Schwabe, Julius

Olomoucký rodák Julius Sch. se poprvé objevuje jako komik v souboru olomouckého Městského divadla na jaře 1866 (ředitelem tehdy Carl König). Jeho otec Eduard Sch. byl vlivný olomoucký měšťan. O Juliově studiu a odborné přípravě není nic známo. Sledování jeho umělecké dráhy komplikuje několikerý výskyt téhož jména v jeho generaci. Herci a herečky jsou v pramenech uváděni zpravidla bez křestních jmen a např. Deutscher Bühnenalmanach z let 1865 a 1867 obsahuje pět herců tohoto jména.

Od podzimu 1866 byl Sch. prokazatelně angažován v Liberci v souboru ředitele Johanna Wallburga. Tato poměrně velká společnost provozovala činohru a operetu, měla stálý orchestr o 24 hudebnících, pro činohru a hudební divadlo 17 herců a 14 hereček. Uváděla rozsáhlý repertoár obvyklý na městských scénách, který Sch. měl možnost prakticky poznat. Jeho dalším doloženým působištěm byla německá scéna v Pešti (Aktien-Theater Pest), kde se v sezoně 1870/71 objevuje v činoherním souboru jako první milovník. Setrval tam další rok, o čemž svědčí skutečnost, že se jako herec a režisér této scény úspěšně ucházel na jaře 1872 o místo ředitele v Olomouci.

Jako ředitel byl Sch. v Olomouci od počátku objektem řady kritik, případně o jeho činnosti tisk vůbec neinformoval, a to na protest proti výsledku konkurzního řízení. Z přihlášených uchazečů se rozhodnutím odborné komise dostali do užšího výběru Heinrich von Othegraven, ředitel v Innsbrucku, Josef Kotzky, ředitel ze Salcburku, a Franz Thomé, bývalý ředitel pražského Stavovského divadla a vlastník Novoměstského divadla v Praze. Sch. byl doporučen pouze jako náhradník, jiní uchazeči, kteří již v olomouckém divadle pracovali, byli vyřazeni (pěvec Friedrich Krejči, kapelník Emanuel Urban a ředitel Carl König). Když městští zastupitelé nakonec Sch. zvolili, psala olomoucká periodika o nebezpečném experimentu. Jeho srovnání s předchozím ředitelem Czernitsem vždy vycházelo v jeho neprospěch, ať už se jednalo o výběr repertoáru, nebo schopnost udržet disciplínu členstva. nebo o nabídku letního angažmá pro členy souboru (neměl k dispozici žádné letní divadlo). Výjimečnou situaci odráží i zachovaná (byť nepodepsaná) nájemní smlouva na šestileté období do června 1878. V tomto dokumentu figuruje Julius Sch. jako umělecký ředitel a jeho otec Eduard jako nájemce.

Vedle ředitelské pozice si Sch. v Olomouci ponechal vrchní režii a pokračoval ve svých hereckých aktivitách (hrál bonvivány a komické milovníky). Zamýšlel renovovat hlediště a žádal město o povolení zvýšit cenu abonmá. Za poplatek 100 zl. se mu podařilo vyhnout se dobročinným představením, jež vedla zpravidla k větší ztrátě. Městští zastupitelé se však vůči nutným investicím chovali netečně a za stav divadla nechtěli přijmout odpovědnost. Hudební život Olomouce již ovládal čilý spolkový ruch v čele s agilním (oboujazyčným) varhaníkem a sbormistrem Wladimirem Lablerem, proti kterému se divadelní ředitel mohl nabízenou kvalitou v opeře a operetě sotva prosadit.Sch. se choval vstřícně vůči české Jednotě divadelních ochotníků besedních (zal. roku 1872), a starší česká literatura ho proto navzdory problémům v divadle hodnotila kladně.

Podle tiskových zpráv z městského kolegia neměl Sch. řádně obsazeny všechny nezbytné obory, a ohlášený repertoár se proto často nerealizoval nebo se přesunul. Pěvci studovali role v operách i operetách (což u divadel tohoto typu nebylo zvláštností), ale kritika protestovala proti využívání operní primadony jako operetní subrety. Pozvaní mladí pěvečtí debutanti většinou neobstáli. Sch. neměl autoritu u herců (nebyl např. schopen zabránit jejich extempore při představeních). Proti kritice se Sch. bránil tvrzením, že své ideály z nejrůznějších příčin nemůže naplnit (kupř. zpronevěra ze strany zahraničního agenta; apriorně nepříznivé veřejné mínění; publikum, které chce vidět pouze své oblíbence).

