Divadelní společnost typu polostálého, polocestovního předměstského divadla. Na počátku si přisvojilo název, který pro svůj budoucí divadelní podnik razil za první republiky E. F. Burian; ještě za okupace se přezvalo na Pražské lidové divadlo. Ačkoli vzniklo přetvořením a rozšířením ansámblu společnosti ředitele F. Grabingera a svou činnost opíralo o jeho koncesi, nabylo rázu oficiálního divadelního podniku. Do života vstupovalo s podporou NOÚZ a hrálo v rámci jejích aktivit, uskutečňovaných pod názvem Radost a práce, jimiž NOÚZ zpřístupňovala divadelní představení širokým vrstvám pracujících (zakupovala a v průmyslových a obchodních závodech rozprodávala dvě třetiny všech vstupenek). NOÚZ toto divadlo de facto hospodářsky vydržovala. DP, které veřejnost přiřazovala k menším předměstským scénám (např. Divadlo pražských předměstí či Pražské okružní divadlo), představovalo na svou dobu grandiózní podnik. Ze skrovných počátků (pohostinské hry Grabingerovy společnosti v pořadech NOÚZ v Lesním divadle v Krči v létě 1943) vzrostlo v průběhu první sezony své existence v instituci s téměř 250 zaměstnanci. S početnými silami bylo divadlo schopno studovat 4–5 inscenací měsíčně a uvádět je na několika místech současně. V michelské Besedě, kde se usadilo na podzim 1943, pořádalo premiéry pro kritiku a významnější hosty. Odtud vyjíždělo do okrajových čtvrtí Prahy a do městeček a vsí příměstské oblasti (Modřany, Kobylisy, Říčany, Kbely aj.).
Vedení divadla bylo jen zčásti v rukou koncesionáře a podnikatele Grabingera. Do velké míry je řídila NOÚZ prostřednictvím dramaturgického referátu akce Radost a práce, v němž působila řada známých divadelníků (mj. někdejší výtvarník Burianova Divadla D 34 M. Kouřil). Jeden z členů tohoto referátu, spisovatel a redaktor J. Tumlíř, byl dosazen do divadla jako dramaturg. Od 1944 byl uměleckým poradcem (ve skutečnosti šéfem) bývalý člen ND J. Hurt, který se věnoval také režii. Vedle Tumlíře a Hurta zde působili režiséři A. Kurš, J. Pleva, J. Schettina aj. V kvalitativně různorodém souboru byli vedle několika zkušených herců (např. A. Kovaříková, L. Želenská, R. Morávek a B. Prokoš) většinou mladí herci od venkovských společností, kteří se chtěli uchytit v Praze (např. R. Lysenková, F. Baťka, M. Hlavín). Převážná většina inscenací se opírala o hosty z velkých pražských scén (např. A. Nedošínská, L. Boháč, J. Steimar, B. Vrbský).
Umělecký program DP byl určen programovou devízou akce Radost a práce: „Chodit za těžce pracujícím člověkem až do blízkosti jeho domovů a poskytnout mu chvíle odpočinku a zábavy“. DP oslovovalo publikum především realistickými lidovými hrami, jejichž tematika i dramatická stylizace byly blízké životní zkušenosti prostého člověka. Základ repertoáru tvořila realistická či naturalistická dramata české a německé provenience (např. Jirásek: Vojnarka; Tyl: Paličova dcera – 1943; Halbe: Proud; Sudermann: Svatojanské ohně – 1944; Bahr: Děti, 1943; Vdávání a ženění, 1944). Z novějších her uvedlo např. Grmelovo naturalisticky pojaté Dědictví (1943) či komedii německého dramatika R. Nitze Maminka bez konkurence (1943). Odlehčení repertoáru, zatěžkaného realistickou tematikou i jevištní metodou, přinášely inscenace klasických i současných komedií a veseloher (např. Goldoni: Veselé městečko [Vějíř], 1944). Vůdčí inscenátoři dávali přednost tzv. herecké režii, projevující se rutinovaným aranžováním jevištních obrazů a důrazem na psychologicky přesvědčivé herecké výkony.
V DP, obdobně jako v holešovické Uranii, se do jisté míry ohlašovaly tendence poválečného divadelního vývoje (koncepce lidového divadla, uplatňování realistických inscenačních postupů, hegemonizace herecké tvorby).
Po osvobození se divadlo v květnu 1945 přejmenovalo na Revoluční scénu. Uměleckým vedoucím byl J. Hurt, dramaturgem J. Hais-Týnecký. Soubor zahájil 23. 6. 1945 Gorkého Měšťáky (r: S. Sedláček) v Komorním divadle. Před začátkem sez. 1945/46, kdy byli potvrzováni nebo nově jmenováni divadelní ředitelé a kdy v Praze také došlo k řadě místních přesunů divadel, byla Revoluční scéna nucena opustit Komorní divadlo a zůstala bez střechy nad hlavou. Hurta, pověřeného řízením Jihočeského národního divadla, vystřídal ve vedení režisér S. Sedláček. Uvažované sloučení s Divadlem kolektivní tvorby se neuskutečnilo. Revoluční scéna nepřijala ani nabídku nastoupit do mimopražských divadel. Setrvala v Praze, kde se jejím novým působištěm stal sál ve Vančurově domě v Klimentské ul. Ještě téhož roku zanikla.
Literatura
Nesign.: Divadlo práce zahajuje činnost, A-Zet 25. 9. 1943; ža: Divadlo práce na pražská předměstí, LN 5. 10. 1943; -a.: Divadlo práce zahájilo, Nár. střed 1. 10. 1943; -k: Přehled divadelní činnosti NOÚZ…, Praha v týdnu 4, 1943, č. 44, s. 6; J. Hlaváček: Pro kulturu lidu, tamtéž 5, 1944, č. 24, s. 1; nesign.: Toulky divadelní Prahou, Čes. dělník 6, 1944, č. 23, s. 5; J. Burda: Aby se nezapomnělo…, 1958, s. 542; K. Vaněk: Dramatikova kritika měšťáckého světa, RP 26. 6. 1945; nesign.: Revoluční scéna v Komorním divadle v Praze, SN 13. 7. 1945; kd: Revoluční scéna volá o pomoc, SN 9. 9. 1945; ÚRO o Revoluční scéně, SN 12. 9. 1945; sh: Svaz českého herectva o Revoluční scéně, SN 14. 9. 1945; od: Pražská Revoluční scéna opět pod střechou, SN 16. 10. 1945.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 132—134
