Profesionální loutkářský soubor, utvořený na základě licence J. Skupou 1930 z několika členů Loutkového divadla Feriálních osad v Plzni. Impulzem k jeho ustavení byl ohlas Skupovy tvorby u domácího i zahraničního obecenstva koncem 20. let, nabídky dlouhodobějších pohostinských her a další projekty (plánované turné po USA, spolupráce s Osvobozeným divadlem), které nebylo možné realizovat za stávajících amatérských podmínek. Oporou sedmičlenné skupiny se vedle Skupy a J. Skupové stali řezbář a loutkoherec G. Nosek, sopranistka R. Boubínová, loutkoherec a divadelní mistr V. Šebesta. V dalších letech se významně uplatňovali A. Kreuzmannová, T. Torelli, K. Balák, K. Leiss, J. Vavřík-Rýz, L. Zahrádka ad. Jako výtvarník a autor loutek spolupracoval J. Trnka.
Soubor vystoupil poprvé 16. 8. 1930 v Nýřanech s představením pro děti Veselé příhody loutek a s večerním pořadem pro dospělé Co loutky dovedou. Oficiální premiéra se konala 22. 8. 1930 v Poděbradech. Základnu měl soubor v Plzni, kde příležitostně hostoval na scéně amatérského divadla Feriálních osad, s nímž v prvních letech spolupracoval (např. Televizní revue, 1930). Hlavní činnost byla soustředěna na zájezdy po republice, včetně častých hostování v Praze, které měly zajistit dostatek dospělých diváků, a tím ekonomickou rovnováhu.
Poetika PLD vycházela z principů, které Skupa rozvinul na scéně Feriálek. Jejím hlavním prostředkem zůstala groteskní konfrontace životních postojů loutkových protagonistů Spejbla a Hurvínka, jež se odehrávala v několika vzájemně propojených významových rovinách (v dialozích, ve výtvarné podobě loutek i v loutkářské interpretaci). Některé typy, které dříve doplňovaly tuto dvojici, se v nových pořadech objevovaly jen ojediněle. Nahradily je nové typové postavy, např. Mánička (výtvarně dotvořená J. Trnkou) a pes Žerýk, debutující v Revui jaksi z donucení (1930). Z amatérské éry Feriálek do repertoáru přešly některé osvědčené pohádky pro děti (např. Sojka: Kašpárek a čarodějnice; Průcha: Kašpárek dvorním lékařem) a revuální pořady se Spejblem a Hurvínkem (Tip-top revue, Páté přes deváté, Utrpení Spejbla a syna jeho, Amorkovy rozmary).Profesionalizace umožnila soustavnou práci, jež přinesla nejvýraznější výsledky v loutkoherectví, dosahujícím vynikající úrovně. Nedostatek nových her se Skupa snažil vyřešit jednak vypsáním literární soutěže (1930), která pro divadlo objevila A. Kneifla, jednak oslovením významných autorů (mj. K. Čapka). Speciální požadavky na texty pro Spejbla a Hurvínka však možné spolupracovníky odradily, takže se Skupa musel spokojit s domácími autory K. Leissem, J. Skupovou a zejm. F. Wenigem. Sám texty definitivně sjednocoval v duchu své tvůrčí metody. Kneifl se uvedl hrou Hurvínkův nejjapnější čin (1931), pozornost vzbudila jeho historizující revue Spejbl kontra dějiny 5 : 0 (1932), konfrontující Spejbla a Hurvínka s postavami dávné minulosti. Skupovi a jeho divadlu však stále chyběl kongeniální autor, na což poukazovala i kritika a doporučovala nahradit revue dějově hutnějšími hrami. Skupa reagoval uvedením ucelenějších her (Skupa, Wenig, Leiss: Je Spejbl Spejblovič vinen, 1934; Skupa, Wenig: Podivuhodný odkaz markýze Chepailleble, 1936), které však prostředkům komiky ustálených typů vyhovovaly mnohem méně než revuální forma. V polovině 30. let se ustálila praxe nastudovat během sezony pouze jednu hru pro dospělé a k tomu jednu pro děti, obvykle v totožné dekoraci, s nimiž soubor objížděl ve vlastním miniautobusu Čechy, Moravu, případně i Slovensko (1932 a 1936 zajel až do Vídně). 1936 podniklo divadlo úspěšné turné do Lotyšska, Estonska a Litvy, kde podnítilo rozvoj loutkářského hnutí.
Zostřující se politická situace v Evropě a nebezpečí fašismu způsobily v Skupově tvorbě obrat k společensky angažovaným tématům. Poprvé se projevil v alegorické hře Jdeme do sebe (1937), do níž byl zakomponován i tzv. Revoluční Kašpárek, jenž byl záměrnou reminiscencí na politické kabarety Feriálek z konce 1. svět. války. Touto hrou začala i částečná proměna obou ústředních postav. Skupa je pojal jako prosté lidi, ohrožené společenským vývojem a vnější agresí. Proto místo demaskování jejich grotesknosti dal přednost laskavému humoru, který již dříve převažoval v představeních pro děti. Pandán hmyzí alegorii v revui Jdeme do sebe tvořila Skupova a Wenigova hra pro děti Hurvínek se učí čarovat (později přejmenovaná na Hurvínek mezi broučky), která dosáhla mimořádného úspěchu. Jistou didaktičnost textu potlačila Skupova poetická výprava a humorně stylizované loutky hmyzu J. Vavříka-Rýze (později slavná hmyzí kapela). Proměna loutkových hrdinů pokračovala i v jinotajné protihitlerovské komedii Kolotoč o třech poschodích (spoluautor F. Wenig, 1939), kde debutovala loutka Paní Drbálkové (autorem a originálním interpretem J. Vavřík-Rýz). Tři alegorické hry J. Malíka, které napsal pro PLD pod pseudonymem J. Kubeš (Voničky, 1939; Ať žije zítřek!, 1941; Dnes a denně zázraky, 1942), byly uváděny s mimořádným ohlasem po celé zemi, představení se stávala tichými protiokupačními demonstracemi. Činnost PLD pozornosti gestapa neunikla. Zatčení a uvěznění J. Skupy v lednu 1944 a odebrání licence ukončilo v březnu 1944 existenci PLD, které bylo v historii českého loutkářství prvním profesionálním souborem moderního typu.
Literatura
J. Veselý: Skupa v Mozarteu, Loutkář 18, 1931/32, s. 153; J. Vodák: Hurvínek a Spejbl na jevišti, ČS 24. 2. 1932; A. M. Brousil: Skupa jde do sebe, Venkov 6. 1. 1938; K. Engelmüller: Divadlo pro malé i velké, NL 15. 2. 1939; J. Vavřík-Rýz: Jak jsem dělal pro Skupu grotesky, Čs. loutkář 9, 1959, s. 86; J. Malík: Národní umělec Josef Skupa, 1962 + Úsměvy dřevěné Thalie, 1965 + Loutky za okupace, in sb. Theater–Divadlo, 1965, s. 94; J. Mikota: Skupa a V+W, Čs. loutkář 13, 1963, s. 270; sb. Skupa, Plzeň a loutky, Plzeň 1967; sb. D S+H, 1972; Spejblův magazín, 1986; P. Grym: Klauni v dřevácích, 1988; sb. Divadlo dřevěných hvězd, 1990.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 392—393
