Studovat zpěv začal v deseti letech u P. Morandiho v Senigallii, nedaleko rodného Pesara. Zde asi také poprvé vystoupil na jevišti, a to v rolích komorných. Již jako třináctiletý zpíval vedlejší role oboru basso buffo v komických operách P. Anfossiho (např. Prospero, Il curioso indiscreto [Dotěrný zvědavec], l: G. Bertati nebo G. Petrosellini, Pesaro 1779). Během dalších let vystupoval ve Ferraře, Římě, Bologni a Florencii, kde se dále pěvecky školil u F. Laschiho. Na podzim 1782 byl už členem pražské italské operní společnosti P. Bondiniho a Praha zůstala jeho hlavním působištěm až do 1806. 1789–91 pobýval s celým souborem ve Varšavě, zpravidla se účastnil i jeho krátkých výjezdů mimo české území (např. 1783, 1784, 1786, 1792 a 1793 do Lipska). 1790 hostoval patrně v Paříži (Théâtre de Monsieur) jako interpret komických oper Anfossiho, G. Paisiella, N. Picciniho ad. (⇒ Verti). 1794 a 1795 zpíval podle Dlabače v Itálii, zároveň je však připomínán i v Praze. 1803 účinkoval při koncertě na lobkovickém zámku v Jezeří, 1806 vstoupil do služeb uměnímilovného knížete Josefa Františka Maxmiliána Lobkovice. Žil pak ve Vídni s roční knížecí penzí 800 zlatých a vystupoval ve dvorních divadlech, na jejichž řízení se tehdy Lobkovic podílel (1807 B. hostoval v roli Figara, do května 1814 byl ve zdejším souboru angažován, 1812 se představil např. v roli Paskala, J. Weigl: Liebhaber und Nebenbuhler in einer Person [Milenec a sok v jedné osobě] a hraběte Orlanda, P. Guglielmi: La scelta dello sposo [Volba manžela]). B. možnosti uměleckého uplatnění byly zřejmě nevelké, neboť 1811 usiloval o přijetí do dvorní opery v Drážďanech, kde na rozdíl od Prahy a Vídně měla italská opera ještě silnou pozici. 1810 účinkoval v Římě, 1813 při provedení Salieriho Axura v Paříži. Po propuštění z knížecích služeb se vrátil nejpozději v srpnu 1814 do Prahy, kde operu, tehdy už německou, řídil C. M. Weber, s nímž byl B. v přátelských vztazích. Angažmá ve Stavovském divadle nezískal, avšak příležitostně tu vystupoval, např. jako Cisolfante (J. Weigl: Der Corsar aus Liebe [Korzárem z lásky]), Axur (Salieri) a Leporello (Mozart: Don Juan). Údajně pomáhal Weberovi s nastudováním Dona Juana (Stavovské divadlo 15. 1. 1814), v té době však ještě pobýval ve Vídni. Od 1815 působil v Drážďanech, kam byl přijat jako režisér italské opery. Vypomáhal i pěvecky, zejména v menších rolích, ale zpíval i Mozartova hraběte Almavivu (Le nozze di Figaro [Figarova svatba]) a Guglielma (Così fan tutte [Takové jsou všechny]). Později se uplatňoval více jako činoherec, a to i po 1821, kdy byl z místa režiséra již propuštěn. V Drážďanech se znovu sešel s Weberem, který tu jako kapelník působil od 1817, s nímž pak spolupracoval i na nastudování Čarostřelce ve Vídni (1821). Údajně naposledy vystoupil 1825 ve Florencii v blíže neznámém oratoriu. B. aktivity po 1783 mimo střední Evropu nelze jednoznačně určit, neboť na přelomu 18. a 19. stol. se vyskytuje několik zpěváků téhož příjmení. V autobiografickém náčrtku, uveřejněném v nekrologu, jsou v tomto období zmíněny pouze Praha, Varšava, Lipsko a Vídeň.
B. disponoval libozvučným a tvárným barytonem (rozsah minimálně A–g1), schopným barevných proměn, kantilény i živého parlanda. V jeho repertoáru převažovaly komické role, což odpovídalo běžnému dobovému uplatnění barytonu v opeře (ve Florencii 1781 např. Pasquino v operách A. Sacchiniho L’amor soldato [Vojenská láska] a Anfossiho I viaggiatori felici [Šťastní cestovatelé, l: F. Livigni]). B. v nich vynikal i díky improvizačním a imitačním schopnostem (parodoval např. pěvecké manýry svých kolegů), ceněna byla jeho mimika. Hlasové možnosti a fyzický zjev (urostlá postava a krásné, působivé rysy) mu umožňovaly ztvárnit i charakterní role s jejich heroickými a lyrickými polohami, např. v titulních rolích Teodora (Paisiello: Il re Teodoro in Venezia [Král Teodor v Benátkách], l: G. Casti, Nosticovo divadlo 1784) a Axura (Salieri: Axur re d’Ormus [Axur, král na Ormuzu], l: L. Da Ponte, tamtéž 1788). Byl jednou z opor pražské italské operní společnosti v Bondiniho a Guardasoniho éře, tehdy jeho pěvecká kariéra dosáhla svého zenitu. Lze předpokládat, že B. pěvecké a herecké schopnosti, cit pro uplatnění charakterizačního detailu i osobní šarm ovlivnily Mozarta při koncipování postavy Dona Giovanniho, kterou B. záhy po pražském nastudování role Almavivy (Le nozze di Figaro, 1786) vytvořil na scéně vůbec poprvé (Il dissoluto punito, ossia il Don Giovanni, Nosticovo divadlo 29. 10. 1787). Kolem poloviny devadesátých let 18. stol. začal jeho hlas vykazovat první známky úpadku, avšak navzdory určitému omezení hlasových možností byl B. schopen ještě dlouho působit na operním jevišti i jako koncertní zpěvák. V Praze si udržel přízeň obecenstva po celou dobu svého působení. I v době, kdy se jeho pěvecké možnosti zmenšily, byl velmi ceněn jeho stylový, vytříbený a přesvědčivý herecký projev. Jako operní režisér dbal rovněž o herecké propracování rolí.
