S myšlenkou založit lidovou činoherní scénu přišel na počátku 1921 herec a režisér divadla Uranie S. Langer. V tehdejší obci Nusle (připojené k Praze 1922) si pronajal pozemek (část parku podél Soběslavovy, dnes Křesomyslovy ul.), kde dal postavit dřevěnou budovu o kapacitě 800 míst. Soubor sestavil z pražských i mimopražských herců (M. Procházková-Malá, A. Machová, A. Spillingová, F. Schuhová, F. Huberman, V. Hrdlička, V. Gamza ad.). Později ho obměnil či doplnil I. Kubáskovou, F. Zvíkovským, R. Princem, V. Hlavatým, F. Černým ad. Na místo divadelního mistra a výtvarníka přijal K. Papeže, kapelníkem se stal A. Nademlejnský ml. Langer se programově hlásil k tylovské tradici, což vyjádřil i Tylovým jménem v názvu divadla. Činnost zahájil 5. 11. 1921 Drahomírou a o den později Fidlovačkou. Tylovy hry se objevovaly i nadále jako součást ucelené dramaturgické linie českého dramatu (Vrchlický, Stroupežnický, Šimáček, Mahen, Zavřel ad.). Langer uváděl rovněž hry klasických i současných zahraničních autorů (Shakespeare, Moličre, Goethe, Madách, Ibsen, Strindberg, Sardou ad.), dramatizace (Tolstoj: Anna Karenina, 1924; Němcová: Babička, 1925 ad.) a hry pro děti (pohádky A. Šímy). Protože Nusle a okolní obce poskytovaly omezený počet diváků a spojení s Prahou bylo nedostatečné, bylo nutno měnit repertoár v rychlém sledu až několika premiér týdně. Přesto se Langer snažil udržet standardní úroveň dramaturgie i jevištního stylu; jeho psychologicko-realistické inscenace respektovaly fakturu textu. Z herců se prosazovali Spillingová, Machová, Gamza i sám Langer. Často zde hostovaly známé herecké osobnosti (E. Vrchlická, F. Futurista, K. Jičínský). Papežovy jednoduché, nevýrazné výpravy využívaly s ohledem na menší prostor realistický detail a náznak. Langer byl záhy nucen získávat publikum i lehčím repertoárem. Operetě se nejdříve snažil předejít zábavnými činoherními tituly a několika operními představeními, připravenými ve spolupráci s operní školou pěvce ND H. Vávry (Smetana: Prodaná nevěsta; Verdi: Traviata – 1922; Gounod: Faust a Markétka, 1925 ad.). Později stále více sahal ke hrám se zpěvy (Starý: Z českých mlýnů, 1923; Gilbert: Malá hříšnice, 1924 ad.) i k operetám (Strauss, Offenbach, Hervé, Piskáček). Soubor doplnil operetními herci (např. V. Maulini, S. Shellovou, J. Sedláčkem) a režiséry J. Baťhou a B. Zöllnerem. Nerentabilní provoz a rostoucí zadlužení donutily Langera na konci sez. 1924/25 činnost divadla ukončit.
1925–33 se tu vystřídala řada divadelních podnikatelů a jejich souborů. 1925/26 bylo divadlo pronajato manželům J. a D. Kubíkovým, pak zde působil až do jara 1929 soubor herce J. E. Sedláčka. Poté, co se neuskutečnil plán uměleckého šéfa MD na Král. Vinohradech J. Bora a dramaturga J. Kodíčka rozšířit od sez. 1929/30 provoz na nuselskou scénu, měl divadlo pronajato 1929–31 herec O. Alferi, 1931–32 trojice bývalých herců Velké operety K. Faltys, V. Marek a K. Šmíd, 1932–33 herec F. Nováček. Příčinou častého střídání nájemců byla permanentní divácká krize. Navzdory dramaturgické strategii, která z repertoáru postupně vytlačila činohru operetou a revuí, i navzdory snaze přilákat publikum jmény slavných herců (J. Kronbauerová, M. Zieglerová, F. Futurista, K. Lamač ad.) zůstával provoz ztrátový.
