Amatérské sdružení, vyvíjející divadelní činnost na spolkové bázi. Jeho program nastínil P. Neri [vl. jm. P. Kropáček] v přednášce při recitačním večeru, uspořádaném v listopadu 1911 v sále pěveckého spolku Hlahol na Riegrově nábřeží v Praze. Spolek DU byl úředně zaregistrován 24. 11. 1911 a veřejně se představil 1. 2. 1912 Večerem moderních pohádek. Poté uvedl několik recitačních pořadů (např. Večer Paula Verlaina; Večer biblické starozákonní poezie a Večer německé poezie, v jehož rámci byl poprvé zařazen i dramatický text – Hofmannsthalovo básnické drama Bloud a smrt, 19. 3. 1912).
DU navazovalo na předchozí krátkodobé působení spolků Akademikové vinohradští a Lyrické divadlo, s nimiž bylo zčásti propojeno i personálně (architekti L. Machoň, P. Neri, divadelník V. Novák ad.), a usilovalo stát se vyhraněnou scénou modernistického symbolistického zaměření. Inspirováno experimenty pařížského Théâtre d’Art (převzalo jeho počeštěný název), zaměřilo se převážně na díla symbolistická (Maeterlinck: Aglavena a Selysetta; Rachildová [Vallettová]: Paní Smrt; D’Annunzio: Sen jarního jitra – 1912; Hofmannsthal: Sobeidina svatba; Hilbert: Psanci; Merežkovskij, Filosofov, Gippiusová: Makový květ – 1913). Z vyhraněné dramaturgie se vymykala Vrchlického Pomsta Catullova (1912), Moličrova Šibalství Scapinova (1912) a Sofoklův Král Oidipús (1914). Pořady DU uvádělo na různých místech: v Umělecké besedě, v sále Hlaholu, v kostele sv. Martina ve zdi, v divadelním sále paláce Lucerna, v hotelu Central v Hybernské ul., ve smíchovském divadle, v Grégrově sále a Smetanově síni Obecního domu.
V opozici vůči naturalismu a tzv. dobře napsaným hrám (well-made play) inklinovalo k dramatice niterných stavů, reflektující subjektivní problematiku jedince, k dramatům básnickým, spirituálním a mystickým. Vyznávajíc svébytnost jevištní skutečnosti, pokoušelo se ji stvořit stylizací výtvarnou i hereckou. V hereckém projevu se uplatňovala především patetizovaná nebo lyrizovaná deklamace, pohybový výraz byl redukován na sošná gesta a postoje. Zabstraktněné herectví, jehož cílem bylo vyznačit ideje a obecně platné lidské typy, představovalo největší úskalí tvorby DU, které prohlubovala i nezkušenost mladých amatérů a začínajících herců (G. Hart, P. Neri, A. Krejčová, J. Kronbauerová, M. Nechlebová, A. Smolová). Zatímco problém nového hereckého stylu se DU nedařilo přesvědčivě vyřešit, v oblasti jevištního výtvarnictví vneslo do českého divadelnictví podněty reformátorů scény E. G. Craiga a A. Appii. Autoři výprav L. Machoň, P. Neri a V. Novák nahradili malované prospekty a kulisy splývavými a řasenými drapériemi, jež měly barvou a tvarem ve výtvarné kompozici s nezbytným mobiliářem (Sobeidina svatba) či s abstraktními objekty (bílé jehlance v Psancích) vyjádřit vnitřního ducha a atmosféru hry. Ojedinělý byl pokus rozrušit tradiční kukátkový prostor. V inscenaci Scapinových šibalství v hotelu Central byla hrací plocha umístěna uprostřed a diváci na dvou jejích protilehlých stranách.
Činnost DU skončila uvedením Sofoklova Krále Oidipa (ve Smetanově síni Obecního domu, r: A. Schwarz, v: V. Novák, h: K. B. Jirák), jímž vyvrcholily snahy tohoto sdružení, inspirované reformními trendy evropské divadelní moderny přelomu století.
Literatura
Literatura O. F. [K. H. Hilar]: Divadlo umění, Divadlo 10, 1911/12, s. 327; J. Kodíček: Divadlo Umění, Scena 1, 1913/14, s. 183; V. Novák: Snahy Divadla Umění, tamtéž, s. 247 + České divadlo, Život a mýtus 1, 1914, s. 49 + Směr moderního divadla, Čes. kultura 1, 1913, s. 217; M. Beranová: Divadlo Umění 1912–1914, dipl. práce, FF UK 1973.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 144—145