Prameny a literatura
SOA Litoměřice, pobočka Žitenice, RA Lobkovicové roudničtí, sign. III C 251: korespondence J. F. M. Lobkovice 1813/14; SB Berlin, sign. Mus. P. Bassi L. I, 1: rytina M. Thoenerta z Dona Giovanniho; NMk, sign. MS IV G 13 a MS XVIII B 64: divadelní cedule, vlepené v rukopisech J. Jeníka z Bratřic (Bohemica V, za s. 420; Pamětihodno III, za s. 122). • Schematismus (Prag) 1789, s. 267n.; GTK 1793, s. 322n.; 1794, s. 301n.; ***k. [F. Němeček]: Einige Nachrichten über den Zustand des Theaters in Prag. Im Dezember 1794, AEJ 1794, sv. 2, s. 564n., 568; 1796, sv. 2, s. 182; 1798, sv. 3, s. 210; Ueber den Zustand der Musik in Böhmen, Allgemeine musikalische Zeitung (Leipzig) 2, 1800, č. 28–31, cit. dle Mozart auf der Reise nach Prag, Dresden, Leipzig und Berlin, ed. R. Angermüller, Bad Honnef 1995, s. 51; Der Böhmische Wandersmann 1, 1801, s. 247n.; Verzeichniß jener deutschen Schauspiele und italienischen Opern welche in dem Landständischen Theater unter der Direction und Unternehmung des Herrn Carl Liebich aufgeführet worden sind [10. 8.–31. 12. 1806], Prag 1807, s. 3, 11; Zeitung für Theater, Musik und Poesie (Wien) 1807, č. 16, s. 61; Allgemeine Theaterzeitung und Unterhaltungsblatt (Wien) 5, 1812, č. 14, s. 56; č. 79, s. 17; č. 90, s. 356; Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde, ed. Lembert–Carl, Stuttgart–München [1816], s. 205–209; R. Prölss: Geschichte des Hoftheaters zu Dresden, Dresden 1878, s. 379, 659, 663; Teuber II 1885, s. 124, 224n., 232–236, 323n., 344n., 446; O. Teuber: Don Juan in seiner ersten Besetzung, Bohemia 9. 8. 1887; Teuber III 1888, s. 499, 818; T. Mantovani: L. B. ed il Don Giovanni di Mozart, La cronaca musicale (Pesaro) 3, 1898, s. 89–98; B. Paumgartner: Der erste Prager Don Juan-Darsteller L. B., Der Auftakt 7, 1927, s. 113–118; A. Schering: J. S. Bach und das Musikleben Leipzigs im 18. Jahrhundert, Leipzig 1941, s. 564, 576–581; Z. Němec: Weberova pražská léta, Praha 1944, s. 57n., 172, 179, 210; Ch. Bitter: Wandlungen in den Inszenierungsformen des Don Giovanni von 1787 bis 1928, Regensburg 1961, s. 11–52, 91; T. Volek: Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–8, Miscellanea musicologica 16, 1961, s. 23–25, 27n., 150, 169, 188; K. Wierzbicka-Michalska: Aktorzy cudzoziemscy w Warszawie w XVIII wieku, Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk 1975, s. 176n., 181–183; J. Bužga: C. M. von Webers Prager „Notizen-Buch“ (1813–16), Oper heute (Berlin) 8, ed. H. Seeger–M. Rank, 1985, s. 12, 24; Mozartův Don Giovanni (katalog výstavy), ed. T. Volek–J. Pešková, Praha 1987, s. 94, 119; J. Macek: F. J. M. Lobkowitz. Musikfreund und Kunstmäzen, Beethoven und Böhmen, ed. S. Brandenburg–M. Gutiérrez-Denhoff, Bonn 1988, s. 147–202; Z. Pilková: Pražští mozartovští pěvci v drážďanských pramenech, Hudební věda 28, 1991, s. 299–304; Die Schriften des Harmonischen Vereins I, ed. O. Huck–J. Veit, Mainz 1998, s. 47n.; R. Angermüller: A. Salieri, Sein Leben und weltliche Werke, dis., Universität Wien 1971, sv. 3, s. 415; O. Fambach: Das Repertorium des Königlichen Theaters und der italienischen Oper zu Dresden 1814–32, Bonn 1985; T. G. Waidelich: Don Juan von Mozart (für mich componirt.) L. B. – eine Legende zu Lebzeiten, sein Nekrolog und zeitgenössische Don Giovanni-Intepretationen, Mozart-Studien (Tutzing) 10, 2001, s. 181–212. • DBI, Dlabač, ES, Fétis, Grove, Grove O, Kutsch-Riemens, MGG, Riemann, Sartori, Verti
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla,ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 38–41
