Jeho vznik úzce souvisel s otázkou zbudování druhého českého divadla v Praze, o níž se v druhé polovině 90. let často vedly veřejné diskuse. Skupina literátů, sdružených ve Spolku českých spisovatelů-beletristů Máj, vedená redaktorem Národních listů J. Kuffnerem, která proklamovala potřebu další české scény, se rozhodla využít jednorázové příležitosti uskutečnit tyto plány alespoň dočasně a prokázat tak jejich reálnost. Po jednání s výstavním výborem Výstavy architektury a inženýrství (konané 1898 v prostorách dnešního Výstaviště) skupina dosáhla toho, že projekt pavilonu Uranie, původně určeného k vědeckým přednáškám a koncertům, byl arch. O. Polívkou přepracován s ohledem na divadelní provoz (hlediště s kapacitou 750 diváků).
Koncesi k provozování Divadla na Výstavě získal zámožný pražský měšťan, zanícený divadelník J. Vávra (budoucí člen činohry ND). Soubor byl sestaven z řady vynikajících herců mimopražských divadelních společností (J. Bittermannová, F. Bursová, A. Gabriel, M. Hilbertová, A. Jiřikovský, K. Lier, M. Ryšavá, F. Šípek, V. Táborský, M. Vintrová) a několika nadaných začátečníků (profesionální dráhu zde zahájila budoucí operetní subreta M. Zieglerová). Divadelní výbor, jehož členy byli I. Herrmann, J. Kuffner, J. Kvapil, G. Schmoranz, K. Šípek a V. Štech, sestavil repertoár. Pro zahajovací představení napsali K. Šípek, V. Štech a B. Kaminský hru se zpěvy Náš dům v asanaci. Dále byla uvedena původní veselohra J. Štolby Na letním bytě a francouzská fraška M. Bissona Kontrolor spacích vozů, kterou z Paříže pohotově přivezl a přeložil G. Schmoranz. Dnv zahájilo 21. 6. 1898. Dobře zvolený zábavný a atraktivní repertoár, odpovídající očekávání návštěvníků výstavy, spolu s kvalitními výkony hereckého ansámblu, vedeného zkušeným režisérem F. Šípkem, zajistily divadlu, které se brzy stalo přitažlivou atrakcí, divácký úspěch. Zpočátku se hrálo jen několik dní v týdnu, ale postupně byly přednášky a koncerty zcela vytlačeny divadlem, o které publikum jevilo rostoucí zájem. Od 1. 8. se již hrálo denně. Tehdy se J. Kvapil pokusil přizpůsobit repertoár programovým představám formující se skupiny divadelníků, která usilovala o sblížení českého divadla s moderními proudy evropské literatury. Vedle anglické komedie Nioba od E. A. a H. Paultonových, kterou přeložil a režíroval, zařadil hru I. Mjasnického Zajíc (2. 8.), Halbeho Mládí (10. 8.) a Bałuckého Ženy otrokyně (17. 8.). Nioba i Mládí sice dosáhly většího počtu repríz, avšak letní výstavní obecenstvo si vynutilo návrat k veselohernímu repertoáru, který obohatila Suppého opereta Žádný muž a tolik děvčat (2. 8.) a Labichova fraška Klobouk z italské slámy (3. 8.). Kvapil se nevzdal svého záměru a připravil Sudermannův Zápas motýlů a dvě hry začínajícího dramatika K. Maška Studenti a Jitro. Dále byl uveden Choulostivý věk E. Paillerona. Poslední premiérou Dnv byl Jiráskův Otec (11. 10.). Poslední představení v předvečer skončení výstavy 16. 10. se stalo společnou manifestací souboru a publika za vytvoření druhého českého divadla v Praze. Soubor byl po skončení výstavy rozpuštěn.
Pavilon Uranie si v příštím roce pronajal divadelní ředitel J. V. Suk, který v něm se svou společností hrál během letních měsíců 1899–1901. 1902 byl pavilon demontován a přestěhován do zahrady Prvního pražského měšťanského pivovaru v Praze-Holešovicích, kde sloužil pod názvem Lidové divadlo Uranie až do 1946.
Navzdory krátkému trvání mělo Dnv značný význam. Převedlo do praxe dosavadní úvahy o druhém českém divadle v Praze a přispělo k následnému řešení této otázky. Bylo odrazovým můstkem k další divadelní činnosti J. Kvapila, G. Schmoranze a V. Štecha, kteří v následujících letech rozhodujícím způsobem utvářeli profil českého divadla.
Literatura
P.: K závěru sezony na výstavišti, Světozor 32, 1898, s. 598; O. F. [O. Faster]: Letní divadla v Praze, Div. listy 1, 1899/1900, s. 404; Šal.: Sukovo divadlo Urania v Král. oboře, Div. listy 2, 1900/01, s. 399 a 440; J. Kuffner: Scéna za scénou, 1900, s. 242; V. Štech: Druhé české divadlo, Máj 6, 1907/08, s. 125 a 146 + Džungle literární a divadelní, 1937, s. 113; P. Fingal: V. Štech. Dramatik, prosatér, organizátor, Praha – Bratislava, 1929, s. 25; O. Fischer: Činohra Národního divadla do r. 1900, 1933, s. 133 a 216; J. Kvapil: O čem vím, 1946, s. 223; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 205; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 265.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 119—120