Situace se změnila po příchodu herce J. Sedláčka, který si divadlo pronajal na sez. 1933/34. Funkcí uměleckého šéfa byl pověřen F. Futurista, do souboru byli angažováni A. Frimlová, M. Zieglerová, J. Kohout, později Z. Kabátová, J. Pechová, O. Kovář, J. Plachta, R. Princ ad. Pohostinsky vystupoval T. Pištěk. Sedláček vytvořil i stálý taneční a pěvecký sbor a orchestr. Na místo kapelníka nastoupil L. Macák. Prvním úspěchem se stala folkloristická opereta V. A. Viplera Na Svatém kopečku (1933), na niž navázala opereta J. Jankovce Na svatou Annu (1934). Obě dosáhly obrovského počtu repríz a díky tomu mohl Sedláček přejít na seriálový provoz. Zcela mimořádný úspěch (kolem 500 repríz) měla opereta J. Beneše Na tý louce zelený (1935), kterou režisér B. Prchal vystavěl v rychlém temporytmu a ve které akcentoval populární atributy žánru – nenáročnou hudbu, taneční čísla, lokální kolorit i drsnou komiku F. Futuristy. 1937 Sedláček divadlo zakoupil a provedl rozsáhlou rekonstrukci. Seriálový provoz umožňoval uvádět pouze dva až tři tituly za sezonu. Sedláček se zaměřil téměř výhradně na původní českou operetu. Jeho kmenovými autory se stali J. Jankovec (Lojzička, 1934; Brandejští dragouni, 1938; Láska její výsosti, 1939 ad.), J. Stelibský (Byli jsme a budem, 1937; Ostrov milování, 1942 ad.) a J. Beneš (Ztracená varta, 1936; Za naší salaší, 1938; U svatého Antoníčka, 1939; Bílá orchidej, 1943 ad.). Pořádal rovněž dětská představení. Od 1938 tu pracoval jako dirigent J. Jankovec. Režijně se na inscenacích podílel vedle Prchala také Sedláček.
V souvislosti s přesunem činohry ND do MD na Král. Vinohradech a jeho přejmenováním na Divadlo J. K. Tyla byl v lednu 1944 název Tylova divadla v Nuslích úředně změněn na Divadlo pod Vyšehradem. K 1. 9. 1944 bylo – jako ostatní česká divadla – uzavřeno.
Provoz byl obnoven po osvobození 1945 pod původním názvem divadla Piskáčkovou Slováckou princezkou. Po zrušení platnosti soukromých koncesí převzala řízení divadla ÚRO. Ředitelem byl od sez. 1945/46 jmenován skladatel V. A. Vipler, který se pokusil o náročnější zpěvoherní repertoár (Lecocq: Dítě tržnice; Alexandrov: Svatba v Malinovce – 1945). Inscenační styl nadále určovala tradiční operetní klišé. Od sez. 1946/47 provozovala Tylovo divadlo organizace Lidové divadlo. Za vedení J. Kohouta (1946–48) dominovaly opět původní české operety (např. Kohout, Jankovec: Na tom našem dvoře, 1947). V březnu 1948 byl ustanoven národním správcem divadla komunistický novinář O. Krejčí a někteří herci museli soubor opustit. Uměleckou ředitelkou se od sez. 1948/49 stala subreta L. Jírů. Repertoár ani inscenační styl se nezměnily. 1945–50 zde režírovali M. Čech, F. Paul, K. Smažík ad., jako dirigenti působili R. Šulák a J. Jankovec.