Sch. stále odkládal naplnění smluvní podmínky dvou operních premiér v sezoně. V opeře převládaly méně náročné typy spieloper a francouzské komické opery. Sch. hledal repertoár v okruhu drame lyrique, ale premiéra Gounodova Romea a Julie na konci sezony 1872/73 nezaujala tak jako známý Faust. Nedošlo k uvedení ohlášených oper Ambroise Thomase. Nedostatečnou pěveckou úroveň hudebního divadla často zachraňovaly výstupy kočovné skupiny baletního mistra Honoria Johanna Uhlicha, která v této době v Olomouci působila. Vedle operních parodií, frašek a veseloher se jen sporadicky objevoval Schiller, Goethe a Shakespeare, výrazněji byla zastoupena francouzská dramatika (Sardou, Dumasové, Feuillet, Scribe). V Olomouci se Sch. udržel pouze dvě sezony (1872–1874) a právě toto období s konečnou platností uvedlo do pohybu krizi, z níž se městské německé divadlo dostalo až v 90. letech 19. století.

Po odchodu z Olomouce se Sch. uplatnil v Lublani (patrně jen v sezoně 1875/76) a Terstu, v roce 1879 převzal operu v Temešváru. Zdá se, že po určitý čas působil i v nejmenovaném divadle ve Vídni (J. Hilmera uvádí [viz lit.], že u kočovné společnosti Heinricha Männela v Děčíně roku 1881 hostoval „vídeňský Julius Sch.“). Jako režisér se v Záhřebu a v Krollově opeře v Berlíně, kde připravil světovou premiéru veristické opery Pierantonia Tasca A Santa Lucia (16. 11. 1892). Od roku 1899 byl také režisérem opery v Hamburku.

Prameny

SOka Olomouc: Archiv města Olomouce, Sitzungs Protocolle des Stadtverordneten Collegiums für das Jahr 1872, 1873, pod změněným názvem pro 1874; Registratura hospodářská 1786–1873, Kart. 1048 (písemnosti); Sbírka divadelních plakátů (sign. C).

MZA Brno: Sbírka rukopisů Německého historického spolku Brno (Eigentum des Deutschen Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens), fond G 13, sign. 358/16, Beiträge zur Geschichte des Olmützer Theaters gesammelt von Hans Welzl, Correspondent der kk. Central-Commission, I., II., Brünn 1896, Sbírka rukopisů Německého historického spolku Brno (Eigentum des Deutschen Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens), fond G 13, sign. 358/16.

Vědecká knihovna v Olomouci: J. Čičatka: Dějiny olomouckého divadla, doba nejstarší, Olomouc [1985], 79 listů strojopisu, včetně příloh, sign. B II 291.170; M. Remeš: Rukopisný materiál k dějinám olomouckého divadla, Olomouc, před r. 1955. Přílohy: M. Remeš: K dějinám divadla olomouckého a brněnského. Výstřižky z novin „Pozor“ 1933, r. 40; další dokumenty z Remešovy pozůstalosti, sign. B II 291.171.

Periodika

Deutsches Volksblatt für Mähren (1872–1874); Die neue Zeit (1872–1874); Olmützer Zwischen-Akt (1872–1874); recenze premiéry opery A Santa Lucia, Vossische Zeitung, Nr. 539, 17. 11. 1892 (příloha); Deutscher Bühnenalmanach 1867 (Liberec), 1871 (Pest), 1873, 1874 (Olomouc).

Literatura

S. Langer: Stručná historie divadla v Olomouci, strojopis, Divadelní ústav Praha, nedat. [1961]

S. Verr – D. Brandenburg: Das Bild der italienischen Oper in Deutschland, Münster 2004, s. 205

Hilmera CD 307

J. Štefanides: Německé divadlo v Olomouci 1770 – 1944. Repertoár a členstvo. Elektronická databáze, Umělecké centrum UP v Olomouci, Dokumentační centrum dramatických umění, Olomouc 2006

J. Štefanides a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479), ed. Jan Dvořák, Nakladatelství Pražská scéna, Praha 2008

L. Topoľská: Německé divadlo, Dějiny Olomouce II, sb., red. Jana Burešová, Jindřich Schulz, hl. red., Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2009, s. 88–89

J. Balatková: Německá opera, Dějiny Olomouce II, red.Jana Burešová, Jindřich Schulz, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2009, s. 97–105

M. Havlíčková, S. Pracná, J. Štefanides: Německojazyčné divadlo na Moravě / Deutschspachiges Theater in Mähren und Schlesien 1/3. Ředitelé městských divadel / Direktoren der Stadttheater, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2011

Flüggen, Kosch Th, Ulrich

Vznik: 30.11.2012