlo československé armády na Rusi

[?] (V. Štech: Třetí zvonění), Farář Hoppe (M. Halbe: Mládí), Farář Hora (F. Šrámek: Léto) – mezi 1918–20.

Národní divadlo moravsko-slezské v Ostravě

Bourdier (R. de Flers. G.-A. de Caillavet, E. Arène: Král), Hrabě Rysoor (V. Sardou: Vlast), Theseus (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské) – 1920; D’Oyron (R. Rolland: Vlci), Generál Hönebeck (F. Šrámek: Hagenbek), Petr Evald (A. Stein-Landesmannová: Ve strážním domku), Pantáta Petráň (A. Horáková: Páni), Neznámý pán (J. Štolba: Mořská panna), Tartuffe (Molière: Tartuffe), Olaf Knudson (E. Bozděch: Baron Goertz), K. H. Borovský (F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský), Genzó (Takeda Izumo: Vesnická škola Terakoya), Lear (W. Shakespeare: Král Lear) – 1921; Bergmann (J. Hejda: Velikonoce), Hjalmar Ekdal (H. Ibsen: Divoká kachna), Simon Renard (V. Hugo: Marie Tudorovna), Tulák (K. a J. Čapkové: Ze života hmyzu, i MD Plzeň 1922), Lenin (W. Grubiński: Lenin) + Slepý (J. Hejda: Válka) hráno pod spol. názvem Trojzvuk války – 1922.

Městské divadlo v Plzni

Prof. Bellavoine (E. Bourdet: V pravou chvíli), Baron Lebourg (H. Bernstein: Ve víru), Hrabě de Giray (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi), Dromio (N. Machiavelli: Mandragola), Hauk Šendorf (K. Čapek: Věc Makropulos), Jiří Talbot, hrabě Shrewsbury (F. Schiller: Marie Stuartovna), Stoyermann (M. Glass – E. Klein: Firma) – 1922; Oidip (Sofokles: Král Oidip), Dunkan (W. Shakespeare: Makbeth), Pedro Villegas (J. Vrchlický: Marie Calderonová), Hrabě Neipperg (V. Sardou: Madame Sans-Gêne), Ruszcyc (S. Przybyszewski: Zlaté rouno), Oberon (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské), Duperron (E. Bozděch: Světa pán v županu), Herbert (M. Brod: Půl srdce), Jeronym Pražský (J. Voborník: Jeronym Pražský), Markýz z Posy (F. Schiller: Don Carlos), Jan Matuš (J. Hilbert: Pěst), Bassanio (W. Shakespeare: Kupec benátský), Rytmistr (O. Schäfer: Střevíček paní markýzy) – 1923; Vincentio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Zakuklený pán (F. Wedekind: Procitnutí jara), Prof. Slavík (J. Rosen: Malí velikáni), Dr. Rank (H. Ibsen: Nora), John Read (A. Bennett, E. Knoblock: Když si náš dědeček babičku bral), Alexej Pavlovič Mircev (L. Urvancov: Věra Mirceva), Cotteral (J. Bousquet – P. Armont: Herečka), Jerry (J. H. Manners: Peg mého srdce), Jan Hus (J. K. Tyl: Jan Hus), Dvořák (R. Jesenská: Devátá louka), Cyrano z Bergeracu (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu), Dolanský (O. Schäfer: Pes a kočka) – 1924; Richard de Beauchamp, hrabě z Warwicku (G. B. Shaw: Svatá Jana), Vypravěč (F. Langer: Periferie), Obchodník klenoty Floche (A. Savoir: Velkokněžna a pokojový číšník), Ulrich z Falkeniru (A. Schnitzler: Komedie lásky), Herbert Warren (A. Hopwood: Naše drahá ženuška) – 1925.

Národní divadlo

Pan Franc (A. Jirásek: Lucerna), Filosof (J. a K. Čapkové: Adam Stvořitel), Freddy Eynsford Hill (G. B. Shaw: Pygmalion), Pan Cecil Graham (O. Wilde: Vějíř lady Windermerové), Luzac (J. Romains: Diktátor) – 1927; Pavel Kožený (L. Stroupežnický: Naši furianti), Státní zástupce (E. Vachek: Lišák Stavinoha) – 1928; Le Bret (E. Rostand: Cyrano de Bergerac) – 1929; Jindřich Percy (W. Shakespeare: Jindřich IV.), Šavlička (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Gedeon (S. Passeur: Žena, která si koupila muže) – 1930; Morland (F. Bruckner: Alžběta Anglická) – 1931; Prozorov (A. P. Čechov: Tři sestry), Prodavač vzpomínek (G. Neveux: Julie aneb Snář), Tycho de Brahe (V. Vančura: Alchymista) – 1932; Dr. Goldfinger (I. Stodola: Kariera Jožky Pučíka) – 1933.

Jihočeské národní divadlo v Českých Budějovicích

Evžen Remantil (S. Passeur: Neřestná žena) j. h. – 1933/34.

Režie

Národní divadlo moravsko-slezské v Ostravě

A. Stein-Landesmannová: Ve strážním domku, A. Horáková: Páni, J. Štolba: Mořská panna, F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský, W. Shakespeare: Král Lear – vše i scéna 1921.

Městské divadlo v Plzni

E. Bourdet: V pravou chvíli, H. Bernstein: Ve víru, A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi – 1922; A. Jirásek: Otec, K. Jonáš: Oplancija, J. Hilbert: Pěst (O Boha) – 1923; J. Rudloff: Utopený hastrman, A. Bennett, E. Knoblock: Když si náš dědeček babičku bral, R. Jesenská: Devátá louka, O. Schäfer: Pes a kočka – 1924.

Prameny

AMP: Soupis pražských domovských příslušníků, Pražané (otec Antonín Jeníček, * 1857).

NMd: Cedule kočujících společností, spol. J. E. Sedláčka.

Archiv NDMS [online; cit. 3. 5. 2016], URL: http://www.ndm.cz/cz/archiv.

Archiv ND [online; cit. 3. 5. 2016], URL: http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Umelec.aspx&ju=2219&sz=0&abc=J&pn=356affcc-f301-3000-85ff-c11223344aaa.

Literatura

Ohlas od Nežárky 12. a 26. 3., 23. 4., 7. 5. 1909; 26. 4. a 3. 5. 1912; F. Vondruška, ref. V pravou chvíli, Český deník 29. 8. 1922; J. Kopta: Divadlo v ruských legiích, in Svátkův divadelní almanach […], České Budějovice 1922, zvl. S. 65; ref. Král Oidip, 3. 2. 1923; B. P. [Polan], ref. Ze života hmyzu, Nová doba 20. 9. 1922; ref. Herečka, tamtéž 2. 6. 1924; ref. Devátá louka, tamtéž 30. 8. 1924; V. Holeček, ref. Cyrano z Bergeracu, Český deník 17. 9. 1924; Nová doba 17. 7. 1924 [zpráva o odchodu]; J. Švehla: Jihočeské národní divadlo v Českých Budějovicích, Národní listy23. 1. 1934; Z. Štěpánek: Generál Štefánik na Jiráskově Lucerně, tamtéž 28. 8. 1935, več. + Vlastní cestou, Praha 1948, s. 158–162, 206, 220; J. Burda: Aby se nezapomnělo, Praha 1958, s. 110–112; DČD III; V. Velemanová: Thálie na pochodu, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, zvl. s. 23.

Komenský, NDp, Otto-dod; Plzeň

Vznik: 2016