Hry pro dětské herce a pro loutky s didakticko-výchovnou tendencí a jednoduchým, přímočarým dějem usilovaly probouzet cit pro mravní hodnoty. V nejživotnější a nejpopulárnější hře Zvířátka a Petrovští uvedl H. jako jeden z prvních na scénu loutky zvířat. Patřil k iniciátorům a organizátorům Loutkového divadla na Královských Vinohradech, jež zásoboval vlastí tvorbou. Jako jeden z prvních ochotnických loutkářů nastolil otázku reformy loutkového divadla, zdůrazňoval jeho estetickou funkci, potřebu nové režie a moderních výtvarných řešení.
Syn ředitele obecné dívčí školy v Karlíně. Vystudoval učitelský ústav v Praze (1890–94) a vyučoval na školách pražských předměstí (Podolí, Vršovice, Královské Vinohrady), od 1923 byl postupně řídícím učitelem v Braníku, na Novém Městě, na Žižkově a až do svého penzionování 1935 na Královských Vinohradech. Intenzivně se věnoval osvětové a spolkové činnosti; působil ve Svazu učitelstva hl. města Prahy, 1919 stál u zrodu Společnosti přátel literatury pro mládež, po jejím přičlenění k Masarykovu lidovýchovnému ústavu tu byl předsedou Kruhu přátel dětské literatury (1934–42). Manželka Bohumila H. (roz. Lucková) byla činná jako publicistka a překladatelka.
H. hry pro dětské herce a pro loutky mají didakticko-výchovnou tendenci, usilují probouzet cit pro mravní hodnoty. Vyznačují se jednoduchým a přímočarým dějem, loutkové hry mají menší počet postav a jsou kratší než hry pro dětské herce. H. čerpal náměty z lidových pohádek (mj. Bílý orel, Zlaté kapradí, Sad), z legend (Opatovický poklad, Krysař) i ze současného života dětí (V předvečer republiky). Ve hře Zvířátka a Petrovští uvedl jako jeden z prvních na scénu loutky zvířat, často zpracovával humorné příběhy Kašpárka (Kašpárek v Kocourkově, Kašpárek mezi Tatary ad.), ve třicátých letech psal společně s F. Homolkou texty her s titulní postavou Kašpárka pro V. Mertena. Pokusem o satiru pro mládež byla hra Dolarové princezny, vysmívající se zálibě ve vídeňských operetách. Ve dvacátých a třicátých letech se jeho hry důrazem na výchovné aspekty už většinou přežily, nicméně některé se objevily v repertoáru profesionálních scén (např. Pražské dětské divadlo M. Mellanové a Městské divadlo v Plzni, které uvedlo hry Kašpárek a rádio a Zlaté kapradí), nejdelší životnosti a popularity dosáhla Zvířátka a Petrovští. Za učitelského působení na Vinohradech zorganizoval stálou loutkovou scénu pro školní děti. 1909 se stal předsedou přípravného výboru pro zřízení Loutkového divadla na Královských Vinohradech (v literatuře někdy zaměňováno za Loutkové divadlo Umělecké výchovy) a pak hlavním pořadatelem této scénky, zřízené ve škole ve Slezské ulici. V duchu svých představ o loutkovém divadle jako ušlechtilé zábavě dětí udával repertoáru ráz vlastními hrami a překlady (Pocci: Princ Červánek, Červená Karkulka, Král lesů). Pocciho vliv na H. hry se projevil ve fraškovité „pohádce na ruby“ Svatba páně Panfucova a také v aktualizacích textů. Na počátku činnosti Loutkového divadla na Královských Vinohradech H. přizval ke spolupráci kočovného loutkáře H. Říhu, ale pro zastaralost jeho interpretačního stylu se s ním brzy rozešel. Jako jeden z prvních ochotnických loutkářů nastolil otázku reformy loutkového divadla, zdůrazňoval jeho estetickou funkci, potřebu nové režie a moderních výtvarných řešení. Dekorace pro Loutkové divadlo na Královských Vinohradech vznikaly podle návrhů J. Weniga (pro původní zpěvohru Z. Hally Kohoutek) či A. Kalvody (pro Pocciho hru Princ Červánek), kostýmy loutek zhotovovala H. manželka, která mu všestranně pomáhala. 1910 redigoval knižnici Knihovna Loutkového divadla na Královských Vinohradech. V době před 1. světovou válkou, kdy se ustavovaly stálé ochotnické loutkové scény, H. svou autorskou, režijní a organizační činností k tomuto procesu významně přispěl.
Pseudonymy
Jan Krajíř, Jaroslav Hloch
Hry
Sad, Loutkové divadlo na Král. Vinohradech 1908, t. [1908]; Mluvící pták, t. [1908], Loutkové divadlo na Král. Vinohradech 1909; Drahokam, t. [1908], Loutkové divadlo na Král. Vinohradech 1909; Bílý orel, Loutkové divadlo na Král. Vinohradech 1908, t. 1910; Králové živlů, Loutkové divadlo na Král. Vinohradech 1908, t. 1918; Zvířátka a Petrovští, Loutkové divadlo na Král. Vinohradech 1910, i t.; Zlaté kapradí, Loutkové divadlo na Král. Vinohradech 1912, t. 1917; dle V. K. Klicpery: Opatovický poklad, Loutkové divadlo na Král. Vinohradech 1913, t. 1922; Dolarové princezny, t. [1918], V předvečer republiky, t. 1924; Svatba páně Pafnucova, t. [1924], Kašpárek v Kocourkově..., t. [1924]; Na úsvitě, t. [1928]; Kašpárek a rádio, t. [1929]; Kašpárkův apríl, t. [1929]; Sedlák a medvěd, t. [1929]; Strejček a Kašpárek, t. [1929]; Moderní silák Samson, t. [1931]; Kašpárek mezi Tatary, t. [1931]; Krysař, t. [1940]; Horské koření, t. 1955.
Překlady loutkových her
F. v. Pocci: Princ Červánek, t. 1910; týž: Červená Karkulka + Král lesů, t. in Výbor loutkových her F. v. P., 1917; týž: Jeník a Mařenka čili Lidojed, t. [1921]; týž: Artéská studna neb Kašpárek u Lajvučů, t. [1927].
Prameny
AMP: Sbírka matrik, KAR N9, matrika narozených 1872–1875, s. 375, obr. 397.
Literatura
nesign.: Moderní loutková scéna, Český svět 6, 1910, č. 24, s. [39]; nesign.: Zvířátka a Petrovští, Český loutkář 1, 1912, s. 33; J. Hloušek: Režisérské poznámky, tamtéž, s. 144–145; V. Sojka: Výběr a úprava loutkových her, in sb. Loutkářská čítanka, Praha 1925, s. 178; nesign.: Z galerie našich spolupracovníků, Švejdův divadelní věstník 3, 1930, č. 1, s. 8; J. Wenig: Dva jubilanti. J. H., Úhor 23, 1935, s. 147–148; A. Zapletal: Tři pohádkové hry nových autorů, Ochotnické divadlo 1, 1955, s. 106–107; N-ý [J. A. Novotný]: Přání zdraví a klidu, Československý loutkář 6, 1956, s. 24; DČD III; Z. Bezděk: Dějiny české loutkové hry do roku 1945, Praha 1983, s. 45; D. Čeporanová: Cesty českého divadla pro děti a mládež, rkp. 1971, DÚk, s. 47, 71.
LČL; Místopis II [Praha-Vinohrady, s. 320]
Vznik: 2015