Od 1950 vedl divadlo režisér a dramatik K. Konstantin. Snažil se uplatnit požadavky na novou operetní tvorbu, které vycházely ze soudobých kulturně politických diskusí. 1952 DDR stanovila oběma pražským operetním scénám dramaturgickou směrnici: v Karlíně se měly hrát klasické operety, v Nuslích původní hudební komedie; direktiva však nebyla důsledně respektována. Konstantin opět zavedl střídavý repertoár, rozdělený do tří hlavních linií: starší a klasická opereta (např. Audran: Loutka; Piskáček: Perly panny Serafínky – 1954; Strauss: Noc v Benátkách, 1957), sovětská opereta (Ščerbačev: Tabákový kapitán, 1950; Dunajevskij: Dobrý vítr do plachet, 1951; Alexandrov: Svatba v Malinovce, 1955) a současná česká opereta (např. Jankovec: Teče voda proti vodě, 1952; Kalaš: Valašská nevěsta, 1953; Mlynářka z Granady, 1954). Konstantinovi, který se na řadě inscenací podílel jako libretista a režisér, se nedařilo naplnit dobovou představu socialisticko-realistické operety a v jevištní interpretaci se spíše držel starších operetních schémat. V souboru vynikali především herci s výrazným komickým nadáním – B. Bozděch, F. Mrázek a R. Princ, dále M. Nováková, M. Sedláčková, R. Pešek a Z. Olšovský. Vedle Konstantina pracovali jako režiséři M. Jedlička, Z. Olšovský a F. Paul.
Po Konstantinově odchodu 1957 bylo divadlo dočasně bez vedení. S nástupem režiséra M. Kratochvíla do funkce ředitele 1958 se těžištěm repertoáru stala současná hudební komedie (Karel: Čert jde do finále; Gyárfás: Nanebevzetí plukovníka Heiliga – 1960; Machek: Hej, pane kapelníku, 1961; Malásek: Světla metropole, 1963 ad.).
1961 přišla mladší umělecká generace v čele s činoherním režisérem V. Tomšovským, který ve svých inscenacích kladl důraz na aktuální téma a syntetičnost výrazu, vymýtil povrchní efektnost a konvenční postupy (Strauss: Vídeňská krev; Rychlík: Limonádový Joe – 1961; Trinner: Nebe za pár tisíc, 1962). Režijní invencí se vyznačovaly rovněž inscenace J. Císlera (Offenbach: Pařížský život, 1961). Z mladších herců se prosazovali J. Drbohlavová, J. Bruder, J. Císler, M. Neděla ad. Jako choreograf pracoval v DNF B. Füsseger, scénograficky spolupracovali A. Calta, V. Synek ad., jako kostýmní výtvarník zejm. J. Skalický.
1959–61 probíhala za provozu rekonstrukce a přestavba divadla ve zděnou budovu s větším a lépe technicky vybaveným jevištěm. Od sez. 1963/64 bylo DNF sloučeno s Hudebním divadlem v Karlíně a utvořen jediný soubor, který hrál na obou scénách. 1978 bylo DNF vzhledem k havarijnímu stavu uzavřeno. V 80. letech se připravovaný projekt rekonstrukce neuskutečnil a budova dále chátrala. 1995 založili herci Divadla na Vinohradech E. Balzerová a T. Töpfer Nadaci Fidlovačka s cílem divadlo obnovit. Rekonstrukce probíhala za účasti Městské části Praha 4, sponzorů a podpory herecké i divácké veřejnosti do 1998.
Přestavěné divadlo (arch. M. Melena) bylo otevřeno Tylovou Fidlovačkou. Ředitelem divadla, jehož zřizovatelem je Nadace Fidlovačka, se stal T. Töpfer, dramaturgyní H. Šimáčková. Divadlo nemá stálý herecký soubor. Vedle pravidelného kádru herců (E. Balzerová, M. Dvorská, M. Spurná, L. Malkina, H. Bor, Z. Palusga, L. Trojan) účinkují herci z jiných pražských scén. DNF se profiluje jako zábavné lidové divadlo s důrazem na hudební komedie (Bock, Stein: Šumař na střeše, r: J. Deák, 1998; Želenský: Tažní ptáci, r: V. Preiss, 1999; Rostand: Cyrano z Bergeraku, r: J. Kačer, 1999).
Literatura
L. Pacák: Opereta, 1947, s. 226; S. Langer: Tylovo divadlo v Nuslích, rkp. 1958, DÚk; M. Marklová, V. Vašut: 40 let Divadla na Fidlovačce, rkp. 1961, DÚk; Soupis premiér v HD v Nuslích 1945–1963, rkp. 1976, DÚk; M. Šulc: Česká operetní kronika, rkp. b. d., DÚk.
ČHS
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 105—107
